98 Medicínské historky z Královéhradecka „To je vidět, že jsi se jako medik málo učil a zvláště ne stomatologii“, odpověděl Sazama, „nevíš nic o zubech moudrosti. Abys ještě nepřišel s prosíkem“. A bylo tomu tak.
Dva litry denně K profesorce dermatologie na hradecké klinice, MUDr. Věře Rozsívalové, přišel starý, zcela vysušený nemocný. „Tak takhle to nejde!“, rozzlobila se profesorka, „ musíte více pít, alespoň dva litry denně“, zaznělo nakonec dobře míněné lékařské doporučení. „To nemohu“, namítl pacient. „Já piju jen slivovici a dva litry denně nezmůžu.“
Porod, to je něco jiného Dr. Věra Rozsívalová a dr. Dlabalová jezdily kdysi ordinovat do Nové Paky. Zpět do Hradce Králové je vozila sanitka. Stalo se jednou v zimě, že přes silnici ležel vyvrácený mohutný smrk. Dělníci chodili kolem, okukovali smrk, ale víc nic. „To takhle, Hanko, nejde“, prohlásila dr. Rozsívalová ke své kolegyni. „Doma máme děti, nemůžeme tady čekat do večera. Budu dělat těhotnou.“ Lehla si na lehátko, pod kabát si dala polštářek a začala sténat. Dr. Dlabalová vyskočila ze sanitky a vzrušeným hlasem volala: „Chlapi, dělejte! Jedeme s porodem!“ To zabralo. Dělníci nahlédli do sanitky na sténající rodičku a za deset minut byla cesta průjezdná.
Šikovná sestra Není nad to, mít v ambulanci dobrou, šikovnou sestru. Profesorka Rozsívalová byla jednou odpoledne již velmi unavená a svěřila se s tím sestře. Ta chvíli uvažovala a pak rázně vstoupila do čekárny s jednoznačným příkazem: „Jděte všichni domů. Dnes se už ordinovat nebude. Paní doktorka je unavená, už se jí pletou recepty“.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS181041
99
Známost Profesorka Rozsívalová chodila svého času jako kožní lékařka ordinovat do hradecké věznice. Po pár letech, když už se této povinnosti dávno zbavila, vstoupila na klinice do naplněné čekárny. A tu povstal jeden z pacientů: „My se přece známe z vězení, paní profesorko, tam jsme se přeci stýkali, viďte?!“
Namazat a „namazat“ Ze zemědělské školy v Kostelci nad Orlicí docházelo do ordinace několik hochů ve věku kolem patnácti let s akne vulgaris. Profesorka Rozsívalová jim předepisovala na zevní mazání jednoprocentní salicylový líh. Asi po šesti týdnech přišel do ambulance vychovatel chlapců se žádostí o pomoc: „Paní doktorko, nevím, co se děje, ale hoši, kteří navštěvují Vaši ordinaci, jsou čas od času opilí. Žádný alkohol jsme u nich ale nenašli“. Nebylo nesnadné přijít záhadě na kloub. Profesorka Rozsívalová vychovateli doporučila, aby lékovky s lihem hochům odebral a akné jim mazal sám. Od té chvíle, co byl salicylový líh mazán jen zevně, případy vnitřního „namazání“ přestaly.
Kožní klinika a slepičí farma Když jednou při vizitě došla profesorka Rozsívalová k posteli staré ženy, povšimla si velké krabice uložené pod nočním stolkem. Ke svému nemalému překvapení v ní objevila 20 čerstvě vylíhlých kuřátek. „Ta kuřátka tu v nemocnici nemůžete mít“, snažila se stařence dobrácky vysvětlit. „Co mám ale dělat? Mladí odjeli na dovolenou a přinesli mi je, abych se o ně týden postarala“, vysvětlovala stará paní zkroušeně. V této situaci byla každá rada drahá. Nakonec se tedy obložnost kliniky na týden zvýšila o 20 „pacientů“. Nutno dodat, že díky pečlivé péči sestřiček všichni přežili.
Čtvrtý Pawlikův hmat Na hradecké gynekologické klinice VLA rodilo v padesátých a šedesátých letech – jako ostatně všude – množství rodiček. V noci se lékaři moc nevyspali. Službu mající lékaři odpočívali v noci na pokoji vedle porodního sálu a porodní asistentky je chodily budit k porodům.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS181041
100 Medicínské historky z Královéhradecka MUDr. R. byl znám tím, že měl zvláště tvrdý spánek a že bylo obtížné ho vzbudit. Na kliniku nastoupila v té době nová mladá porodní asistentka. Jeden žertéř ji poradil, že doktora R. je možno vzbudit jedině tzv. čtvrtým Pawlikovým hmatem. Ten údajně spočíval v tom, že se nadzvedne pokrývka a rukou se stisknou citlivé orgány v rozkroku tvrdě spícího lékaře. Pak se však musí rychle utéci. Mladé asistence se to zprvu nezdálo, ale když jednou na běžné budicí aktivity dr. R. nereagoval, zkusila i tento doporučený hmat. A ono to fungovalo. Pak ho však jednou vyzkoušela i na jiném lékaři, obrovitém asistentu X.Y. Ten však neměl spánek tak tvrdý. Vyjekl, vymrštil se a než stačila asistentka utéci, chytl ji za ruku. A než se zmohla na nějaký odpor, už mu ležela přes koleno s vyhrnutými sukněmi a pan asistent jí sázel svou velkou dlaní na zadek jednu za druhou. Jekot přehlušil všechen křik z vedlejšího sálu. Celá záležitost se roznesla, dívka měla ostudu. Po několika dnech se to doneslo i k přednostovi kliniky, profesoru MUDr. Josefu Pazourkovi. Ten si ji nechal zavolat. Dívka přišla celá vyděšená, bála se, co z toho bude. Profesor ji chvíli nechal mlčky čekat, podíval se na ni přísně a pak řekl: „Hradecká porodnická škola neuznává čtvrtý Pawlikův hmat. Tak pokud zde chcete zůstat pracovat, už ho nikdy nepožívejte. Můžete jít!“
Ta nejhorší alternativa Přednosta brněnské gynekologicko-porodnické kliniky, profesor MUDr. Gustav Müller, se přišel podívat jednou večer na svou kliniku. Službu měl mladý asistent MUDr. Jan Maršálek, pozdější profesor gynekologie a porodnictví v Hradci Králové a v Olomouci. Profesor se zeptal: „Co ta příčná poloha, Maršálku?“ Maršálek nejistě se sebe dostal: „Pane profesore, bohužel, no…“ „Cože? Snad nezemřela?“ Mladý Maršálek smutně přikývl. „A co dítě, to jste zachránili?“, ptal se Müller. „Bohužel, pane profesore, to také nepřežilo.“ „Proboha! A co tomu řekl otec?“ „No, pane profesore, no ten, no…“ „Co ten? Tak to vysypte! Snad jste i jeho nezabili?“ „Ne, to ne, pane profesore, ale něco horšího. Čeká na vás před vaší pracovnou.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS181041