98
Náboženské systémy
součástí křesťanské víry – čarodějové a čarodějnice byli běžně obviňováni z toho, že obcovali s ďáblem – tedy s některým z padlých andělů. Ve středověku byli čarodějové i čarodějnice chápáni jako milenci či milenky ďáblovi. Čarodějnice mohly být právě tak krasavice jako babice (viz pohádky). V případě čarodějnic se velmi často objevuje úvaha, že šlo o nymfomanky. Tento důraz na sexualitu čarodějnic bývá spojován s křesťanskou tradicí – byla to již Eva, kdo se v ráji nechal ovlivnit ďáblem a svedl Adama (jablko jako symbol panenství). Sexualita čarodějnic je předmětem mnohých studií – obvykle je píší muži, a tak je nehodlám citovat, protože se v nich promítají mužské (rodové) představy o ženském chování a vnímání. Například že sexualita umožňuje odpoutání od všedních činností, slouží jako nástroj k ovládnutí času atp. Při čarování si čarodějky rozplétají vlasy, oblékají se do dlouhých bílých košil. Dovedou se proměňovat ve psy, kocoury, kočky, ptáky a žáby. Jezdí na spících lidech, kterým mažou dlaně a chodidla speciálním roztokem, dotyčný o ničem neví, postupně ale hubne. Někdy místo roztoku používají koňskou ohlávku. Mohou také jezdit na koních, vlcích či kocourech. K létání užívají košťata, pohrabáče anebo lopaty. Často užívají zvířecí pomocníky – jsou to tzv. „zlá zvířata“, která se pohybují v noci a temnu jako kočka či kocour, netopýr, krysy, vlci, havrani a vrány, také sovy a výři. Jsou doby, kdy je jejich moc větší – na příklad Filipojakubská noc (30. dubna) a Svatojanská noc (sv. Jana Křtitele – 24. června). Během obou těchto dnů a zejména nocí se konají nejrůznější obřady na obranu proti čarodějům a čarodějnicím – pálení ohňů a vyhazování zapálených košťat, práská se bičem, lidé a zvířata se oblévají tzv. „živou“ vodou = vodou z tekoucího proudu (potoka, řeky). Zapálený oheň očišťuje, a proto se také přeskakují vatry. V Anglii v letech 1645–1647 obvinil hledač čarodějnic a čarodějů více než tři sta lidí z východních hrabství Anglie – byli to skoro všichni chudáci, a většinou to byly ženy. Více než sto jich bylo oběšeno a ostatní zemřeli v žalářích. Hledač čarodějů a čarodějnic se jmenoval Ma hew Hopkins, bylo mu asi pětadvacet, měl jakési vzdělání a vzhled pána – byl synem puritánského duchovního; doprovázel ho pomocník (John Stearne), který byl něco mezi písařem a lichvářem. Hon na čarodějnice skončil v okamžiku, kdy se města východních hrabství vzbouřila – ne že by vystoupila pro čarodějnictví samému, ale zakázala procesy a popravy proto, že je stály moc peněz.
Je možné uvést i příklad ze středního Slovenska; data byla získána na konci šedesátých let a v letech sedmdesátých 20. století. Vesničané mi uváděli celou řadu technik, jak čarodějnici objevit. Zmiňovali například vyhledání čarodějnic o půlnoční mši na Štědrý den – k tomu účelu je třeba použít speciálně zhotovené dřevěné stoličky anebo speciálně ukutého prstenu. Čarodějnici je také možné přivolat brzy ráno do usedlos . Již jen ze strachu před nařčením z čarodějnictví nevstupují vesničané bez dobrého důvodu na cizí dvůr, a pokud ano, tak se nepřibližují k hospodářským budovám a zejména ne k chlévům.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS181071
Představy o světech čar a kouzel
99
V každé vesnici žilo několik žen, o nichž se tvrdilo, že jsou čarodějnice, a vesničané se jich báli. Velmi často bylo obvinění vzneseno dcerou anebo snachou, a to zejména v těch případech, kdy ve společném domě či domácnos docházelo mezi obyvateli k neshodám. Některé z těchto žen byly současně i léčitelkami a měly někdy i početnou (zejména ženskou) klientelu. Vesničané ovšem v rozhovorech vyjadřovali přesvědčení, že neznají všechny místní čarodějnice a že se na osobu, která někomu škodí kouzly, často přijde jen náhodou – nejzranitelnější jsou čarodějnice právě v době své přeměny, kdy nemají lidskou podobu. Za mco čarodějnici v lidské podobě nelze ublížit, aniž by útočník neriskoval po že s policií a soudy, je možné ji zneškodnit v okamžiku, kdy na sebe bere podobu zvířete, hmyzu či nějakého předmětu. V takovém případě je možné s ní zacházet libovolně – za ublížení zvíře či hmyzu (např. ovádu) nikomu trest nehrozí. Nedlouho po zabi či poranění zvířete, hmyzu apod., či po zničení předmětu, o němž existuje podezření, že je převtělením čarodějnice, je poraněna anebo zemře i sama čarodějnice. Seděl jsem o letním podvečeru u známých na návštěvě a bavili jsme se o všem možném, co se v poslední době událo ve vesnici. Najednou se, bez zjevné příčiny, zvedla dcerka hos tele (zhruba dese letá) a utekla do vedlejšího pokoje. Hos telka šla po chvíli za ní, aby zjis la, co se stalo. Ukázalo se, že se dcera polekala můry, která létala za oknem – myslela si, že to „mora“ přiletěla za ní, a raději se šla schovat do postele. Do té doby jsme o ničem strašidelném nemluvili – teď se příležitost naskytla úplně sama.
