Inovační procesy
nou stavbou (jak věžového typu, tak palácového v příčné poloze: např. Schepersem uváděný dům z dolnosaského pohoří Harz pocházející z přelomu 14. a 15. stol., nebo zděný statek s věžovým obydlím i vodním příkopem vybudovaný v této tradici r. 1617 v jižním Holandsku, dnes je v arnhemském muzeu). Mezi vícerými formami tohoto spojení se později ustálilo budování patrového obydlí v zadní části haly pod jednou střechou. Za nejsevernější stopu měšťanských štítových domů s arkádovou vstupní podsíní se považuje město Münster v severozápadním Vestfálsku s písemnými doklady z r. 1184. Dochovala se tam taková Strada, Graubünden, CH stavba z 2. pol. 15. stol., její spodní část byla z konce 12. stol. Odtud přibližně směrem na východ leží severní hranice působení prvotních inovací z mediteránní oblasti a podle výskytu arkádových náměstí ji můžeme s postupem doby sledovat až do českých měst. Další přetváření podélně průjezdných domů se štítovou orientací na příčně průjezdné s okapovou orientací probíhalo v jižních městech Německa až v 15. a 16. stol. a šířilo se jak podél alpské oblasti do střední Evropy, tak Francií do jejího středu a jihu. I když se tato tradice někdy spojuje se šířením renesance z Itálie na sever, považujeme ji za důsledek doznívání prvotního inovačního procesu. Souvisel totiž také se znovušířením hrázdění Burgundskem do jižnějších částí Francie. V té době, na rozmezí středověku a novověku, i hrázděné stavby stoupají do patra a napodobují architekturu kamennou až do architektonických i zdobných detailů. Na rozdíl od východní Francie vinohradnické domy na jihozápadě země zůstaly přízemní a bez sklepních kleneb. K:ESP-9;F-11,13;CH-15,123.
98
Proces šíření prvotních inovací východní Francií k severu zasáhl nejen města, ale i venkovské vinohradnické oblasti. Patrový palácový typ domu byl adaptován nejen klenutými sklepy, ale i obytnými místnostmi, a to na jihu v povodí řek Rhône a Saône plošně a v tzv. severním kulturním okruhu jen v údolích řek Rýn (Rhein), Neckar, Mohan
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS180989
LIDOVÉ STAVBY V EVROPĚ
(Main) a Moselle. V Alsasku a v horním Porýní, včetně okolí Zürichu, stavěli na kamenné přízemí hrázděné patro. Ve Švýcarsku kolem Ženevského jezera (ve 14. a 15. stol. patřil kraj Savojsku) a v dolním údolí Wallis kamenné stavby v hospodářské části doplňuje dřevěná rámová konstrukce s trámovou výplní nebo roubená. K:CH-3. Městské prvky pronikaly přímo z Itálie také do jižních cípů dnešního Švýcarska (oblasti Tessin a Graubünden, které v 15. stol. patřili Milánsku, např. dům v Silvaplana z r. 1499) a do alpských měst. Ve svahu po vrstevnici stavěné zděné (nebo polozděné) domy měly na spodní straně vjezd do sklepů, nad ním domový trakt se světnicí, kuchyní a komorou, vedle na úrovni světnice byla vrata do halové síně. Z ní se vstupovalo do světnice a do kuchyně, vzadu pak na mlat a do chlévů (někde bývaly za sklepy na spodní straně), nad kterými se ukládalo seno. Nad vstupní částí, pod hřebenem mírně svažitých a nestejně dlouhých ploch střechy, existovaly ještě dvě obytné komory ke spaní. Zadní hospodářská část bývala dřevěná a přední zděná, nad ní mohla být samostatná střecha. Závěrem lze shrnout, že prvotní inovační proces z mediteránní oblasti v 11.