„Zde jest svatební lůžko, milenče můj, následuj mne!“ Úzkostlivě ji hledající otec našel milovanou dceru na dně studnice. Od toho času sluje studeň ta: Bílá růže!
ce jsa prozřetedlný, upevňoval dle své možnosti své štěstí. Vidíc se usazen v srdci svého Cheruba vyhledával pohodlného místa, kdeby ji mohl o věčnou budoucí věrnost prositi. Nedaleko odtaď bylo jedno místo pro mnohé posvátné, bylať v lese jedna kaple, obraz blahoslavené Marie, jeho milka byla právě také Marie. Tamť jednoho dne byla vyvolená procházka pro tyto milence, a to sice z rána. Tam nebyl nikdo, když tam přišli, a již po cestě připravoval milek svou milku k zasnoubení tam skrze přísahu. Ona věděla, že tato láska jest jim nemožná, neboť daleko bohatší byl než ona, proto mu to představovala, že nyní musejí se jen tajně milovat, že to musí před jeho rodičema být skrytý, tehdy že by to jen k tomu největšímu štěstí sloužilo. Milek žádost svou jen dále vedl. Láska milky nemohla mu konečně odporovat, a pod tou výminkou, ctnostně že mu bude na věky přísahat věrnost. Tam před obrazem Matky Boží byla přísaha složena, jenžto se nyní oboum zdálo, že ty nejšťastnější jsou. Marie: Počkejte, Pane Vavřinče! tedy on musel ze vznešeného a ona ze sprostého rodu býti? Vavřinec: Ano, tobych byl zapomněl vám říci. On byl ze stavu prvnějšího a ona jeho matky služka; proto, když ve společnosti byli, cizé vzácné paničky se mu zdály Anjelé, ona ale předc ve své chudobě Cherubem nad nimi. Tehdy ještě dosavád byl šťastný. Na to jej otec do světa na zkušenou poslal, kde tato jeho cesta několik roků trvala. On mnoho ve světě viděl, a když se domů vrátil, myslil, že doplní v plném míru štěstí své. Jak se ale zmejlil, když domů přišel, nalezl milenku svou již provdanou, ještě hroznější mu slyšení bylo, že by se byla nevdala ještě, že se však vdávat musela krze poškvrnění nevinnosti své, by nečekala co matka na milence. Sám v sobě usoudil opustit otčinu a místo to, kde má na manžela jiného patřit, když on jeho bývalou milenku v náruči má. Jsouc od jakživa tomu zvyklý, poslechnouti hlavy své, nechal tvář svou zarost fousama, spustil svou veselou hlavu, napustil ji trápením, sebrav otci mohovitosti, což mohl, napakoval na jeden vůz a odejel daleko do lesů, kde nyní svůj život tráví a snad dotráví. Marie: Ubohý, tedy skrze milenku krutý život v lesích vede? Jí se jistě dobře nepovede. Vavřinec: On se za ní modlí, by se přísaha na ní nevyplnila, by jí to Bůh odpustil. Marie: Takových se asi málo vydaří, by svou milenku tak milovali, když ona se vdá, by pro ní věčně kvíleli.
(Poutník od Otavy. Časopis pro lid městský i venkovský 1859)
Anonym Smutný rybář, aneb: Tesklivý milenec (pravděpodobně podle německé předlohy, 1857).
Když celou zahradu přešli… Když celou zahradu přešli, v pravo u řeky na květnatém břehu bylo sedadlo z drnu; po stranách růžové a liliové keře ozdobovaly toto rajské místo. Ze sedadla bylo viděti daleko při zapadajícím slunci stříbroskvoucí hladinu vody, která bublání skrze tichounké oudolí vedla. Marie se posadila. Vavřinec ostal po levé straně stát s hlavou skloněnou, a zdálo se Marii, že se do hlubokého myšlení zabral. Marie chtěla ho z tohoto přemýšlení vytrhnout, pravila: Příteli! již jste zapomněl, co jste mně přislíbil. Vařinec: Ne, já nezapomněl, právě si to v hlavě snovám, a očekávám na poručení vaše, abych se dal do vypravování. Marie: Již jsem jedenkráte prosila o ušetření těch úklon. Vavřinec se posadil na sedadlo, a počal: Mé vypravování nebude dlouhé, ale snad mu porozumíte. — V jednom kraji žil muž mladý, ne však muž, mládenec, byl dosti veselý, svět ho těšil, a on si v něm také obliboval. Štěstí mu v plném víru jeho mladosti přálo, on byl šťastný. Jeho blahosti ještě jedna maličkost chyběla, a jedva že na ni pomyslil, z myšlení povstala žádost. Zamiloval se do krásné lilie, a i tu mu štěstí přálo, on miloval a byl sám také milován. Zdálo se tomuto, že v ráji jest; a že ho anjelé obletují a ten, který po boku jeho se vznášel, že to Seraf jest, mu přicházelo. — Marie na jeho přestávku mu skočila do řeči: Tenť musel v skutku býti a ostal také šťastný. Vavřinec: Myslíte? Sečkejte dále. Jeho mladost nedovolila tomu, by v tomto štěstí se usaditi mohl, proto před-