Jinou kategorií bytostí jsou lidé, kteří jsou nadáni výjimečnými schopnostmi – mohou se převtělovat či přeměňovat – velmi často jen proto, aby škodili svým bližním a sobě přilepšili. Velmi rozšířená je představa o převtělování některých jedinců, především žen-čarodějnic do drobných zvířat (můr, žab, myší, koček, ovádů) či předmětů (např. stébel slámy). V této miniaturní podobě se snadno dostávají do cizích usedlostí a domů. Čarodějnice pak v této podobě škodí sousedům – zejména kradou kravám mléko. Mohou také očarovat různé předměty a způsobit tak někomu smrt. K čarování někdy používají i hostie, které při svatém přijímání nespolkly. V jedné vesnici byla odhalena čarodějnice, která si odnesla hostii pod jazykem domů, aby ji použila pro zvýšení dojivosti svých krav. Je ovšem možné očarovat anebo pomocí čar získat užitek i z cizí louky anebo z cizího pole.
3.8
Pozorovatelné anebo viditelné symboly víry ve světy čar a kouzel Vzhledem k tomu, že čarování i kouzlení má povětšinou individuální a soukromý charakter, nemusí existovat symboly patrné na první pohled. Jedinou výjimkou jsou nejspíše amulety, které lidé nosí, aby je chránily. Jinou možností mohou být vystoupení náboženských bratrstev či sesterstev, která mají chránit komunitu před čarodějnickými útoky. V posledních šedesáti letech se také čarodějnické útoky a trestání čarodějů
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS181071
100
Náboženské systémy
a čarodějnic staly motivem zobrazovaným naivními umělci po celém světě – dnes takové obrázky najdeme jak v nákupních galeriích, tak v soukromých sbírkách. V západní Africe jsou vydávány také kalendářové plakáty, které popisují činy čarodějů a čarodějnic.
3.9
Známé historické kořeny Pokud bychom chtěli představy o kouzlení a čarování sledovat do minulosti, dostali bychom se až do 3. tisíciletí př. n. l. Známe je ze starověkého Egypta, již z dob tzv. staré říše, tj. zhruba z let 2350–2200 př. n. l. František Lexa ve své knize věnované staroegyptským povídkám o čarodějích zmiňuje následující syžet: Velmož Vebaoner zjistil, že je mu žena nevěrná s knězem a ten se cestou k ní obvykle koupe v jezírku v jejich zahradě. Velmož tedy vyrobil z vosku sedm palců dlouhou figurku krokodýla a nařídil svému správci, aby večer, až záletný kněz přijde, hodil voskovou figurku do vody. Stalo se, a figurka se proměnila v živého krokodýla dlouhého sedm loktů, a ten kněze uchvátil a na Vebaonerův příkaz sežral. Dochovaly se také magické texty z Mezopotámie, z období sumerské říše, tj. ze 2. tisíciletí př. n. l. Magické texty se shromažďovaly v chrámech, zejména v hlavním chrámu boha Marduka, a aby byl o nich přehled, existovaly dokonce katalogy magických ochranných textů. Největší rozkvět této praxe prý byl za vlády panovníka Nabukadnezara. Z Babylonie, ze 2. tisíciletí př. n. l., máme také zprávy o existenci škol, kde se děti vyučovaly povolání kněze – kouzelníka. Víme také, že ve státě Chetitů (dnešní Turecko) existovaly ve 2. tisíciletí př. n. l. státní kouzelnice. Obliba polodrahokamů určité barvy je doložena ve starověkém Egyptě z období vlády XII. dynastie, tj. 1100 př. n. l. Novější data, tj. pocházející od starověkých národů Středomoří, a data z evropského středověku pak naznačují trvající tradici i praxi čarování a kouzlení, která trvá až do dnešních dnů.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS181071