98
ÈÍTANKA SOCIOLOGICKÝCH KLASIKÙ
osoby jiné než on. S tìmito jevy se však setkáváme nejen v hypnotické situaci. Protože obsahy našeho myšlení, cítìní, chtìní jsou navozovány zvenèí v tak širokém mìøítku a nejsou pùvodní, vzbuzuje to dojem, že tyto pseudoakty jsou pravidlem a akty ryzí èi vlastní mentální výjimkou. Pseudocharakter, který pøedstírá myšlení, je více znám než týž jev v oblasti volní a citové. Proto bude lépe, pojednáme-li o rozdílu mezi pravým myšlením a pseudomyšlením. Pøedpokládejme, že jsme na ostrovì, kde jsou rybáøi a letní hosté z mìsta. Chceme vìdìt, jaké bude poèasí, a ptáme se rybáøe a dvou lidí z mìsta, o nichž víme, že poslouchali pøedpovìï poèasí z rozhlasu. Rybáø se svou dlouholetou zkušeností, jehož se navíc problém poèasí dotýká, zaène pøemýšlet, pokud to už neudìlal ještì pøedtím, než jsme se ho ptali. Protože ví, že základem pøedpovìdi poèasí jsou smìr vìtru, teplota, vlhkost a další podmínky, bude zvažovat rùzné faktory podle jejich pøíslušného významu a dospìje k víceménì urèitému úsudku. Pravdìpodobnì si vzpomene na pøedpovìï rozhlasu a poznamená, zda odpovídá jeho mínìní, èi nikoli; je-li v rozporu, bude možná ve zvažování svých dùvodù opatrnìjší, ale, a to je to podstatné, to, co nám øekne, je jeho mínìní, výsledek jeho myšlení. První ze dvou letních hostù z mìsta je muž, který, když se ho zeptáme na jeho mínìní, ví, že poèasí moc nerozumí, a ani nemá žádnou potøebu nìèemu takovému rozumìt. Jen odpoví: „Nemohu posoudit. Všechno, co vím, je, že pøedpovìï rozhlasu je taková a taková.“ Druhý muž, jehož se ptáme, je odlišný typ. Je pøesvìdèen, že toho o poèasí zná hodnì, aèkoli ve skuteènosti toho ví jen málo. Je to typ èlovìka, který cítí, že musí odpovìdìt na každou otázku. Na minutu se zamyslí a pak vysloví „své“ mínìní, jež je ve skuteènosti totožné s pøedpovìdí rozhlasu. Ptáme se ho, jaké má proto dùvody, a on nám øekne, že k svému závìru došel ze zvážení smìru vìtru, teploty atd. Vidìno zvenèí je chování tohoto muže totéž jako rybáøe. Když ho však peèlivìji rozebereme, oèividnì se vyjeví, že poslouchal rozhlas a hlášení pøevzal. Protože musí mít stùj co stùj pocit, že je to jeho mínìní, zapomene, že jednoduše jen opakuje mínìní nìjaké autoritativní osoby, a je pøesvìdèen, že k tomuto mínìní dospìl svým vlastním myšlením. (…) Má iluzi, že dospìl k vlastnímu mínìní autority, aniž si je tohoto procesu vìdom. (…) Týž jev mùžeme pozorovat, studujeme-li mínìní lidí o urèitých subjektech, napøíklad o politicích. Ptejte se prùmìrného ètenáøe novin, co si myslí o urèité politické otázce. Podá vám jako „svùj“ víceménì pøesný souhrn toho, o èem èetl, a dokonce – a to je podstatná vìc – je pøesvìd-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS180681
ERICH FROMM
99
èen, že to, co øíká, je výsledek jeho vlastního myšlení. Žije-li v malém spoleèenství, kde politická mínìní pøecházejí z otce na syna, je „jeho vlastní“ pøesvìdèení ovládáno daleko více, než by tomu byť jen na okamžik uvìøil, protože autorita pøísného otce nemá konce. (…) Týž jev nacházíme i u estetických úsudkù. Prùmìrný èlovìk, který jde do galerie a dívá se na obrazy slavného malíøe – øeknìme Rembrandta – usoudí, že je to pøekrásný a pùsobivý obraz. Rozebereme-li tento úsudek, seznáme, že obraz v nìm nevyvolal ani zrnko odezvy, že jen tak mluví, protože ví, že se o nìm pøedpokládá, aby si myslel, že obraz je krásný. (…) Potlaèení kritického myšlení zaèíná obvykle brzy. Napøíklad pìtileté dìvèe mùže poznat neupøímnost své matky buï dùvtipem, že matka mluví o lásce a pøátelství a pøitom je ve skuteènosti chladná a sobecká, anebo krutým postøehem, že matka má pomìr s jiným mužem a pøitom stále zdùrazòuje svou vysokou morální úroveò. Dítì cítí rozpor. Jeho smysl pro spravedlnost a pravdu je zranìn. Protože je však závislé na matce, která žádný druh kritiky nedovolí, a protože má, øeknìme, slabého otce, na nìhož se nemùže spolehnout, je dítì nuceno svou kritickou prozíravost potlaèit. Za velice krátkou dobu už vùbec nebude zaznamenávat matèinu neupøímnost nebo nevìru. Ztratí schopnost kriticky myslet, protože se mu zdá, že udržet obojí naživu by bylo