98 / Finanční řízení podniku
ku (zpravidla menšinového), správa investice, zhodnocení v časovém horizontu nejčastěji 3–5 let a následný prodej majetkového podílu se ziskem. Investor, který rizikový kapitál poskytl, jej vložil do základního kapitálu, a proto se spolupodílí na podnikatelském riziku a má stejná práva i povinnosti jako vlastník. Odborné znalosti (zejména obchodní kontakty), které s sebou tento investor přináší, mají přitom často pro rozvoj podniku větší význam než samotný vložený kapitál. Od obvyklého spoluvlastníka podniku se venture kapitálový investor odlišuje svou snahou účastnit se pouze přijímání zásadních rozhodnutí a ponechat běžný chod podniku na tvůrcích podnikatelského záměru. Na rozdíl od bank se při poskytování financí nerozhoduje podle záruk a zajištění splácení vložených prostředků, ale především podle atraktivnosti podnikatelského záměru a předpokládané schopnosti jeho tvůrců úspěšně záměr realizovat. Pokud je záměr neúspěšný, ztrácí investor vložené prostředky, naopak v případě úspěchu může dosáhnout i několikanásobné zhodnocení (například fond DBG získal v roce 2000 odprodejem svého podílu ve společnosti Czech On Line 31násobek vložené částky). Zhodnocení investice se realizuje exitem z podniku, tedy prodejem majetkového podílu, často formou veřejné emise akcií či prodejem managementu nebo strategickému partnerovi. Fondy rizikového kapitálu se mezi sebou odlišují nejen velikostí a odvětvovou orientací, ale především zaměřením na určitou fázi rozvoje firem. Může se jednat o fondy poskytující předstartovní financování (seed capital), startovní financování (startup capital), rozvojový kapitál (development capital), financování počátečního rozvoje (early stage expansion capital), rozvojové financování (expansion capital), revitalizační kapitál (turnaround capital), záchranný kapitál (rescue capital), náhradní financování (debt replacement capital) či financování akvizic (acquisition capital). Fondy rizikového kapitálu je rovněž možno dělit podle jejich zakladatelů, tedy podle způsobu, jakým získávají finanční prostředky pro své podnikání. Může se jednat například o dceřiné společnosti bank, soukromé společnosti či fondy zakládané státem v rámci podpory malého a středního podnikání. Alternativu rizikového kapitálu představují privátní investoři (business angels). Jedná se o soukromé osoby, které na obdobném principu investují do nových či rychle rostoucích společností. Jedná se často o bývalé manažery, kteří již aktivně nepracují, ale disponují dostatečným kapitálem, znalostmi a kontakty. Proto zpravidla investují v oborech, kterým dobře rozumějí a kromě kapitálu poskytují i poradenství.
4.2.2.5 Státní a nadnárodní podpora podnikání Angažovanost státu a nadnárodních uskupení v rozvoji podnikání má ve vyspělých tržních ekonomikách dlouhou tradici a různé formy. Cílem podpory je zajistit dlouhodobý ekonomický růst, rozvoj vzdělání a zaměstnanosti, podpořit zaostávající regiony země,
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS180763
Dlouhodobé finanční řízení / 99
posílit konkurenceschopnost domácích podniků v zahraničí, podpořit rozvoj malých a středních podniků atp. V České republice je podpora poskytována zejména ze zdrojů Evropské unie, ale i z prostředků státního rozpočtu v kombinaci se soukromými zdroji. Stát podporuje podniky různými způsoby. Mezi přímou podporu podnikání patří cenově zvýhodněné záruky za bankovní úvěry, úvěry se sníženou úrokovou sazbou a finanční příspěvky, dotace orientované na rozvoj znalostní ekonomiky a podporu poradenských, informačních a vzdělávacích služeb či exportní úvěry a pojištění exportních rizik. Nepřímá podpora podnikání je uskutečňována prostřednictvím legislativní úpravy podnikání (např. zkrácení doby odepisování majetku či snižování sazeb daně z příjmů) či například formou informačních služeb pro podnikatele. Národní programy podpory jsou poskytovány zejména ve formě cenově zvýhodněných záruk