/ 103 /
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS180356
Jest to také ovšem již marné, když ona se napřed vdala, tedy by sám sobě mohl také jinou vyhledat, opět s ní štěstí požívat. Vavřinec: Ten jistý si také vyhledal, že však se bojí svojí lásku před ní zjevit, neb on již letitý, ona mladá a slíčná. Marie: Snad není ta povídka pravdivá? Vavřinec: Není, to jen vám tak povídám, kdybych mohl poznat vaše srdce, jak o tom budete soudit. Marie: A co, záleží vám snad na tom něco, by jste moje srdce poznal? Vavřinec: Ne, docela nic, toliko jen bych věděl, jak se vám takové dějiny líbí. Marie: Nad takovým musí míti každá citelná děva outrpnost, když skrz děvu trpí. Takovému, kdyby mně možné bylo, sama bych chtěla život jeho osladit. Vavřinec: Tehdy byste jej přivedli z divokého lesa do ráje, chtěla byste mu několik koflíků medu ze svých cukrových rtů obětovati? Marie: Proč ne? Chtěla bych ho líbáním sytit, když by mne tak miloval jako svou první milenku. Vavřinec: A což kdyby nebyl hezký, a byl by starý, zarostlý jako já? Marie: Takový? Aby byl jako vy — musel by mně přislíbit, že mne pravou láskou milovat bude, požádáli mne o moji ruku, bez všeho rozmejšlení bych mu ji podala a za šťastnou bych se počítala.
náramnou silnost oudů vyjímaje, nic obzvláštního na sobě. Jeho zdravím oplývající obličej jevil jenom známky dětinstva, veselé oko dokazovalo, že ještě dáleji nemyslel, leč od dneška do zejtřka, že jeho dětinské touhy v náruživosti ještě na opravdivost dospělejšího stáří nedošahovaly. Pro nynější okamžení celá duše jeho tím se zabývala, aby šípem nějakého ptáka ranil, ale toto namahání tomu malému zvětřilci dřiti se nikterak nechtělo, neb jeho střely jen zbůhdarma do povětří lítaly a oblétající ptáčata si ho ani nevšímaly. „Spille!“ tak se jeho průvodčí nazýval, „toť je neštěstí!“ vykřikl chlapec, když zase nadarmo šíp z luku vyhodil, „dnes zase ničeho neulovím!“ „To nemůže také jináč býti, milý Bohumíre,“ odpověděl jeho průvodčí, „vyť držíte luk tuze mdle a nemíříte z příma. Musíte —“ „Nono kárateli, udělej to lepší,“ odvece chlapec a podal mu luk. „To chci také,“ pravil starec do rány se stavěje, a rozkročivše se měřil. Střela opravdu ptáka zasáhla, neb překotrlil se několikráte v povětří a letěl potom do křoví, kdežto se stratil. — „Lépeji jsem to vyvedl, panáčku,“ pravil střelec, „tenť má dost.“ „Já to to nevěřím,“ volal chlapec. „Tys mu jen několik per vyrazil a snad jen křídlo drobet ranil. Co stojí sázka, že jest pryč, tentam, až přijdeme k místu, kdeby tak asi byl spadl, tentam jest, jen když to malé leknutí, kterés mu spůsobil, přestál!“ Tedy letěl chlapec z příma do křoví a jeho následoval s nějakou nechutí jeho průvodčí, protože jeho nohy mu k spěšnému běhu nesloužily. Bohumír proti tomu ale skoro letmo běžel, dosti síly a dechu maje sobě pokřikovati: „Hejda ptáčku,“ pravil, „tebe ranil nejlepší střelec celé země Brabantů, kde jsi? Kde pak jsou pírka tobě tak nemilosrdně vytrhaná? Dej je sem, ať slouží za vítězství Spillovi, neb při nejpřednějším pejření tobě nová pírka narostou. Nebo jsi již přes hory a doly, kdyby tady sic kopce byly! Hejda ptáčku!“ — Tu se vedral chlapec do křoví, které se okolo samého příkopu táhlo, a jeho pokřikování najednou ustálo, když spatřil výjev, který se mu na místě, kde raněné ptáče ležeti mělo, okázal. Totiž stará otrhaná žebračka, pravý obraz nečistoty a bídy, ležela u samého příkopu křečmi mučená, bylať náramně v každém okamžení v nebezpečenství dolu spadnouti do hrozného bahna; tato žebračka viditelně poslední hodinku zde očekávala. Bohumír se z počátku náramně ulekl nad tímto spatřením; ale první
(Smutný rybář, aneb: Tesklivý milenec)
Anonym Bohumír, první křesťanský Jeruzalemský Král, aneb Vysvobození Jeruzalema od Saracenů (Pravdivá historie z jedenáctého století, 1864).
