atetické, poznamenané sílícím postavením českého živlu v řadách měšp ťanstva. Na velké části umělecké produkce od hudební přes výtvarnou, včetně architektury, po slovesnou se od sklonku 70. let projevuje rostoucí blahobyt a vědomí politické i ekonomické stability českého měšťanstva. Národní společenství usilovalo o své reprezentativně institucionální a symbolické prostředí, například snahou o postavení českého Národního divadla v Praze (almanach Ruch, vyšel v roce 1868 na oslavu položení základního kamene českého stánku Thálie). Mezi ruchovce patřili Eliška Krásnohorská, Svatopluk Čech a Josef Václav Sládek (byť ten se „ruchovským“ postojům později vzdálil odklonem od vlasteneckého étosu). Období druhé poloviny 19. století je také epochou nárůstu gramotnosti obyvatelstva, a tedy rozšiřování čtenářské základny. To vedlo k rozvoji „konvenční“ literatury srozumitelné pro lidového čtenáře a směřující k naplnění funkce osvětové a zábavní, jejímiž typickými představiteli jsou Josef Svátek (např. Paměti katovské rodiny Mydlářů), Václav Beneš Třebízský (např. V záři kalicha) či Eliška Krásnohorská (např. dívčí čtivo Svéhlavička převedené z němčiny). Pompézní dekorativnost jako měšťanská verze realismu zasáhla i malířství a sochařství, a to zvláště při zobrazování historické tematiky (rozměrná plátna malířů Václava Brožíka a Jaroslava Čermáka, obrazy Mikoláše Alše a monumentální sochy Václava Myslbeka). I české prostředí se dočkalo autentického realismu, a to například v pracích Karla Purkyně (Venkovský kovář) či krajinách Julia Mařáka a Antonína Chittussiho.
4.3 Tisk v českých zemích ve druhé polovině 19. století Vývoj médií ve druhé polovině 19. století odráží jako zrcadlo převratné společenské změny své doby. Periodický tisk postupně získává rozhodující roli hlavního komunikačního prostředku v době, pro kterou je bezpodmínečnou nutností vytvoření a fungování univerzální komunikační sítě s novými nebo dosud jen částečně a výběrově uplatňovanými vlastnostmi. Tato síť má umožňovat rychlé, z hlediska obsahu i dosahu sdělování rozsáhlé (cílovou metou je plošné) působení v procesu proměňujících se civilizačních hodnot. Tisk je prostředek k formalizaci přerodu vědomí společenství ve vědomí společnosti. To je zjevně jeho nejvyšší dobový význam v modernizačním procesu. Rozhodující měrou pomáhá naplňovat 98
DĚJINY ČESKÝCH MÉDIÍ
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS180690
nové principy, podle nichž se integrují organizační celky, od zastřešujících (státy) přes reprezentující (politické strany) po kolektivizující (zájmové organizace – spolky). Tisk se v této roli ovšem uplatňuje v opačném pořadí, odspoda. Vždyť tlak na změnu principu vládnutí od absolutismu k participativnímu konstitucionalismu nevyvíjí stát a jeho správní struktury, nýbrž zástupci neprivilegovaných vrstev. Ti definují svou ambici podílet se na správě státu jako reprezentanti veřejného zájmu občanů. Tento první vstup občanství do politiky v Rakousku se odehrál v roce 1848. Od 60. let 19. století je rozvíjen a rozšiřován, nejprve prostřednictvím spolků, z nichž se často ustavují politické strany. Přímý vliv občanů na politickou správu prostřednictvím volebního práva je však výběrový (není všeobecné volební právo), takže veřejnost v politickém významu slova je důležité vnímat jako postupně se rozšiřující sféru vztahů obyvatel k státu v oblasti názorů a postojů, a to i bez možnosti jejich volebního vyjádření. Tisk je mediálním zosobněním veřejnosti, nastoluje veřejná témata, udržuje je v pozornosti veřejnosti, umožňuje o nich diskutovat a vytváří zpětnou vazbu mezi těmi, kdo se politiky účastní legálně (tj. politici a oprávnění voliči), i mezi těmi, kdo o začlenění do plnoprávného politického života teprve usilují (lidé bez oprávnění volit). Politické klima v české společnosti, jakož i vnější okolnosti v tomto období zřetelně vymezují tři relativně uzavřené etapy. První je krátké období politicky bouřlivých roků 1848 a 1849, v nichž tisk sehrával roli aktivního účastníka revolučních pohybů, a dozvuků tohoto období (podkapitola 4.3.1). Druhou je postavení tisku v době neoabsolutismu (podkapitola 4.3.2) a třetí rozvoj politicky diferencovaného tisku po roce 1860 (podkapitola 4.3.3).
