To je svědectví Marie Pujmanové, pro niž jsou charakteristické její hluboké postřehy dobového myšlení. Je ovšem psáno ve vítězné atmosféře roku 1945 a přenáší ji poněkud do samých počátků. Nicméně základní postřeh o velkém sjednocení myslí je autentickým dojmem roku devětatřicátého. Vystihuje také, jak nahlíželi na politický boj za druhé republiky ti, kdož se ho sami nezúčastnili.30 Obdobně jako Pujmanová hodnotí situaci Bedřich Václavek, který v květnu 1939 psal o „jednomyslnosti všeho českého lidu, která si nyní hledá i formy organizační“.31 Vítězslav Nezval v druhé části svého Historického obrazu vystihl obecné vyjasnění verši „Ten tak vlídný, usměvavý, pohostinný lid, nasadil si pyšnou masku – klid, jen klid, jen klid!“ a známým obrazem věřícího národa. 32 Kronikář města Chocně píše: „[...] je tu opravdová snaha po jednotě: jsme jednotni tím, že se snažíme zachránit před Němci, co se jen dá, a zachovat z našeho českého, co jen půjde. A všechny ty autoritativní formy [rozuměj háchovské – J. T.] bere většina [...] jako nezbytnou a vnucenou komedii, kromě snad několika politických primitivů, kteří věří tomu, že takové násilné nakomandování do jakési jednoty znamená i sílu [...]“ (v pasáži o masovém vstupu do Národního souručenství).33 Pocit sounáležitosti a národní jednoty především je hlav-
30 V tom je dojem Marie Pujmanové odlišný od hodnocení těch, kdo za druhé republiky sváděli boj s pravicí (například Bedřich Václavek, Julius Fučík); právě to je však charakteristické pro mínění většiny, pro obecnou nechuť k polemikám a touhu po národním sjednocení. Tím spíše je pak cenné shodné svědectví o době pobřeznové. 31 Bedřich Václavek, Poesie a národní pospolitost, Index 11, 1939, č. 3, květen, s. 34–37 [signováno Petr Bok], cit. dle B. V., Tvorba a společnost, Spisy B. V., sv. 11, Praha, Československý spisovatel 1961, s. 277–280, 349. 32 Vítězslav Nezval, Historický obraz, část I–III, Praha, Melantrich 1945, s. 39. 33 Karel Bárta, Válečná kronika Chocně, část I., Choceň, Místní rada osvětová v Chocni 1948, s. 102. Jde o poválečné kronikářské zpracování na základě deníkových záznamů, vedených tajně během okupace městským kronikářem.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS180571
ním rysem ovzduší na počátku okupace. Komu a čemu posloužil tento pocit? Materiály se často zmiňují o tom, že Háchův postoj byl již v té době kritizován nejen uvědomělou levicí, ale vůbec většinou českého obyvatelstva. Například politická zpráva Sicherheitsdienstu (SD) hlásí: Nemůže být pochyby o tom, že Háchův postup, který vedl ke zřízení Protektorátu, nebyl – až na malé výjimky – oceněn a pochopen českým celkem, a že je naopak veskrze odmítán.34 (Dobový vtip: Co znamená značka na autech WH? – Wěnowal Hácha.35) Avšak skutečně všenárodní zájem na zachování přeludu autonomie setřel ostří této kritiky. A poněvadž vůle národa se nerealizovala svobodně, nýbrž v řečišti usměrněném Němci (kteří neodlučně spojili otázku autonomie s garniturou háchovskou), stal se z celonárodního zájmu na autonomii zájem na háchovcích. Je to tedy paradox samých dějin, že další krok na cestě národní zrady zlepšil Háchovo postavení v národě. Háchovci tedy vlastně dosáhli (uvnitř národa ovšem) protidemokratické totalitarizace, jednoty, o niž usilovali během druhé republiky. Odpor demokratické opozice byl zlomen, poněvadž se většině národa zdál neaktuální. A háchovci se stali ne sice jedinými reprezentanty vůle národní, přece však silou, která byla respektována uvnitř celonárodní protiněmecké opozice, která měla centrální místo v ní již proto, že jednotným zájmem této opozice bylo zachování autonomie (= Háchy). Tak se vyhranilo na počátku okupace pevné kolektivní vědomí českého národa nikoli proti háchovským kapitulantům, nýbrž ruku v ruce s nimi a s jejich významným vlivem; ostatně tomu napomohl odchod zkompromitovaného Berana – „Hitlerova skopce“ – a nástup nezkompromitovaného a statečného generála.
34 SÚA – SÚ, sbírka T, 114–9–22, zpráva z března 1940. 35 Karel Bárta, c. d., s. 97.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS180571
Vytvoření tohoto společenství je základním faktem okupační skutečnosti, bez jeho pochopení nelze vysvětlit další vývoj, mimo jiné ani složitou cestu odboje, která musí toto společenství využívat, ale i rozbíjet a překonávat skutečnou jednotnou frontou národně revolučního boje. Národní obranné společenství z počátku okupace je také markantní skutečností ideové situace. Právě odtud je cesta k pochopení národních manifestací v roce 1939. Právě ono také významně ovlivnilo i českou kulturu v této době. Národní společenství z počátku okupace nelze ani přehlížet jako reálnou sílu podílející se na vývoji, ani ztotožňovat s odbojem, ani zařazovat do kategorie „kolaborace“. Je to pojem, který překonává vžité schéma. Volím pro ně název „všenárodní opoziční jednota“.
Struktura národní opoziční jednoty Mohlo by se zdát, že to, co označuji tímto názvem, možno jednoduše ztotožnit s Národním souručenstvím; že stačí pouze vzít na vědomí existenci této organizace a určité pozice odboje v ní a na vžitém celkovém obrazu není potřebí ničeho více měnit. Avšak Národní souručenství (NS) byla háchovská (pouze háchovská) organizace – na tom nic nemění fakt, že byla různými linkami spojena s odbojem. Nemění na tom však nic také skutečnost, že takřka každý dospělý Čech byl jejím příslušníkem. NS bylo řízeno na základě proslulého führerprinzipu; všichni jeho funkcionáři byli jmenováni shora, schůze byly rozpravou, jež nekončila hlasováním a usnesením, ale sekretářovým rozhodnutím a pokyny. NS tak nedávalo platformu pro rozvíjení politického života v šíři celé této opoziční jednoty a nemohlo s ní být duchovně identické. Chceme-li, můžeme hovořit o identitě osobní – téměř každý Čech se cítil solidární s národním kolektivem, téměř každý byl členem NS, jed-
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS180571