Finance po krizi
Pevný kurz své měny vůči euru rovněž provozuje rovněž Lotyšsko. (Alespoň v době psaní tohoto textu tomu tak bylo – bohužel pro Lotyšsko.) Toto uspořádání bylo ve všech třech pobaltských republikách zdrojem přehřátí ekonomiky a vysoké inflace v dobách růstu – a naopak zdrojem problémů s nadhodnocenou měnou v dobách finanční krize. Pevný kurz pesa vůči dolaru byl rovněž jednou z příčin argentinského státního bankrotu v roce 2001. Zlatý standard je zkrátka špatný nápad, ať už je realizován na bázi zlata, stříbra, dolaru nebo eura. Shrnuto: zlatý standard je umělá vládní regulace, která posiluje výkyvy hospodářského cyklu, brání mezinárodnímu obchodu, příležitostně vyvolává finanční krize a neumožňuje jejich účinné řešení. Při vědomí všech chyb a nedostatků dnešního centrálního bankovnictví nelze považovat zlatý standard za dobrý nápad. Totéž platí pro fixní měnové kurzy obecně.
Svět po Keynesovi John Maynard Keynes zcela přetvořil chápání role státu v ekonomice v těchto bodech: • Prioritním hospodářským cílem vlády je zabezpečení stabilního hospodářského růstu. Podle Keynese má vláda možnost i povinnost ovlivňovat výkyvy hospodářského cyklu cestou fiskální a měnové politiky. • Leckdo si myslí, že bezstarostný Keynes dal zelenou bezohlednému vládnímu utrácení a zadlužování – viz jeho pověstný výrok „v dlouhém období jsme všichni mrtví“. To není pravda. Tvrdil, že za účelem povzbuzení ekonomiky v době krize může vláda utrácet na dluh; v době hospodářské konjunktury však stát musí mít rozpočet v přebytku a dluhy vzniklé během propadu by měl uhradit. • Rozpočet tedy nemusí být vyrovnaný během každého fiskálního roku, dlouhodobě však ano. To je něco docela jiného než pozdější „vulgární keynesianismus“. Keynes volal po zrušení zlatého standardu. Hodnota měny měla být podle něho určována centrální bankou tak, aby domácí cenová úroveň a zaměstnanost dosahovala politicky stanovených cílů. „Když je stabilita domácí cenové hladiny v konfliktu se stabilitou měnového kurzu, první z obou cílů by za normálních podmínek měl mít přednost,“ tvrdil Keynes. Tento kdysi provokativní názor dnes již nikoho nešokuje. Stala se z něj norma. I pro monetaristy a pravicové politiky. Keynes tedy vlastně založil měnovou politiku v moderním smyslu tohoto termínu. „Neexistuje alternativa k řízené měně, ať už si to přejeme, či nikoli,“ napsal ve své práci z roku 1924. „Pravda je taková, že ze zlata se stal barbarský přežitek.“ A ačkoli příznivci zlatého standardu a odpůrci centrálního bankovnictví dodnes považují Keynese za největšího padělatele peněz v historii, faktem zůstává, že výkyvy hospodářského cyklu v podmínkách zlatem nekrytých měn byly dlouhou dobu mnohem mírnější než dříve – před krizí roku 2008. Ale to již předbíháme.
Nástup vulgarity… John Maynard Keynes zemřel v roce 1946, teprve na začátku éry obrovského rozmachu praktické aplikace svého učení. Během padesátých až sedmdesátých let se jeho jménem 98
Finance po krizi.indd 98
7.9.2009 9:54:46 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS180757
Tradiční rozpočtová politika: nesmrtelný Keynes
oháněly vlády takřka všech zemí. Politikové si s chutí přisvojili dvě poučky: (a) možnost a vhodnost deficitního financování státních rozpočtů během recese, (b) vhodnost vládou řízených peněz bez zlatého krytí. Bohužel přitom „zapomněli“ na druhou část poučky o deficitním financování: a sice, že v obdobích konjunktury by rozpočty měly být přebytkové. Zrodil se tzv. vulgární keynesianismus, který lze charakterizovat dvěma body: • na rozpočtovém deficitu nezáleží; je možné se zadlužovat téměř neomezeně, protože • reálnou hodnotu veřejného dluhu lze snížit nekontrolovanou emisí peněz. Od padesátých do konce sedmdesátých let bylo zvykem, že centrální banky plnily pokyny vlád. Centrální banky sice nesměly přímo nakupovat vládní dluhopisy, ale expanzivní měnová politika vedla k tomu, že reálná hodnota veřejného dluhu postupně klesala. V průběhu let 1950–1995 dosahoval například průměrný nominální celkový výnos amerických státních dluhopisů hodnoty 4,15 % ročně, přičemž míra růstu indexu spotřebitelských cen činila rovněž 4,15 % per annum. Dluh federální vlády byl tedy během daného období financován prakticky zdarma. Nelze tvrdit, že éra vulgárního keynesianismu byla úplně neúspěšná. Období 1950–1970 patřilo k obdobím největší prosperity západního světa měřeno růstem HDP, růstem reálných příjmů obyvatelstva a mírou nezaměstnanosti. Nedocházelo ani k hlubokým hospodářským krizím. Ve skutečnosti však byl růst západního světa během padesátých a šedesátých let způsoben spíše liberalizací světového obchodu, snížením daní z válečných konfiskativních hodnot, technologickým pokrokem a velmi příznivou demografií. Mnohem větší škody způsobil vulgární keynesianismus ve třetím světě, například v Indii. Britský ekonom Nicholas Kaldor, bývalý poradce indické vlády, radil zavést velmi vysoké daně z příjmů pro „bohaté“. Výsledek: podařilo se zdevastovat indickou střední třídu, aniž by to jakkoli pomohlo chudým. Indie je dnes chudší než Čína, což ukazuje ničivý potenciál špatně pochopeného keynesianismu. Jestli v pekle existuje speciální oddělení pro špatné ekonomy, Nicholas Kaldor se tam smaží na přepáleném oleji.
