98
/
NÁBOŽENSTVÍ A SPOLEÈNOST
dále jednoduchý, tj. sám v sobì jednotný, a pøitom zakládající mnohost. Jestliže však byla pro správné mluvení o božském stanovena takováto kritéria, pak se vnucovalo i obrácené tvrzení: Všude tam, kde se mluví o takto utváøeném principu, mluví se o Bohu. Tak mohla být každá filosofická nauka o principech oznaèována jako ‚teologie‘, aniž bylo pøitom nutné pøihlížet k tradovaným náboženským pøedstavám.“ Nejvìtší staroøecký myslitel Aristoteles (384–322 pø. n. l.) „proto užíval slovo ‚teologie‘, tzn. ‚øeè o Bohu‘, právì ve smyslu takové filosofické nauky o principech.“135 Aristoteles ve své filosofii charakterizuje Boha jako „prvního nehybného hybatele“, který nepotøebuje žádný vnìjší pøedmìt, neboť jeho specifickou èinností je „sebe sama myslící myšlení“. Sobìstaèné myšlení je však první pøíèinou veškerého pohybovaného, èasového svìta jenom tehdy, je-li „jsoucí v nejvyšším stupni“, a tedy identické s „bytím samým“. Bùh je tedy „bytí“ a zároveò „sebe sama myslící myšlení“. Z „plnosti bytí“ vyplývá duchovní povaha nejvyššího principu, neboť „bytí samo“ musí zahrnovat jakýkoli stupeò bytí – pøièemž duchovní „bytí u sebe“ pøedstavuje vyšší stupeò bytí než všechno, co nemyslí samo sebe. Bytí samo je tedy nutnì existující bytost. Støedovìcí filosofové byli pøi recepci tìchto argumentaèních postupù ovlivnìni biblickými texty. Tak pøi stvoøení svìta se Bùh jakoby radí sám se sebou („I øekl Bùh: ‚Uèiòme èlovìka, aby byl naším obrazem podle naší podoby.‘“ (Gn 1,26)), a tedy dává najevo vìdìní o sobì samém. Právì tento Bùh také ve scénì u hoøícího keøe pojmenovává sám sebe podle øeckého pøekladu Starého zákona výrazem „Jsem, který jsem“ (Ex 3,14), což vnucuje interpretaci, že Bùh je ten, který je v neomezeném smyslu „Jsoucí“, a tedy je „Bytí samo“. Právì tato identita dovolila, aby nauka o Bohu, tj. teologie, byla považována za významovì totožnou s naukou o bytí, tj. s ontologií. Filosofická teologie a ontologie tak splynuly do ontoteologie. Ontoteologie tak vznikla spojením aristotelské teze, že nejvyšším principem všeho, co se nám ukazuje, je „jsoucí jako takové“, a toho místa v øeckém pøekladu Starého zákona, kde se Bùh v hoøícím keøi sám pojmenovává jako „Jsoucí“. Filosof tímto zpùsobem odhaluje, že pravý smysl veškerého mluvení o Bohu – veškeré teologie – spoèívá v mluvení o bytí a že náboženství byla ve všech svých mytologických archaiologiích na stopì jediné a pravé arché – bytí. Pøitom Bùh není prostì jiné bytí téhož øádu, jako jsme my. Bùh nepøedstavuje žádnou zvláštní formu bytí, ale bytí samo o sobì. 135
Tamtéž, s. 42–45.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS181073
HISTORICKÉ KOØENY RELIGIONISTIKY /
99
Ontoteologie v této podobì byla nyní s to posloužit filosofickému odùvodnìní náboženství v jeho sporu s ateismem, když se pokusila prokázat, že popírání Boha popírá nejzazší základ, na nìmž spoèívají jsoucna jako taková. Zároveò ontoteologie posloužila k vyznaèení biblického náboženství jako jediného pravého, neboť v žádném jiném náboženství není Bùh uctíván výslovnì jako „Jsoucí“. Tím byla zodpovìzena otázka po pravém náboženství: Pravé náboženství je služba tomu Bohu, který se zjevil jako „Jsoucí“. Pøesto však z toho všeho nevyplývá, že by v náboženstvích smìly být vyjadøovány pouze takové obsahy, které jsou analyticky odvoditelné z toho èi onoho filosofického pojmu Boha. Filosofie náboženství na bázi filosofické teologie, tedy v té podobì, jak byla pìstována ve støedovìku, se nesnaží pøemìòovat náboženství ve filosofii. Právì proto, že filosof ví, o èem mluví, mluví-li o Bohu, ví také, že nemùže øíci všechno, co o Bohu mùže být øeèeno. A proto zùstává náboženství – které musí øíkat i to, co nelze øíkat filosoficky – oním „jiným“, které hájí vùèi filosofii svou svébytnost. Podle R. Schaefflera tak vzniká otázka: „V èem spoèívá specificky náboženský moment pravého náboženství, který není pøístupný pøemìnì ve filosofii? Nebo speciálnìji: Co køesťanskému zvìstování vùbec zbývá vyslovit, jestliže filosof už poznal pomocí svých argumentù Boží podstatu a existenci? […] Èím se liší akt víry (slyšení zjeveného slova) od aktu vìdìní (výsledku ‚pøirozeného‘ poznávání)? […] Tím, co nemùže být poznáno pomocí filosofických argumentù, jsou svobodné, žádnou podstatnou nutností nepøedepisované Boží spásné úradky. Pro nì se v Novém zákonì užívá slovo ‚mystérium‘.