Tuto do hostince půjdu, O práci, chléb prosit budu, Snad mi předc kdos něco dá.
Divněji, že mne miluješ, Když já tě nemiluji.
Ó zde chutná jídla voní, Psi si hrají a se honí. Oni mají jísti dost; Mne žádný neulituje, Nikdo sousto nedaruje — Bože, dej trpělivost!
Zkrácení života Do denního jsi se opilství uvalil Živ jsa s podlou mladicí; Tak svou života svíci Na obou koncích jsi najednou zapálil.
V tom mě outlé dítko zočí, K mamince jak srnka skočí. Za mne prosí, líbá ji. Ó nebesa! již dar vzácný Nese mi ten anděl krásný — Tos ty, otče, seslal mi!
Stará panna mluví Milo na sirotky tyto krásné patřit! Kdyby byli štěňátka, Chtěla bych je jak matka Vezdejším chlebem do smrti své opatřit.
(Dennice. Spis zábavný a ponaučný od J. B. Malého, 1840)
(Epigrammy čili Nápisy pro každého Slovana, 1. díl)
Samuel Godra Narodil se pravděpodobně 1806 (podle Ottova Slovníku naučného 1808, uváděny bývají také roky 1807 a 1809) v Hontu, zemřel 1873. Bratr básníka Michala Godry, studoval ve Štiavnici, Bratislavě a ve Vídni, evangelický farář v Radvani a v Prostředních (Stredných) Plachtincích. Vydal: Múzy Dcéra (Ve třech zpěvích, 1829), Původní mravní bájky a rozprávky pro slovenskou mládež (1859), Zlatovič (Příběh z novějších časů, 1830), Epigrammy čili Nápisy pro každého Slovana (3 díly, druhý s vročením 1857). — Psal také slovensky: Petrenčok — z jarních prvních a z jesenních posledních niektorých svojích kvietočkov… (1865). — „Trochu potvorný Musy ctitel“ (F. L. Čelakovský).
Zloději Jistě by jsme byli dost peněz dostali, Můj milý bratříčku, Kdyby při měsíčku V dvoře farském psi tak nebyli štěkali. (Epigrammy čili Nápisy pro každého Slovana, 2. díl)
Hrobní nápis Nehledejte zde Samuela G…, On už bydlí, hle, Tam v nebeském modru.
Zloděj Proč jest oběšen syn této chudé selky? Proto, že byl zloděj malý, a ne velký.
(Epigrammy čili Nápisy pro každého Slovana, 3. díl)
Divno a divněji Divno, že mne nemiluješ, Když já tebe miluji —
/ 103 /
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS180357
Umírající netopýr
Sonetten (1826), Die Löffelritter (novela, 1826), Neuere Gedichte (1828), Gedichte (1838) a další. Překládal do němčiny Ovidia a V. Huga. — Je považován za prvního českého byronistu.
Při slanině netopýře Lapí hospodyně, A pro krádež tam přibije Jej proti slanině. Hořce lkal: co prospěje na Slaninu patřiti, Když nemohu ani kousek Více z ní užiti. Jakbych mohl lehčím srdcem Život dokonati, Kdybych se na slaninu Nemusel dívati.
Povzbuzení Noc prchla černá — Hor vznešená čela ranní kreje mha. — — Růže tichý zdobí východ — Slavně vzešlo slunce. — Mha hyne — Hory modrojasné stkví se! Člověče, patř, Tvůj to obraz! —
Moucha I proč třeseš se, Svůj na odchod kdy pomyslíš? Proč se třeseš? — Plesej! Věčnýs!
Na jabloni na jablku Jedna moucha sedí A vůkol na široširý svět S vrchu dolů hledí. Jablko, na němž seděla, Už silou nevládlo, Proto větříkem pohnuto Dolů na zem padlo. Ta moucha tou náhodou se Pochlubit nemešká: Nebyla bych věřila, že Já jsem taká těžká.
Na této hvězdě tys jen cizinec; Netřes se, do svého sídla Tmavým že jíti máš chodem, Že vše máš opustiti. Duch se ku světlu světa vznese; Hříchův prázden, Smrtelnosti osvobozen, Syn věčnosti. (Původní bájky a rozprávky pro slovenskou mládež)
Uzří vší bytosti zdroj, Obdivovat bude mocnost Všechněch mocností, Sloh a krásu všechněch světů.
