„Ale líbí… Líbí se mi tu.“ Libor se podíval na opodál stojícího realitního makléře. „Tak my to bereme.“ Všechno to bylo mnohem rychlejší, než by kdy Zuzku napadlo. Než se nadála, stěhovali stěhováci její věci do nového bytu. „A proč se tam stěhuješ, když on tam ještě nebydlí?“ naléhala maminka. „On se nastěhuje během pár dní. Chtěl, abych tam už byla a trochu zaběhla tu domácnost. Jde jen o pár dní, pak tam už budeme oba. Stěhování má už objednaný.“ „Určitě budeš potřebovat s něčím pomoct a já mám zrovna odjet do lázní!“ lamentovala. „Jsem moc ráda, že to takhle zrovna vyšlo, mami. Nebudeš mít čas smutnit. Takhle bych se odstěhovala a pro tebe by ty první noci byly hrozně těžký, už tě znám. Na to nebudeš mít čas, protože jedeš do lázní.“ „Ale co když v tom novým bytě budeš potřebovat pomoc?“ „Je to zařízenej byt, nebudu nic potřebovat. A kdyby jo, mám přeci Libora. Ty si užij lázně, a až se vrátíš, tak k nám přijdeš na večeři, jo?“ Objaly se. Byl to zvláštní pohled. Obě měly sbalené kufry a obě se chystaly na cestu. Ani jedna z nich nevěděla, co dalšího na této cestě pro ně život nachystá. 15. 3. 2010 Ten den byl zvláštní již od samého rána. Zuzka byla nervózní a nevěděla proč. Důvod přikládala špatnému snu, který ji zneklidnil. Po probuzení tedy hned telefonovala Liborovi, aby se zeptala, jestli je v pořádku. Smál se jí. Bral to jako podivný výstřelek přecitlivělé těhulky a dělal si z ní legraci. „Až se stanu duchem, dám ti vědět, neboj!“ žertoval. Zuzce ale do smíchu nebylo. Libor měl ten den jet na jednání do Bratislavy, a tak se bála ještě víc. „V kolik hodin se dnes vrátíš?“ „Z Bratislavy pojedu k Martině, chci se tam ještě stavit pro nějaké osobní věci. Pak pojedu už rovnou za tebou. Mohl bych tu bejt tak kolem devátý večer.“ Během dne mluvila Zuzka ještě s maminkou, ale ani vyprávění lázeňských zážitků jí náladu nespravilo. „Děje se něco, holčičko?“ dělala si maminka obavy. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS181084
„Nic, mami. Jen jsem dneska nějaká divná. Mám takový divný nálady a divný pocity… Já to ani nedovedu vysvětlit,“ vzdychla si Zuzka. „Tak se tím netrap, to je v tomhle stavu úplně normální! Když jsem čekala tebe, byla jsem naprosto přecitlivělá a nevěřila bys, jak se mi střídaly nálady. To bude dobrý,“ uklidňovala ji. Později Zuzka několikrát uvažovala, jestli ještě nezavolá Libora. Neudělala to, ale nutkání měla velmi silné. Pořád jí nějaký vnitřní hlas zneklidňoval. Bála se, aby se Liborovi na cestě něco nestalo. Takže když odbila devátá hodina a Libor nebyl pořád ještě doma, začala téměř panikařit. Telefonovala mu na mobil, ale stále dostávala jen odpověď, že je volaný nedostupný. Nečekala na nic a začala obtelefonovávat nemocnice. Byla si totiž téměř jistá, že se Liborovi něco stalo, a byla z toho opravdu velmi vynervovaná. Měla tu informaci vlastně od rána a nedokázala s tím vůbec nic udělat, napadlo ji. Když jí v jedné z pražských nemocnic potvrdili, že tam skutečně dovezli Libora Kořínka po autonehodě, na nic nečekala a okamžitě se do nemocnice rozjela. Ručička na velkých hodinách ve třetím patře se pohnula a hlasitě cvakla. Ten zvuk se rozléhal celou nemocniční chodbou. Kovové cvak. Bylo půl dvanácté v noci. Dveře operačního sálu se otevřely. „Prý tu někde čeká manželka pana Kořínka?“ zeptal se doktor v zeleném operačním mundůru a pohlédl na obě ženy čekající přede dveřmi. „Já jsem manželka,“ řekla Martina a přistoupila k němu. „Ale se mnou čeká dítě…,“ vyjekla Zuzka se slzami v očích. Lékař si je obě dvě rozpačitě prohlédl a po chvíli nejistého váhání dodal: „Je na tom špatně. Nejbližších dvacet čtyři hodin rozhodne, jestli bude vůbec žít. Byla to těžká autonehoda.“ Pak opět zmizel za dveřmi operačního sálu.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS181084
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS181084