98
/
Emoce a interpersonální vztahy
emoce, jako žárlivost, závist, vina èi provinìní. Nedostatek tìsných vztahù mùže zpùsobovat deprivaci a vyvolávat rùzné hlavnì psychické poruchy. Rozpad vztahu v každém pøípadì poznamenává oba partnery. I když pro jednoho z nich již vztah nenaplòuje oèekávání a nepøináší uspokojení, zùstávají v jeho pamìti uloženy spoleènì prožité pozitivní i negativní emoce. To je také hlavní dùvod, proè (zejména u manželských rozvodù) vztahy v nìjaké podobì pøetrvávají. Zmìní se, ale neskonèí. Emoènì jsou velmi ambivalentní, kdy se mísí láska s nenávistí, hnìvem, trpkostí, smutkem, nìkdy s pocity sebeobviòování a selhání, a kdy se zároveò snižuje sebehodnocení a sebedùvìra. Odmítnutí blízké osoby a rozpad vztahu, ale také smrt partnera v tìsném vztahu, jsou opuštìným jedincem prožívány jako extrémnì stresová situace, zahrnující depresi, hoøkost, hnìv, žárlivost, nenávist. Baumeister a Leary (1995) na tìchto hluboce prožívaných emocích dokládají dùležitost naplnìní, podle nich fundamentální, lidské potøeby náležení, a to ať už v podobì životního štìstí nebo strádání z nedostatku tìsných vztahù.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS180737
/
99
10. INTERPERSONÁLNÍ VZTAHY
Èlovìk jako sociální bytost je vysoce závislý na interpersonálních vztazích. Základním pøedpokladem a charakteristikou interpersonálních vztahù je to, že dva lidé se alespoò obèas ocitají v interakci a že tyto interakce zanechávají jistou „stopu“ v podobì napø. pøíjemného nebo nepøíjemného dojmu, ochoty èi neochoty k novému setkání, porozumìní èi neporozumìní druhému apod. Se zvyšující se frekvencí se mùže, ale nemusí, stupòovat vzájemné ovlivòování. Vztahem se myslí již ustanovená vazba mezi dvìma lidmi, která má své specifické vlastnosti a historii. Interakce je èasovì ohranièená sociální událost, která mùže probìhnout v trvajícím vztahu i mezi náhodnì se setkávajícími lidmi. Interakce jsou nezbytné k udržení jakéhokoli vztahu. Do nìkterých interakcí a vztahù vstupujeme ochotnì a rádi, jiným se nelze vyhnout, aèkoli nepøinášejí žádné potìšení. Škála interpersonálních vztahù je velmi pestrá a široká. Nepøedstavuje ovšem kontinuum, kdy hlavní znak – tìsnost – narùstá od pomyslné minimální k maximální hodnotì, která by znamenala koncový bod kontinua, ale pokraèuje na nové kvalitativní úrovni. Povrchní vztahy nebo vztahy pouhé známosti se nevyznaèují žádnou vzájemnou závislostí. Lidé se èas od èasu setkávají (spíše náhodnì), konverzují zcela nezávaznì, ze setkání jsou více èi ménì potìšeni, neplánují žádná setkání. Vzájemné znalosti se pohybují v rovinì napø. sociálního statusu, místa bydlištì, profese. Nìkteré vztahy pouhé známosti mohou pøecházet v tìsné vztahy rùznì dlouhého trvání. Vznikají otázky, jak se transformuje vztah povrchní známosti ve vzájemnou závislost, dùvìru, intimitu, oporu, sdílení spoleèných postojù a zájmù, emoèní souznìní (prožívání stejných èi blízkých emocí v dané situaci), co tedy tvoøí strukturu tìsných interpersonálních vztahù, jaká je jejich dynamika a pøípadnì jak lze zjišťovat èi mìøit tìsnost vztahu. Pøitom tìsné vztahy (romantická láska, pøátelství, nìkteré rodinné vztahy, partnerství, manželství) mohou po jistou dobu vykazovat nárùst tìsnosti, ale pøi pøípadném následném rozvolnìní se vztah nevrací na kontinuu na nižší stupeò, ale pokraèuje na kvalitativnì nové úrovni, kdy partneøi „mohou žít vedle sebe“ pøi vìdomí urèitých závazkù a pøedchozí intimity. Klesá vzájemná závislost, podpora, spoleènì trávený èas. I v pøípadì úplného rozpadu tìsného vztahu, kdy se partneøi vzájemnì odcizí, ztratí vzájemnou závislost, nenaplòují vzájemná oèekávání, nelze (alespoò po nìjakou dobu) hovoøit o návratu do bodu „nula“. Tìsnost (closeness) vztahu lze charakterizovat interakcemi, jež se vyznaèují vzájemnou péèí, odpovìdností a dùvìrou, a v nichž je chování partnerù vzájemnì vysoce závislé a s dùsledky pro oba partnery. Vysoká závislost se vyznaèuje korespondencí zájmù, kdy chování v interakci pøináší prospìch obìma partnerùm. S tìsností významnì pozitivnì koreluje intenzita emoèního prožívání partnerù a stupeò, ve kterém jsou emoce vzájemnì projevovány.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS180737
