Pavel Kosatík
dostali mísu z olověného skla, Smrkovský dodal sadu broušených vinných sklenic a Černík se pochlubil s plastikou olympijské pochodně. I tentokrát následovala debata, ve které bylo prezidenta slyšet, jak žertuje směrem k Věřinu manželovi („Poslouchejte svou ženu, jak to má být“).61 Dubček se Věře znovu svěřil, že je po léta zvyklý pracovat do noci, a tak prý mohl všechny její mexické soutěže sledovat v přímém přenosu. Jestli ji to celé bavilo, je otázka. Snad ano, koneckonců jistá dobrá vůle byla u těch nahoře pořád ještě vidět. A později se dokonce ukázalo, že všichni z nich nechtěli, jak byla zvyklá, jen fotky, podpisy a odznaky pro děti. Aniž se o tom Dubčekovi zmínila, napadlo jeho samotného, aby si zjistil, jak Věra s mužem bydlí (v čase permanentní bytové krize mohl předem uhodnout, že nevalně). Z vlastní iniciativy pak zkontaktoval tehdejšího pražského primátora Ludvíka Černého a ten manželům ještě na konci roku 1968 přidělil čtyřpokojový obecní byt v dejvické ulici Na Viničních horách. Věra tam pak prožila další víc než čtvrtstoletí. Stále ji považovali za „Věrku“, nebo dokonce „Věrušku“, když ji chválili, vyzdvihovali ze všech jejích vlastností skromnost. Taková byla česká představa o správné mladé ženě ještě v roce 1968. Mnozí však přehlíželi, že svých úspěchů by nebyla dosáhla, kdyby zároveň neměla i řadu jiných vlastností. Zvykla si být k sobě tvrdá, a zdaleka nejenom při trénincích. Od začátku byla zvyklá vydělávat si i při sportu sama na živobytí – a nejen své vlastní; rozhodla se, že se bude revanšovat i rodičům za to, jak jí v dětství pomáhali; teď začala podporovat ona je. Byla společensky nejúspěšnější českou ženou ve své generaci. Ale zároveň se nepokládala za ženu emancipovanou,
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS180271
„VEDETE GALILEOVSKÝ BOJ“
přesněji řečeno emancipace nepatřila k věcem, na nichž jí v životě vědomě záleželo. Nesoutěžila s muži, ale sama se sebou. „Cvičit jako muži, ale zůstat pořád dívčí,“ zformulovala to krédo ve své autobiografii.62 A později v rozhovoru řekla, že zápasit se sebou samou bylo pro ni vlastně těžší než bojovat s kýmkoli jiným. „Byla jsem sama sobě tvrdým oříškem. Konfrontace se silnějším pohlavím mě nikdy nepřitahovala, naopak.“ 63 I proto do světa mocných mužů, jakkoli mu byla nablízku, nikdy nevstoupila. Cítila se vně a skutečně vně byla. Z fotografií, na kterých se na ni usmíval prezident nebo předseda vlády, mohl někdo nabýt dojmu, že patřila k dubčekovskému establishmentu, ale nebylo to tak. Ten establishment koneckonců ve stejné době začínal likvidovat sebe sama. Nejenom Husák, který to měl v popisu práce, ale také čím dál víc bývalých dubčekovců začínalo popisovat vývoj v zemi před srpnem 1968 jako komedii plnou omylů. Mělo uplynout jenom pár měsíců a ze světa mocných neměl zbýt žádný, kdo by se k reformní politice hlásil – včetně Dubčeka, který připustil, aby ho vymanévrovali na potupné místo velvyslance v turecké Ankaře. Lidé, kteří v roce 1968 svým politikům uvěřili, byli ponecháni sami sobě, svému osudu. Ten Věřin se začal naplňovat velmi rychle. Bylo pár měsíců po okupaci a sláva jejích mexických vítězství jako by ochabla; začala být interpretována jakou součást onoho předsrpnového pomýlení, jemuž podle husákovců propadla podstatná část národa. Pro nové lidi u moci najednou nebylo důležité, co Věra v roce 1968 sportovně dokázala, ale co při tom podepsala. Spolu s manželi Zátopkovými a skokanem na lyžích Jiřím Raškou byla poslední ze čtveřice slavných sportovců, jejichž podpisy pod manifestem Dva tisíce slov nyní začaly hodně vadit.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS180271
Pavel Kosatík
Jako jeden z prvních se tehdy vzdal Zátopek, předtím jedna z nejvýraznějších „tváří“ pražského jara: angažoval se na mnoha mítincích, do paměti lidí se však zapsal hlavně jako muž, který ve dnech srpnové okupace přesvědčoval na Václavském náměstí v Praze sovětské vojáky, aby se vrátili domů. Velmi často a emotivně působil v médiích také po okupaci. Když se v lednu 1969 na protest proti marasmu doby upálil Jan Palach, byl Zátopek jedním z těch, kdo veřejně vystoupili na obhajobu jeho činu. Když potom na něj (a také na spisovatele Pavla Kohouta, šachistu Luďka Pachmana a další) podal žalobu „skalní“ člen strany Vilém Nový (podle něj měli Palacha do jeho činu zákeřně vmanipulovat), byl to jeden z prvních signálů, že nástup nových poměrů začíná mít též podobu osobního účtování. Osočení podali proti Novému žalobu, než ji však soud začal projednávat, chopil se moci Husák. Nebyla naděje, že by soud v těchto podmínkách posoudil věc objektivně, což Zátopek vyřešil nejen tím, že svou žalobu stáhl, ale v červenci 1970 před soudem ostatní obviněné potopil – za nic prý nemohl, o ničem nevěděl a ke všemu ho svedli. V rozhovoru otištěném potom v Rudém právu si nasypal popel na hlavu i za jiné své skutky. Svému vyhazovu z armády tím sice nezabránil, na několik let musel zmizet z veřejnosti a z médií; vyhnul se však vězení a další perzekuci. Tlak na sportovce, kteří podepsali Dva tisíce slov, byl obrovský a zdaleka nemířil jen proti jejich osobám, eventuálně rodinám. Když funkcionáři tehdejšího ČSTV tlačili na Jiřího Rašku, zlomili ho teprve pohrůžkou, že když neodvolá, bude odstaven celý lyžařský svaz. Útoky na vlastní osobu Raška vydržel, s nasazením rukojmích proti sobě si však neporadil. Text, který vyšel v novinách s jeho jménem, mu nakonec
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS180271