4.3.1 Tisk v českých zemích během revolučních let a jejich dozvuků Po zrušení cenzury císařským patentem z 15. března 1848 se v českých zemích projevily na novinovém trhu dva nové jevy: za prvé se díky deregulaci v novinách objevila politická témata v dosud nevídané míře, za druhé bylo zakládáno velké množství periodických i nepravidelně vycházejících časopisů, jejich existence ale povětšině neměla dlouhého trvání. Úroveň titulů byla velice různá a závisela na vzdělání a schopnostech redaktorů. Deníky vznikaly hlavně od června 1848 v Praze a Brně. Na venkově byl vznik nových periodik většinou vázán na tiskárny, jejichž majitelé se stávali vydavateli daných listů. Projevoval se ale nedostatek schopných redaktorů a dobrých spolupracovníků, a proto mnoho regionálních novin 99
Vznik a rozvoj politického tisku v Čechách
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS180690
nemělo úspěch u čtenářů, a kvůli nedostatku předplatitelů se nedokázalo na trhu udržet. Bylo to však poprvé, kdy se v Rakousku mohl tisk projevit jako aktivní politický prvek. Bouřlivé – a pro rozvoj tisku a novinářství fakticky příznivé – období roku 1848 bylo brzy vystřídáno obdobím administrativních omezení tisku. Nový tiskový patent z 13. března 1849 odpovídající celkově nepří znivým politickým podmínkám na několik dalších let podvázal vydávání politických listů. Patent zaváděl povinnost vydavatele zaplatit kauci, která měla ručit za možné peněžité pokuty. Výše kauce se pohybovala od 1 000 do 3 000 zlatých a politické listy ji musely složit do 4. května 1849. Další komplikaci pro hospodaření tisku přineslo zavedení inzertní daně od září 1850. Daň vedla ke zdražování periodik a tím snížení počtu předplatitelů. V červenci 1851 byl zaveden systém výstrah, kdy po dvou písemných úředních výstrahách mohl být každý list administrativně zastaven. V květnu 1852 byl přijat nový tiskový zákon, který ještě více zhoršil tiskové poměry. Vydávání listu bylo vázáno na povolení policejního ministerstva, ponechány byly inzertní daň a systém dvojí výstrahy. Kauce byly ještě zvýšeny. Zhoršení situace způsobilo také zavedení novinového kolku v roce 1857. Kolek musel být nalepen na každý potištěný arch a výrazně noviny zdražoval. Centrem politického dění, a tedy i novinářské produkce byla nepochybně Praha. Podle politické orientace lze pražský český tisk v revolučním roce rozdělit na liberální (podkapitola 4.3.1.1), radikálně demokratický (podkapitola 4.3.1.2) a na konzervativní (podkapitola 4.3.1.3). Charakteristika mimopražského českého tisku vyžaduje samostatný výklad (4.3.1.4).
4.3.1.1 Liberální tisk Liberální orientace v duchu národního programu, jak byl reprezentován českými občanskými politiky (především Františkem Palackým, Františkem A. Braunerem a Františkem Ladislavem Riegerem), našla tribunu v Národních novinách, na něž Karel Havlíček po skončení revolučního období navázal časopisem Slovan a v Pražském poslu Josef Kajetán Tyl. Havlíček předal 4. dubna 1848 redakci Pražských novin Karlu Sabinovi v situaci, kdy list vycházel v nákladu 1 500 výtisků. Již následujícího dne vyšlo první číslo deníku Národní noviny. V novinách pod Havlíčkovým vedením pracovali Vilém Gabler, Václav Nebeský, Hermenegild Jireček, Jan Slavomír Tomíček a Jan Votka. Havlíček se stal v létě 1848 poslancem ústavodárného Říšského sněmu, mandátu se ovšem v prosinci 1848 vzdal a opět se plně věnoval vedení listu. Vydavatelem Národních novin byl nejprve předseda výboru ze Svatováclavských lázní hrabě Vojtěch 100
DĚJINY ČESKÝCH MÉDIÍ
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS180690