6 . K A PI T O LA
JAK VÉST ROZHOVOR
Ona: „Ano.“ On: „Jaká to je?“ Ona: „Støední proud.“ On: „Co to vlastnì je?“ Ona: „Co se nejvíc poslouchá.“ On: „Kdo to poslouchá?“ Ona: „Všichni.“ On: „Dechovka taky?“ Ona: „Asi ano.“ On: „Proè myslíš?“ Ona: „Nevím.“
Marná sláva, dialog pøipomíná nìco mezi výslechem a mistrovstvím republiky v lakonické struènosti. Je jistì spoleèensky pøijatelnìjší než historka z taneèních. Tam druhdy mladý pán oblažil dámu dotazem, v nìmž se skloubila volná informace se sebeotevøením: „Sleèno, to je hrùza, já se potím jako prase. Potíte se také tak?“ Zdánlivì brilantní ukázka postupu smìøujícího ještì navíc k pocitu solidarity, leè pøesto Guth-Jarkovský to nedoporuèuje. Asertivní je postupovat podle trojice zásad symbolicky oznaèených zaèáteèními písmeny. V – využití informací od partnera N – nabídnutí informací o sobì K – kladení otázek rozvíjejících a pomáhajících vést dialog Když „on“ v dialogu zjistil, že partnerku zajímá hudba, mohl této informace využít k tomu, aby hovoøil o nìkterém z hudebních zážitkù, mohl poskytnout informaci o sobì (jaká hudba jej baví, kdy byl na jakém koncertì). Samozøejmì mohl klást i jiné otázky než pouhé „co je to“. I hudební analfabet mohl najít téma, které s hudbou alespoò vzdálenì souvisí a na nìž bylo možno øeè pøevést (móda, hudební nosièe, ekonomika, vývoj vkusu a módy, chování fanouškù, hudební èasopisy, klípky o hudbì a hudebnících, hercích, filmu, divadle, rozdílné preference žánrù podle vìkových skupin, èímž lze zjistit zda dotyèná má dìti atd.). 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS180613
JAK VÉST ROZHOVOR
6 . K A PI T O LA
Partnerka, pokud byla motivována vést rozhovor, se zøejmì nemìla nechat zahnat do defenzivy. Spíše by bylo vhodnìjší klást protiotázky tak, aby byl dialog usnadnìn. Není tøeba se bát vhodného sebeotevøení. Výše zmínìný „pot“ není ovšem zøejmì to pravé. Lze øíci: „Rád bych øekl nìco vtipného, ale musím se pøiznat, že mám trému…“ Nebo: „Dobøe se mi vedle vás mlèí… Tolik bych toho chtìl øíci, ale nedokážu to zformulovat, mám prostì trochu trému.“ Atd. Náš projev má vycházet z našich možností. Známe mladíka, který pocity trémy (coby èerstvý absolvent kurzu relaxaèních technik) øešil tím, že dívce sdìlil, že se nedávno nauèil vynikající techniku proti trémì. Dívka projevila zájem techniku poznat. Mladý muž pøedvedl (zavøít oèi, nadechnout se a zvolna, velmi zvolna vydechnout, opakovat tøikrát). Sám techniku provedl pouze jednou a již pøi druhém opakování se k nìmu dívka pøidala. Nelze žel øíci, že po tøetím opakování byla „ruka v rukávì“. Dialog se ale rozbìhl. Pravým opakem onoho trémisty-šťastlivce je mladík, který v diskusi po pøednášce požádal MUDr. Plzáka o radu a formulku k navázání kontaktu s dívkami. Klasik manželského poradenství nehnul ani brvou a opáèil: „Øeknìte: Sleèno, rád bych se s vámi seznámil, nedìlejte mi to prosím lehké…!“ Mladý muž vyhledal psychologa poté, co zkusil formulku svého guru a z dívèích úst uslyšel: „Nemìjte starost a srolujte se…“ Pro úplnost dodejme, že patøí mezi asertivní práva netoužit po tom, aby rozhovor pokraèoval, a dát to znát. Dáme-li se pár kilometrù za Prahou do rozhovoru se spolucestujícím v rychlíku do Košic, neznamená to, že spolu musíme komunikovat po celou cestu a pozdìji si vymìnit adresy. S klidem (ne snad Anglièana, ale absolventa kurzu asertivity) mu v okamžiku O øekneme: „Pìknì jsme si popovídali, ale teï se pustím do své detektivky (budu se uèit anglicky, budu spát…).“ Chceme-li správnì konverzovat, mìli bychom si dát pozor samozøejmì i na rozbíhavé rozhovory, v nichž si každý hledí svého tématu bez ohledu na to, co sdìluje ten druhý. S trochou nadsázky nazvìme takový typ rozhovoru „syndromem plešaté zpìvaèky“, k èemuž nás inspiroval název divadelní hry E. Ioneska, pøedstavitele absurdního dramatu. Hra je parodií na simultánnì bìžící monology, tedy právì na ty situace, kdy si každý
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS180613
6 . K A PI T O LA
JAK VÉST ROZHOVOR
„vede svou“. Protagonisté pronášejí vìty bez ohledu na kontext, takže to vypadá asi takto: A: „Proè tam stojí ta bedna? Proè tam stojí ta bedna?“ B: „Psi mají v kožichu blechy…“
Život není absurdní divadlo, leè syndromem plešaté zpìvaèky trpí nejedno pøátelské setkání, pokus o seznámení, èi dokonce pracovní porada.
SMALL TALK – BIČ NA INTROVERTY? Èesky „malé popovídání“ je neformální rozhovor s neznámými nebo jen povrchnì známými lidmi na veøejnosti. S jistou nadsázkou by se dalo nazvat „výmìnou malých symbolických slovních pohlazení“. Stejnì jako „malé dárky“, dìlá i tento projev zájmu „velké pøátele“. Umožòuje smysluplnì trávit jinak prázdné èasy pøed zahájením rùzných semináøù èi jednání, eventuálnì takto „kuloárnì“ zaplnit pøestávku. Nevyžaduje nijak oslnivé znalosti ani dokonalé jazykové vybavení. Spíše špetku odvahy k pøekonání introvertních blokù. Proto je nácvik daného postupu souèástí nìkterých kurzù asertivity. Vychází se z modelové situace – je ètvrt hodiny pøed zaèátkem jednání, v pøedsálí je hlouèek lidí, kteøí spolu konverzují. Pøicházíte, a jak se øíká, nechcete stát „jako tvrdé y“. Chcete se zaøadit, pokud možno se s nìkým èi nìèím seznámit a pøeèkat èas do zaèátku. Pozor, nejde o klábosení s kolegy nebo se známými èi sousedy. Jde o neformální diskusní kroužek (eventuálnì o rozhovor ve dvojici) umožòující získat informace, tipy a kontakty. Ve zdánlivì všeobjímající hlušinì mùže obèas být zlaté zrnko. Znalci nedoporuèují èelný útok spojený s tím, že na sebe obrátíme naráz pozornost celé skupiny. Slon v porcelánu ke skupinì pøistoupí a bez ohledu na probíhající diskusi se pøedstaví vèetnì uvedení zamìstnání a rozdání vizitek. Vhodná není ani varianta „ucho tajné policie“, kdy ke skupinì pøistoupíme a tiše, nenápadnì nasloucháme, byť si tøeba pøece jen nedìláme poznámky na manžetu.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS180613