Mladý šlechtic Na dlouhé a ploché planině mezi padolinami, nízkým křovím jen porostlé, ve Vološnickém Brabantu vynacházel se jednoho letního podvečera roku 1076 po narození Kristovém na blízku vesnice Beči asi dvanáctiletý chlapec honbou čili chytáním ptákův se obíraje, k jehožto prospěchu jej jeho průvodčí podporoval. Chlapec, dle zdání syn venkovského zemana čili barona neprojevoval, pře-
/ 104 /
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS180356
Hanuš K. P.
pohnutí jeho srdce dětinského byla outrpnost, a hned pochopil, coby zde nejprv za potřeby bylo. „Svatá Jenovefo,“ vzkřikl, „zde leží umírající žena, s nížto zlá smrt tak nemilosrdně lomcuje! K pomoci, Spille, aby nespadla do příkopu, aby se v bahně nezadusila, na slunce s ní, snad jí zde bude lépe.“ Takto volaje, stařeny se již pod páždí chopil a asi krok od příkopu odtáhl, ostatek se mělo s pomocí Spillovou státi. Ale jak se podivil Bohumír, když celý udychaný přicházející Spille jako zlým duchem posedlý vzkřikl: „To je zlodějka, to je čarodějnice, totě židovská Fena; strčte ji dolu do toho neřáda!“ — a při té řeči hleděl ruce chlapcovi od ramena té ženy odtrhnouti. Tuť vystoupil chlapec ponejprv co muž, co zlostný velitel. „Bídníče,“ řval Bohumír, „jsi Křesťan a zapomněl si podobenství o Samaritánovi a Levitovi. Tato žena jest člověk, ale žádný neřád; ať jest jiného co chce, potom nám nic není; dost na tom: potřebuje naší pomoc! A tehdy to velím, tuto nemocnou tamto na vejsluní donesti, což jí snad prospěje a k řeči pomůže, aby nám říci mohla, čeho potřebuje. Jak, ty nechceš? Ty se obracíš? Tehdy ať se tobě někdy taky tak vede jako této nemocné, já ji chci samoten přenesti s pomocí Boží.“ Namahal se, aby tuto bídnou postavu pod obojí rameny uchopil; toť ale na Spille, třebas že si ji ošklivěl a bál, tak oučinkovalo, že, ačkoliv hrůzou celý pojatý, žebračku sám popadl a s pomocí Bohumírovou na nejbližší vejsluní donesl. Když se to stalo, běžel Spille daleko od toho místa, prskal, mnul si ruce o trávník, a smýkal s vyslíknutým kabátem sem a tam v povětří, při čemž polohlasitá slova mumlal, bezpochyby slova proti čárům. Židovka ležela zde jako mrtvá, a již chtěl Bohumír plný smutku od Spille napomínán to místo opustit. „Chudáku,“ naříkal tak, „nám bylo popřáno, abychom tě jen od hrobu bahnitého, ne ale od smrti zachovali; zlý křeče tě usmrtily. Tedy odpočívej lehce, poprosím mého otce, aby ti hrob vykopat nechal, a já chci kříž na něj postavit, třeba že jsi jako židovka umřela.“
Rytíř a slečna Vysoko na pavlači Slečna se usmívá, A dole ke zdi tlačí Se rytíř, žal skrývá. Však rytíř s onou slečnou Se k sobě nehodí; Ten zimou hrozí věčnou, Ta ohněm lahodí. Nerovní předmětové! — An slečna co růže Stojí tu v kráse nové, Je rytíř — kost, kůže. Jak pěkné vlasy krášlí Tu sličnou panenku — Náš rytíř, pozor dáš-li, Co uzříš? — vlásenku. Slečna má kočár, sluhy A peněz hromady; Rytíř, ten má jen dluhy, A tak rozdíl všady. Ach slečna, ta je slečna, Blah její milenec; Rytíř, hlava výtečná, — Kupecký mládenec. Dlouhý čas na pavlači Slečna se usmívá; Dlouhý čas ke zdi tlačí Se rytíř — bol skrývá. (Vlastenský kalendář na přestupný rok 1860)
F. Al. Svatavský (Bohumír, první křesťanský Jeruzalemský Král)
Ohnivý sud Pověsť z okolí Černovického Židovský hřbitov není daleko od městečka vzdálen. Blíže něho jest veliká prkny přikrytá studánka, skrze niž dřevěné trouby vodu do městečka vedou. Šel jsem tady
/ 105 /
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS180356