za úvěr, leasing či kapitálové vstupy, dále ve formě bezúročných úvěrů, zvýhodněných úvěrů, provozních úvěrů, příspěvků, dotovaného poradenství či ve formě dotací na částečnou úhradu škod, dotací nenávratných ale i návratných z prostředků státního rozpočtu. Důležitou roli v podpoře podnikání mají také instituce, jako je například Hospodářská komora, Českomoravská záruční a rozvojová banka, CzechInvest či CzechTrade Podpora z Evropské unie je poskytována formou dotací, a to zejména ze strukturálních fondů a z Fondu soudržnosti (Kohezní fond). Fond soudržnosti poskytuje prostředky na projekty v oblasti životního prostředí a dopravních sítí. Mezi strukturální fondy patří Evropský fond pro regionální rozvoj (zaměřuje se na rozvoj podnikání, infrastruktury, výzkumu a vývoje, celoživotního vzdělávání) a Evropský sociální fond (poskytuje prostředky k podpoře neinvestičních projektů v oblastech sociální integrace, podpory zaměstnanosti, posílení systému vzdělávání, podpory rovných příležitostí na trhu práce). K využívání finanční pomoci uvedených strukturálních fondů byl vypracován Národní rozvojový plán, z něhož vychází operační programy rozvoje (OP). V OP jsou podrobně popsány cíle a priority, které chce členská země v dané tematické oblasti (např. zaměstnanost a sociální věci) nebo v konkrétním regionu soudržnosti (např. Moravskoslezský) dosáhnout v aktuálním programovacím období.
4.3
Dlouhodobé finanční plánování
Sestavení dlouhodobého finančního plánu je komplexním procesem, který zahrnuje v základní rovině následující kroky: 1. sestavení výchozí ekonomické analýzy; 2. predikci vývoje tržeb;
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS180763
100 / Finanční řízení podniku
3. kapitálové plánování na základě investičního rozhodovacího procesu, zahrnující kapitálové výdaje a peněžní příjmy z investic; 4. promítnutí změn do majetkové bilance; 5. promítnutí vývoje tržeb a předpokládaných nákladů do výsledku hospodaření; 6. sestavení plánu peněžních toků; 7. zhodnocení dopadu plánu pomocí nástrojů měření výkonnosti a hodnotového managementu. Jako každá sofistikovaná činnost, tak i finanční plánování využívá konkrétní metody, kterými především jsou: • Metoda procentního podílu na tržbách. Tato metoda vychází z předpokladu, že hlavním akcelerátorem dynamického vývoje je růst tržeb a všechny ostatní parametry odvozuje na základě jejich poměru k tržbám. • Statistické metody (regresní). Tyto metody vycházejí z definice statistických závislostí pomocí regresních funkcí, zpracovaných na základě minulého vývoje. Tyto závislosti jsou korigovány (snížení nákladů, inflace atp.) a promítají se do budoucích cílů a úkolů. • Ekonometrické metody, které jsou založeny na vzájemné interakci skutečně dosažených ekonomických parametrů coby statistických proměnných a cílových ukazatelů. • Simulační metoda, tedy modelování předpokládaných parametrů na základě vývoje makroekonomického i mikroekonomického prostředí obyčejně v několika variantách, přičemž nejlepší varianta je ta, která nejvíc konverguje ke skutečnému vývoji. Univerzální pravidlo pro volbu jedné konkrétní metody neexistuje, v praxi naopak často dochází k jejich prolínání. Je možno konstatovat, že volba metody je velice individuální a záleží na typu podniku a zvláště pak na charakteru výroby a používané technologie. Nejpřesnější metodou plánování je pravděpodobně individuální přístup ke každé jednotlivé položce. Pouze v případě, že je u dané rozvahové či výsledkové položky skutečně odůvodnitelný přímý vztah k tržbám, je možno aplikovat metodu procentního podílu. Například u pohledávek z obchodního styku je zřejmé, že pokud se výrazně nezmění struktura zákazníků a požadavky a metody v oblasti credit managementu, je zachování dosavadního podílu na tržbách správným způsobem plánování. Praktická aplikace metody procentního podílu na tržbách je pak již poměrně jednoduchá.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS180763