jak beznadìjné, tak nebezpeèné. Na druhé stranì pùsobí na dítì názor, že by mìlo vìøit v upøímnost a slušnost své matky a ve šťastné manželství svých rodièù, a brzy si tuto pøedstavu osvojí, jako by byla jeho vlastní. Ve všech tìchto ukázkách pseudomyšlení je problémem, zda myšlení je výsledkem vlastního osobního myšlení, to jest vlastní osobní aktivity; problémem není, zda obsah myšlení je správný èi nikoli. Jak už bylo uvedeno v pøípadì rybáøe pøedpovídajícího poèasí, jeho myšlení mùže být dokonce mylné, a mínìní muže, který jen opakuje myšlenku do nìho vloženou, mùže být správné. Pseudomyšlení mùže být také dokonce logické a racionální. Jeho pseudocharakter nemusí být vùbec nelogický. Mùžeme studovat jeho racionalizace, jimiž se snaží vysvìtlovat nìjaké jednání nebo pocit racionálními a realistickými dùvody, aèkoli jsou ve skuteènosti urèovány faktory iracionálními a osobními. Racionalizace mùže být v rozporu s fakty nebo s pravidly logického myšlení, sama však bývá logická a racionální. Její iracionalita tkví v tom, že není skuteèným motivem jednání, že jeho pøíèinu pøedstírá. (…) Pøíkladem „racionální“ racionalizace je, když osoba A, která se nachází v ekonomické tísni, žádá svého pøíbuzného B, aby jí pùjèil nìjakou èástku penìz. B odmítne a zdùvodní to tím, že by pùjèením jen podporo-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS180681
100
ÈÍTANKA SOCIOLOGICKÝCH KLASIKÙ
val sklony A k nezodpovìdnosti a spoléhání se na podporu jiných. Takové zdùvodnìní mùže dokonale souhlasit, pøesto však to bude racionalizace, protože nechtìl pùjèit peníze A v žádném pøípadì, a i když sám vìøí, že byl motivován starostlivostí o dobro A, byl ve skuteènosti motivován svou vlastní lakotou. (…) Racionalizování není nástroj k pronikání do skuteènosti, ale pozdní pokus uvést do souladu vlastní pøání s existující realitou. Stejnì jako pøi myšlení, tak musíme i pøi cítìní rozlišovat ryzí cit, který vychází od nás samých, od pseudopocitu, jenž ve skuteènosti náš vlastní není, aèkoli jsme pøesvìdèeni, že tomu tak je. (…) Co platí o myšlení a cítìní, platí i o volním procesu. Vìtšina lidí je pøesvìdèena, že pokud nejsou otevøenì donuceni vnìjší silou nìco dìlat, jsou jejich rozhodnutí jejich rozhodnutími, a chtìjí-li nìco, je to jen to, co chtìjí oni. To je však jen jedna z velkých iluzí, které o sobì samých máme. Velký poèet našich rozhodnutí není ve skuteènosti naším vlastním, ale je nám vsugerován zvenèí; nám se jen podaøilo pøesvìdèit sebe samé, že jsme to byli my, kdo se tak rozhodli, zatímco jsme se již pøizpùsobili oèekáváním jiných, hnáni úzkostí z osamìlosti a z èastého pøímého ohrožování našeho života, svobody a pohodlí. (…) Všeobecnì se pøedpokládá, že vìtšina mužù uzavírá manželství dobrovolnì. Urèitì existují takové pøíklady mužù, kteøí se žení na základì povinnosti, anebo závazku. Jsou pøípady, kdy muž se žení, protože „on“ skuteènì chce. Existuje však také nemálo pøípadù, v nichž muž (nebo ovšem také žena) je vìdomì pøesvìdèen, že chce uzavøít manželství s urèitou osobou, protože se právì ocitl v øadì událostí, které ho vedou k manželství, a zdá se, že blokují jakýkoli únik. Po všechny mìsíce pøed manželstvím je pevnì pøesvìdèen, že „on“ se ženit chce, a prvním, spíše však opoždìným náznakem toho, že tomu asi tak není, je fakt, že v den své svatby propadne panice a pocítí popud utéct pryè. Je-li „soudný“, trvá tento pocit jen nìkolik minut, a on na otázku, zda má úmysl uzavøít sòatek, s neotøesitelným pøesvìdèením odpoví, že ano. (…) Náhražka opravdového myšlení, cítìní a chtìní pseudoakty vede nakonec k tomu, že opravdové JÁ je nahrazeno pseudojá. Opravdové JÁ je skuteèným pùvodcem všech duševních èinností. Pseudojá je jen zástupcem, který pøedstavuje právì tu roli, jež se od nìj oèekává, dìje se to však pod jménem JÁ. Èlovìk mùže vskutku hrát mnoho rolí a být subjektivnì pøesvìdèen, že on je v každé roli „on“. Ve všech tìchto rolích hraje však jen to, co se od nìho oèekává. U mnoha lidí, i když ne u vìtšiny, je opravdové JÁ oním pseudojá úplnì udušeno. Nìkdy ve snu, ve fantaziích,
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS180681