100
/
Emoce a interpersonální vztahy
V rozlišování jednotlivých druhù vztahù, i v tom, co je charakterizuje, panuje jistá nejednotnost. Harold H. Kelley (1979, 1986) pùvodnì zavedl pojem osobní vztahy (personal relationships), které chápal jako vztahy založené na vzájemné závislosti jedince k jiným osobám pro nìj osobnì významným, k lidem nejbližším. Pro vysvìtlení jejich fungování do znaèné míry využíval teorii sociální výmìny (Thibaut, Kelley, 1959), vycházející ze zisku èi prospìchu, které tyto vztahy partnerùm pøinášejí. Pokraèovatelem této tradice se stal pøedevším Steve Duck (viz napø. Duck, 1982, 1997; Duck, Perlman, 1995), který pøipravil a realizoval rozsáhlý program výzkumu osobních vztahù. Kelley pøi charakterizování osobních vztahù hovoøí také o jejich tìsnosti a právì tato charakteristika pozdìji vedla k vytlaèení pojmu osobní vztahy a k zavedení dnes široce užívanému pojmu tìsné vztahy (close relationships). Dokumentují to mnohé obsáhlé knižní publikace, napø. Derlega (1984), Fletcher, Clark (2003), Fletcher, Fincham (1991), Harvey, Wenzel (2001), Hendrick (1989), Hendrick, Hendrick (2000), Mashek, Aron (2004). Naprostá vìtšina autorù však i pøi charakterizování tìsných vztahù pracuje s Kelleym zavedenou vzájemnou závislostí jako jedním z podstatných znakù tìchto vztahù. Vzájemná závislost (Kelley, 1979; Kelley, Thibaut, 1978; Rusbult, Arriaga, Agnew, 2003; Rusbult et al., 2004; Výrost, 2008) vyjadøuje míru souladu v preferování spoleèných potøeb a jejich uspokojování a s tím spojené pozitivní hodnocení vztahu provázené kladnými emocemi. Úroveò závislosti je dána tím, nakolik se partneøi ovlivòují svým chováním, nakolik je naplnìno jejich oèekávání, nakolik se mohou spolehnout na pozitivní výsledky (zisky) v interakcích pro každého z nich, nakolik jsou výsledky pro nì pøíjemné èi nepøíjemné (napø. sexuální uspokojení, pocit bezpeèí, ochrany a podpory, názorová shoda a porozumìní, emoèní vøelost atd). Partneøi se dostávají do vzájemné závislosti, když si zaènou uvìdomovat spoleènou odpovìdnost za vzájemnou psychickou pohodu, naplnìnou investicemi do potøeb, zájmù a cílù partnera v dlouhodobìjší perspektivì, když usilují o vzájemné porozumìní a pomoc pøi øešení problémù druhého. Pro vzájemnou závislost je pøíznaèné, že se partneøi neostýchají vyjádøit své cíle a potøeby, a navozovat situace, které potenciálnì mohou vést k jejich dosažení a uspokojení. Vzájemná závislost se projevuje také zmìnami chování s ohledem na prožívání a chování druhého, což napø. Berscheid a Ammazzalorso (2003) považují za stupeò vysoké závislosti typický pro tìsné vztahy. Znalost chování partnera za urèitých podmínek umožòuje jedinci regulovat vlastní chování takovým zpùsobem, aby chránil vztah pøed možnými újmami a zachoval jeho stabilitu, pøípadnì zvyšoval pohodu ze vzájemných interakcí. Vzájemná závislost vyjadøuje sílu vlivu interagujících lidí projevující se ve vzájemné preferenci chování pøinášejícím obìma stranám užitek, psychickou pohodu a zároveò prohlubuje závazek mezi partnery. Se vzájemnou závislostí v tìsných vztazích stoupá role závazku, který pøedstavuje dlouhodobou orientaci na zájmy a potøeby partnera s tendencí vztah zachovat, pøípadnì rozvíjet. Rusbult, Arriaga a Agnew (2003) uvádìjí, že je tomu tak tehdy, když partneøi ve vztahu prožívají vysokou míru uspokojení, když nemají jiné alternativy uspokojení dùležitých potøeb a když oboustrannì vysoce investují do vztahu. Vysoce rozvinutý závazek brání podlehnutí svùdným alternativám a naopak vede k ochotì obìtovat se pro druhého. Ustoupení od svých vlastních zájmù obvykle zvyšuje uspo-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS180737