Demokracie v lokálním politickém prostoru
mandát navíc obdrželi kandidáti, kteří by podle původního komunálního volebního systému (platného do července 1994) neměli nárok na získání mandátu. Dochází tak k disproporci v počtu získaných preferenčních hlasů mezi zvolenými zastupiteli a náhradníky v rámci jedné kandidátní listiny. Tab. 7.3 Příklad způsobu přidělování mandátů v rámci kandidátní listiny Kandidátní listina strany X Č. kand. 1
Počet hlasů
Pořadí dle vol. zisku
Pořadí při přidělování mandátů
112
8.
3.
2
137
2.
2.
3
122
5.
4.
4
126
4.
náhradník 1
5
131
3.
náhradník 2
6
139
1.
1.
7
114
7.
náhradník 3
8
119
6.
náhradník 4
počet hlasů + 10 %
137
Novely volebního zákona přijaté od roku 1994 tak dávají komunálním politikům do rukou nový nástroj volebního inženýrství, který umožňuje rozvoj nových strategií, jak ovlivnit konečný výsledek voleb pomocí správné posloupnosti alokace kandidátů na kandidátní listině. Současně s daným tématem souvisí i nepřímá volba starosty. Úspěšnost zvolení určitého zastupitele do funkce starosty totiž závisí na síle jeho podpory v zastupitelstvu obce (nikoli tedy na počtu obdržených hlasů). Stranický princip volby tak může teoreticky umožnit obsazení postu starosty obce zastupitelem, který získal nejméně preferenčních hlasů ze všech zvolených zastupitelů. Z analýz kandidátních listin a volebních výsledků kandidátů vyplývají různé strategie volebních subjektů při sestavování kandidátních listin. Nejčastější postup sestavování pořadí kandidátů na kandidátní listině se řídí především důležitostí kandidátů pro volební stranu a výsledky jednotlivých kandidátů ve volbách předešlých. První místo na kandidátní listině téměř vždy zaujímá „lídr“ strany a tedy i potenciální kandidát na post budoucího starosty. Na dalších vedoucích místech volebního lístku se objevují aktivnější členové strany, kteří si tak zajistí budoucí účast v zastupitelstvu obce. Následují kandidáti s vyšším počtem hlasů z let minulých a na poslední pozici se umisťují kandidáti, kteří pouze doplňují kandidátku pro zajištění vyššího počtu hlasů pro stranu (viz dále).
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS180697
Politický proces v českém venkovském prostoru
Zvláště u malých obcí se však občas můžeme setkat s odlišnými způsoby sestavování kandidátních listin, které jsou na jedné straně dány malou atraktivitou členství v zastupitelstvu, snahou o zamezení možných sporů o umístění na kandidátní listině, či dokonce společnou koordinací registrace kandidátních listin (ve smyslu vzájemné spolupráce volebních stran na sestavování kandidátních listin) a současně na druhé straně i znalostí nebo naopak neznalostí zmíněné „vnitřní klauzule“. Například v obci Paršovice (okres Přerov) jedno z místních sdružení nezávislých kandidátů pro komunální volby 1994 a 1998 sestavovalo seznam kandidátů dle abecedního pořadí. Z daného postupu však již v dalších volbách zmíněné SNK ustoupilo, jelikož se tak aktivnější členové volební strany umisťovali na dolních pozicích kandidátní listiny, kde měli menší šanci na získání zastupitelského mandátu [Kulíšková 2008]. V obci Doubice (okres Děčín) jedno ze SNK kandidujících v komunálních volbách 2006 určilo pořadí kandidátů prostřednictvím jakéhosi druhu voleb. Všichni členové volební strany uvedli v seznamu svých spolukandidátů (tedy mimo vlastní jméno) pořadová čísla, jejichž součet a následně vypočítaný aritmetický průměr stanovil konečnou podobu kandidátní listiny [Bubeníček 2009a: 92–93]. Podobným způsobem, avšak na úrovni celé obce, se pro všechny komunální volby do roku 2002 sestavovala kandidátní listina v obci Hlavatce (okres České Budějovice). Každý občan měl právo navrhnout preferovanou skladbu kandidátní listiny, přičemž její konečnou podobu určil celkový součet nominací u jednotlivých potenciálních kandidátů. Takový způsob sestavování kandidátní listiny lze bezesporu označit za jakési „primární volby“ [Čmejrek 2009: 21]. Podobná metoda výběru