… a její dočasný konec Vulgární keynesianismus měl závažné vedlejší účinky, v jejichž důsledku nakonec ztratil účinnost. Tyto vedlejší účinky byly v zásadě dva: • veřejnost ztratila důvěru ve stabilitu měny; • navzdory postupnému „inflačnímu rozpouštění“ státních dluhů jejich velikost postupně nabobtnala do neúnosných rozměrů. Kvůli expanzivní měnové politice nepřetržitě rostly inflační tlaky. Vlády se snažily omezovat inflaci pomocí regulace agregátní poptávky. Omezit poptávku lze například zvýšením daní z příjmu – podle logiky, že snížení koupěschopné poptávky povede k poklesu cenové úrovně. 99
Finance po krizi.indd 99
7.9.2009 9:54:46 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS180757
Finance po krizi
Daně proto neustále rostly a inflace taktéž. Vysoké daňové sazby ovšem vzbudily reakci nejrůznějších zájmových skupin, které si postupně prosadily kvanta výjimek, zrychlených odpisů, odečitatelných položek a dalších speciálních daňových zvýhodnění. Německo má například přes 100 daňových zákonů, více než 90 000 vyhlášek a 418 výjimek, což samozřejmě znamená ztrátu efektivity ekonomiky. Nastala eroze daňového základu, která dále tlačila vlády ke zvyšování daňových sazeb. To vše deformovalo ekonomiku a nepříznivě ovlivňovalo růst a zaměstnanost.
Navěky v dluzích Také v české ekonomice Keynesovo dědictví stále žije. Zemanova vláda začala cílevědomě provádět deficitní politiku veřejných financí již od roku 1998. Špidla, Gross, Paroubek i Topolánek víceméně pasivně pokračovali v nastoupeném kurzu s výjimkou předvolebních rozpočtových „dárečků“ v roce 2006. Dluhová stimulace přesně podle Keynesova receptu vyvolala hospodářský růst, ale ani při 6% růstu HDP nedokázala vláda provozovat přebytkový nebo alespoň vyrovnaný rozpočet. Toto je vulgární keynesianismus jako z učebnice. Závěr? Státní dluh je za některých okolností ekonomicky správný, zatímco jindy je nepřijatelný a ekonomicky nezdůvodnitelný. Záleží na okolnostech. Řečeno populárně – když si domácnost vezme hypotéku na vlastní bydlení, je to zpravidla rozumné zadlužení, protože se tak vyhne nutnosti platit nájemné. Jde tedy vlastně o úsporné opatření. Naproti tomu je zřejmě nerozumné zatěžovat rodinné finance přehršlí dluhů na kreditních kartách. U veřejných financí je to podobné. Keynesovskou fiskální stimulaci praktikovaly i USA za vlády prezidentů Bushe a Obamy. Keynesovský důraz na stabilizaci ekonomiky na úkor stability měnových kurzů a veřejných financí byl jasně zřetelný i v přístupu západních vlád k řešení finanční krize roku 2008. Kdyby se něco podobného stalo před sto lety, reálná ekonomika by trpěla hlubokým propadem výkonnosti a nárůstem nezaměstnanosti. Také díky Keynesovi jsou dopady krize na reálnou ekonomiku mnohem méně bolestivé.
O financích vulgárně Pravda 29. 5. 2009 Na české politické scéně to vře. Množí se napadení vejci a různé nadávky. V této souvislosti se vynořují dotazy, co je to vlastně „vulgární keynesianismus“. Jednoduše řečeno, jde o masivní utrácení státních peněz a zadlužování v situaci, kdy ekonomika roste, a měla by tudíž dluhy naopak splácet. Aby bylo jasno, není to pouze politická propaganda a osočování, ale fakt. Podívejme se, jak politiku vulgárního keynesianismus hodnotí nynější prozatímní český ministr financí Eduard Janota, člověk, který je všeobecně uznáván jako praktický odborník, ovšem který z pozice úředníka neměl šanci politiku ovlivňovat. Teprve nyní může říci celou pravdu. Takto odpovídal na otázky čtenářů v online rozhovoru Lidových novin: 100
Finance po krizi.indd 100
7.9.2009 9:54:46 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS180757