–13. stol. obohatil západní Evropu o vertikální odddělení hospodářského provozu v přízemí od obytného v patře, o oddělení přípravy pokrmů se stolováním od spaní v obytných komorách a o zděnou patrovou architekturu (s vaznicovými krovy) ve městech a vinohradnických oblastech. Vývoj selského domu severně od jižního Lotrinska (v severním kulturním okruhu) ustrnul na starších formách a měnil svoji obytnou část až později. Ve 14. a 15. stol. se přecházelo k budování strmějších střech, vyspělé formy hrázdění se šířily na jih do Burgundska a Champagne na úkor staveb kamenných a plochá keramická krytina nahradila mediteránní korýtkovou. Na zámcích a ve světnicích městských interiérů se začínala uplatňovat tzv. slepá kamna vytápěná z vedlejšího prostoru, obvykle provozního. Považují se za výtvor kultury severoitalské Lombardie. M-Hagen, městská skupina, Vestfalen, D
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS180989
Inovační procesy
2.1.2 Východní cesta inovací V západní Evropě mediteránní zásah narazil na odpor autochtonní kultury. Nově se vytvářející hierarchický feudální systém dále rozvíjel mediteránní základ slohové architektury u privilegovaných vrstev společnosti a neprivilegovaným zůstala architektura autochtonní. Ovlivňovaly ji většinou až druhotné inovace. Byl to v podstatě jiný genetický postup než v jihovýchodní Evropě. Ta se stala součástí plynulé kultivace elementárních forem obydlí mnohem dříve. Výhodou Balkánu byla raná urbanizace sídelního prostředí od 2. poloviny 4. tisíciletí př. n. l. a kontinuita stálých sídel některých oblastí od konce 2. tisíciletí př. n. l. Čím více lidé přizpůsobovali svá obydlí stoupajícím nárokům na bydlení, tím více se rozvíjelo jejich projekční myšlení, mnohem dříve než v západní Evropě. Městská kolonizace podél obchodních cest absorbovala vše, co dědictví starověkých civilizací vyzařovalo a poskytovala vzory pro kultivaci venkova. Dostatek půdy, příznivé klima, stará tradice života v horských kotlinách a poptávka měst po zboží venkova usnadňovala urbanizaci horských sídel Balkánu. Polyprodukční zemědělství s velkým významem zeleniny, ovoce, zejména vína, s extenzivním pastevectvím ovcí a koz, dále rozvoj řemesel, povoznictví, obchodu s dřevem pro stavby a dřevěným uhlím pro kuchyně měst (nejvíce spotřeboval Konstantinopol), to vše rozvíjelo venkovské zbožní hospodářství. Zvláštností balkánské urbanizace byla podnikatelská kompaktnost, mozaika současně existujících rozmanitých hospodářských a kulturních projevů různé vyspělosti s vědomím genetické příbuznosti. Obrovská multietnická říše vytvářela odlišnou hodnotovou strukturu než hierarchicky rozčleněný evropský západ.
100
Občinný systém kodifikovaný byzantským císařem Leonem III. v letech 720 (Nomos Georgicos) a 726 (Ekloga) spočíval na společném vlastnictví půdy a tím i na kolektivní daňové zodpovědnosti, způsobil existenční závislost každé rodiny na celé komunitě a stal se brzdou v podnikatelské individualizaci při dělbě práce. Byzantské vzory podnítily ranou legislativu bulharskou (Zakon sudnij ljudăm ze zač. 10. stol.), Kyjevské Rusi (Ruska pravda před 11. stol.) a srbskou (Zákoník Štěpána Dušana z r. 1349). Důkladnou analýzu občinných vesnic publikoval v trojsvazkovém díle rumunský historik a sociolog Henry H. Stahl. Představitelé rodů (hromada) společně řešili hospodářské a obranné problémy i majetkové spory. Volili reprezentanta (cenez), který vykonával jejich usnesení pro správu a obranu, účastnil se volby vojvody (voiedod, vodă). Ten byl v čele správní a soudní autonomie svobodných rolníků. Druhým subjektem vlastnictví půdy byli bojaři. Získávali vesnice do poddanství na základě usurpace, nebo za jejich obranu proti nájezdníkům, zadlužené občiny včetně
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS180989