Manfred Vlastním jménem Karl Ferdinand Dräxler Narodil se 1806 v haličském Lemberku, zemřel 1879. Studoval na gymnáziu v Praze, pak ve Vídni práva, nakonec v Lipsku filosofii (promoval 1829). Do 1837 žil ve Vídni, pak se pokoušel usadit v německých zemích, v Anglii a Belgii, 1845 dostal místo v redakci Darmstädter Zeitung (a začal vydávat Rheinische Taschenbuch), 1852 „úředně zbaven redaktorství“, založil Die Muse, Blätter für ernste und heitere Unterhaltung (vycházelo do 1858), od 1853 dramaturg dvorního divadla. Již 1845 mu byl propůjčen titul dvorního rady. — Vydal: Romanzen, Lieder und
Stůj jako věž, jako skála, Jako tábor v bouři strastí — Vítej přívětivě smrt, Ona do tvého tě vede stanu. (Čechoslav 1823)
/ 104 /
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS180357
Jan Slavomír Tomíček 1806 Branná u Jilemnice – 1866 Praha. Nedokončil studium filosofie, soukromý učitel v Praze, 1848 se stal suplentem českého jazyka na pražské univerzitě. Literární kritik (pověstný je jeho odsudek Máchova Máje), novinář, redigoval Čechoslava, Pražské noviny, Světozor. Vydal: Básně (1840), Doba prvního člověčenstva (1846), Obrazy světa čili popsání rozličných národů, jejich života, způsobů, obyčejů atd. (1846–1847), Děje Anglické země (1849), Děje Španělské (1850), Česká mluvnice nově vzdělaná (1849, 1863) a další. Chystané dílo o barbarismech v češtině zůstalo nedokončeno. — Překládal I. S. Turgeněva a jiné.
Pokloní se pastvec knězi, Vesele jde s Vyšehradu, Mní zemanem se velkým býti, A radost ho nese k zlaté hoře. Orel nehledá bystřejším okem Kořisti své, aniže chrt Rychleji se žene po zvěři. Spouští se ovšem orel na svůj lov, I chrt doběhne svého jelena, Ne však pastvec domnělého blaha. Hledal, dlouho hledal, Nenašel však domnělého blaha. Umdlelý vrhá sebou na zemi, Žaluje bohům nehodu svoji, A těžkým hořem jeho Skláněly se větve lesní k zemi. A když pronikl nářek jeho Vůkol všecku jarní krajinu, Přiběhne k němu mladý beránek, Beránek mu nejmilejší z jeho stáda. Zvonečkem zvoní, budí svého pána, Budí jej z traplivého snění. Libě naň pohlédne pastoušek, A hladě mladou vlnu jeho Promlouvá ku svému beránku: „Zabloudil si v pustém lese, Pojď, pojď opět k stádu svému.“ I šel pastoušek s beránkem, Zapomněl on na vše zlaté blaho, A zpíval si opět blahé zpěvy.
Pastvec Pásl pastvec svoje stádo, Pás je za jarního rána; Přitom pěl si veždy písně, Písně milé jako jarní ráno. A když pěla jeho duše: „Ach, ty má květinko drahá!“ Ozvěna smála se mu: „Ha, há!“ „Ach ty posmívavá ozvěno! Nebudu to déle snášet, Pryč zaženu tě z Křesné hory, Abys nesmála se mojim zpěvům.“ Běže na tu horu pastvec Pryč zahnal zlou tu ozvěnu, Až za daleké vrchy A dále ještě za daleké hory. Náhle postojí tu pastvec, Vidí něco jasně blýskati se, Jako by plamen ze země plál. „Aj, totě zlatý proutek!“ Zvolá pastvec užasnutý. „Ach ty zlato, jak se leskneš! Donesu tě, proutku, svému knězi, Na Vyšehrad knězi Mnátě, Třeba mu tě k jeho trůnu.“ I jde pastvec na Vyšehrad, A pokloně se vývodovi Podá knězi zlatý proutek. Kněz radostný praví pastuchovi: „Sluho věrný, darovals mě zlatem, Čím mám tobě odplatiti? — Si pánem Křesné, zlaté hory.“
(Čechoslav 1831)
Večer Za horu již zašlo slunko milé, Ještě se jen kochá s skalinou; Mlha šerá pluje dolinou, Utišujíc vlnek šepty čilé. Ticho pastvec bravy žene bílé, Hájem zpěvové se nelinou; Tamto oráč tmavou roklinou K nebi patří, v klidné byty píle.
/ 105 /
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS180357