“136 Tradiènì konkurenèní vztah náboženství a filosofie se projevil v christianizované evropské kultuøe pøekrytím filosofické øeèi o svìtì a èlovìku køesťansko-náboženským univerzalistickým nárokem na pravdu. Živel náboženský poèal pøevládat nad filosofickým. Starovìké pronikání pøírody a svìta rozumem ustupuje zvolna do pozadí. Jak se køesťanství šíøí, tím více se proti øeckému intelektualismu obrací pøední zøetel k požadavkùm lidského srdce, citu a vùle. Vzniká víra v nadpøirozené zjevení jako pramen vyšší pravdy, ujímá se pøesvìdèení o rovnosti lidí, vyvíjí se soucit s èlovìkem v jeho bídì, zkaženosti, høíšnosti. Jednotnost starovìkého rozumového názoru se mìní v dvojitost pøirozeného vìdìní a nadpøirozené víry, jež obì odvozují svùj pùvod od téhož Boha. 136
Tamtéž, s. 47–48.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS181073
100
/
NÁBOŽENSTVÍ A SPOLEÈNOST
Ve støedovìku je filosofie stále souhrnem všeho pøirozeného vìdìní, vìdìní poskytnutého svìtlem pøirozeného rozumu. Oproti starovìku to však není vìdìní všechno, neboť nad ním je ještì vìdìní vyšší, vycházející ze svìtla nadpøirozeného zjevení. To poskytuje èlovìku pouèení o posledních otázkách, zejména o svìtì nadpøirozeném. Zde vidíme dvojitost poznání, kterou starovìk neznal: na jedné stranì vìdìní svìtské (lat. scientia saecularis) o svìtì pøirozeném, na druhé stranì vìdìní o svìtì vìèném, nebeském (lat. scientia aeterna, caelestis). Víra je koøenem, je v ní více jistoty. Poznání se zakládá na víøe, nikoli víra na pøedchozím poznání zprostøedkovaném myšlením a pochybováním. Všechna køesťanská tajemství je tøeba nejprve pøijímat vírou, teprve pak je možno o nich uvažovat, abychom jim porozumìli. Proto filosofie, projev pouhého rozumu, je podrobena víøe; stává se služkou teologie (lat. ancilla theologiae), služebným nástrojem rozumového, logického zdùvodòování a potvrzování základních køesťansko-teologických obsahù a jen potud má význam. Zatímco starovìký èlovìk naprosto dùvìøoval v sílu i dosah lidského rozumu, støedovìký èlovìk ho staví ve službu víry, jež má pramenem nadpøirozené zjevení. Filosofie a teologie si rozdìlují obory jsoucna stejnì, jako si vládu nad lidskou spoleèností ve støedovìku rozdìlili císaø a papež. Ale jako císaø byl pouze svìtským ramenem duchovní moci papežovy, tak filosofie jakožto vìdìní o svìtì pøirozeném, Bohem stvoøeném, je podøízena teologii, jež obsahuje poznání o svìtì nadpøirozeném na základì zjevení. Filosofie má teologii sloužit, poskytovat rozumové dùvody èlánkùm víry a teologie jí za to poskytuje možnost podmínìného myšlení a zároveò spoutává volnost jejího pùsobení. Za orgán vyššímu, nadpøirozenému poznání pøitom slouží filosofie dochovaná ze starovìku, na prvním místì aristotelská metafyzika. Základem køesťanského støedovìkého svìtového názoru byla soustava aristotelsko-ptolemaiovská: Nehybná Zemì je støedem svìta, jehož vnìjší dohlednou hranicí je kulová sféra stálic (hvìzd), mezi Zemí a sférou stálic se nacházejí planety (zahrnující Slunce i Mìsíc), které konají pravidelný otáèivý pohyb kolem kulaté Zemì. A na Zemi, v samém støedu vesmíru, žije èlovìk, pán a koruna všeho tvorstva, pro nìjž celý tento svìt byl stvoøen. Celý svìt je jen jevištìm pro drama lidských dìjin, odehrávající se podle dvou základních dogmat o prvotním høíchu a o vykoupení: V Adamovi lidstvo zhøešilo, v Kristu bylo vykoupeno. Ovoce Kristova vykoupení zprostøedkuje svátostmi jediná katolická (tj. všeobecná) církev, mimo niž není spásy.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS181073