nejvhodnějších kandidátů pro komunální volby prostřednictvím veřejné ankety byla uplatněna i v obci Ostrá (okres Nymburk) před komunálními volbami 2006. Každý volič obdržel seznam občanů obce starších 18 let, ve kterém mohl označit až 10 jmen. Po sečtení všech hlasů jeden člen stávajícího zastupitelstva oslovil 20 nejvýše umístěných spoluobčanů s dotazem, zda neuvažují o kandidatuře. Takto zvolení kandidáti pak kandidují každý samostatně [Tomková 2009].24 V jiných obcích (kupř. v obci Chlístov, okres Benešov) se ujala tradice losování míst na kandidátní listině. Sestavování seznamu potenciálních kandidátů však nejprve probíhá koordinovaně formou jakéhosi „konkurzu“. Stávající zastupitelé nejprve zveřejní na vývěsce obecního úřadu výzvu pro případné zájemce o kandidaturu. Když se sejde dostatečný počet kandidátů, začne se se sestavováním kandidátních listin. Pokud je počet kandidátů vyšší, než by bylo možné uvést na kandidátní listině dle volebního zákona, sestaví se druhá kandidátní listina. Do komunálních voleb 2002 se v obci tradičně registrovaly dvě kandidátní listiny: SNK I. a SNK II. Personální složení obou SNK bylo vždy náhodné, určené losem,
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS180697
Demokracie v lokálním politickém prostoru
kterým se určovala nejen příslušnost k jedné či druhé skupině, ale i pořadí na kandidátní listině [Bubeníček 2006: 749–750]. V obcích, v nichž dochází k podobné koordinaci registrace volebních stran, se však stále častěji lze setkat s jednočlennými kandidátními listinami nezávislých kandidátů (NK). Evidentně lze daný jev přičíst zkušenostem, které získali lokální politici v předešlých volbách v souvislosti s efektem tzv. „vnitřní klauzule“. Jako příklad lze uvést výše zmíněnou obec Chlístov či obec Chotiněves (okres Litoměřice), kde místní starosta vybízí občany ke kandidatuře v komunálních volbách a následně sám odevzdává všechny kandidátní listiny k registraci [Andres 2008]. Mezi samozřejmé předpoklady v takových případech patří nízká úroveň rivality, a především z toho vyplývající vzájemná důvěra, která zabrání možné registraci další, plně obsazené kandidátní listiny. Kandidatura pouze „jednočlenných“ volebních stran totiž podstatně mění vlastnosti volební formule komunálního volebního systému, která se tak chová jako většinová volební formule. Avšak v případě současné kandidatury jedné plně obsazené kandidátní listiny vedle jednočlenných kandidátních listin může používaná volební formule v kombinaci s vícenásobným hlasem způsobit výraznou nadreprezentaci takové volební strany (viz dále).
7.2.3 Relevance uzavírací klauzule Volební klauzule (označovaná také jako uzavírací klauzule či umělý práh) představuje minimální počet hlasů, kterého musí volební strana dosáhnout, aby mohla postoupit do další fáze skrutinia, kde dochází k samotnému přerozdělování mandátů. Volební klauzule diskriminuje menší strany, a zabraňuje tak přílišné fragmentaci stranického systému. Současně tedy přispívá k disproporcionalitě výsledků voleb. Ačkoli strana překoná stanovenou volební klauzuli, nevzniká jí automaticky nárok na získání mandátu. Postupuje pouze do druhé fáze skrutinia, ve které se pomocí volební formule (metody přepočtu volebních výsledků na mandáty) přidělují zastupitelská křesla stranám dle výše jejich volebních zisků. V menších volebních obvodech často strany s nízkým počtem volebních preferencí nemusí získat ani jediný mandát, i přes překonání uzavírací klauzule (viz příklad Strany zelených ve volbách do Poslanecké sněmovny ČR v kapitole o obecních volbách). Nesmíme tak zaměňovat volební klauzuli za tzv. přirozený volební práh, který představuje počet hlasů nutný pro obdržení alespoň jednoho mandátu v konkrétních volbách.25 Pokud tedy určitá strana překročí stanovený počet hlasů, nutný pro postup do další fáze skrutinia, ale přesto mandát nezíská, pak přirozený práh je vyšší než
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS180697