se v nějaký storce – není to tak nějak nic jinýho než vstoupit do chatroomu. Prostě transformace! Přenýst sám sebe do něčeho jinýho. V příběhu bych byl někdo jinej, ale taky bych to pořád byl já. Ve stejným světě jako Lara. Kapišto? Toho chlapa hustě žeru a chtěl bych do nějakýho příběhu. Musí mě poznat. Musím bejt nějak nápadnej, aby si mě všimnul! Buď se stát jeho kámošem, nebo… Hlavně, aby si mě všimnul. Celej muj podělanej život, ustavičný hádky s matkou, pitomej boss a to óbr prase Lobenmeier: Připadal sem si, jako by existovalo vykoupení. Když sem usnul, byl sem šťastnej jako už dávno ne. A víte vy co eště? Cejtil sem se lehce. Ráno: Vzbudit. Pořád žádný štěstí s vanou, moc úzká. Šel sem dolů do jídelny na snídani. Ale udělal sem, smůla, takovej mistake, rovnou tři talíře, jeden napravo, jeden nalevo, jeden balancuje uprostřed, a jasně, zrovna ten prostřední spadne: míchaný vejce na podlaze, slanina, dvě housky, teď to všechno leda vyhodit. Leo seděl na kraji, sám. Já pochopitelně k němu a: „Vyspal ses dobře, hombre?“ Zíral na mě. Ten se ale divně kouká. Velký oči, pusa mu pořád škubala. Relaxed, to mi můžete věřit, von rozhodně není. „Včera sme se nedostali k hovoru!“ Pouštím se do jídla. Trochu míchanejch vajec spadlo pod stůl, nevšímal sem si toho. „Chtěl bys vo mně něco vědět?“ „Prosím?“ řikám svý jméno a kde pracuju a dávám mu krátkej přehled, do posledního detailu líčím, co má moje oddělení ve firmě na práci. Prohodím něco i o matce a jaký to je sedět v kanceláři s hajzlem. „Už musím,“ řekl. „Tvoje jídlo? Dyť si eště nedojedl!“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS180270
Ale už byl pryč: Odchod, dveře, pryč. Nervák, prostě writer. Snědl sem ty dva tousty s marmeládou, co si namazal von, byla by jich škoda, pak sem šel na recepci a přeptal se na internet. No, co myslíte? Chlív příšernej. Sto let za vopicema. A pak: seminární místnost. Don’t worry, nechci nikoho unudit k smrti nějakejma detailama. Flipcharts, tabule, bohužel všechno anglicky, hodně máchání rukama mezi tím, ale žádná směrem ke mně. Jenom jeden týpek chtěl něco vědět o našem oddělení, ale co bych mu jako měl řikat. Byl sem zticha a díval se na něho, dokud nezmizel. Pak konečně přestávka na oběd: šunkový závitky, majonéza, vejce, kiš, šlo to, už sem jedl horší věci. Když sem si došel pro třetí talíř, oukej, už sem byl trochu moc plnej, přiznávám, postavil se mi do cesty nějakej kravaťák a: „Děláte si zásoby na krizi?“ Já okamžitě: „Fuck you dobytku podělanej špíno svině chcípni!“ Vysmahnul. Někdy se prostě vytočim. Vim, že to není dobrý, je mi to líto, ale nemůžu si pomoct. Ještě sem měl pár minut pauzu. Takže na recepci. „Musím nutně mluvit s Leo Richterem!“ ťukala do kompu, pak telefonní sluchátko, a Leo na telefonu. Asi právě spal. „Kdo?“ Já svý jméno ještě jednou. „Kdo?“ Neuvěřitelný. Už na mě zase zapomněl. „Sem si myslel, že bysme dali lunch, co? Mám ti co vyprávět. Neuvěřitelný příběhy, určitě se ti budou hodit. Dost sem toho zažil.“ Jenže v tu chvíli, cvak, hovor přerušenej. Podělanej hotel. Zavolal sem hned znova. „To sem zase já, co si dát teďka lunch?“ Kašlal. Vypadalo to na pořádný nachlazení, fakt drsný. „Nemůžu.“ „Pozdějc?“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS180270
Mlčení. „Jsi tam eště?“ Mlčení. „Stavíš se na mý prezentaci?“ „To těžko. Mám hodně… “ „Evropský versus národní normy v komunikačních technologiích. Mohlo by tě to zajímat!“ Odkašlal si. „Hele, telefon používá k identifikaci něco, čemu se říká ISM kódy. Například: Když chceš poslat příkaz a nejsi v domovský síti. Když pak…“ A cvak a obsazovací tón. To nebyla náhoda, nejsem přece padlej na hlavu, von zavěsil! Umělec – jak je hustě plachej. A já teď: heartbeat, nervozita, ale pořádná. Logicky jasná věc, pochopitelně kvůli prezentaci. Okamžitě hnedka teďka po pauze, takže žádná šance na exit, není čas, zavřít voči a do toho. Všichni už v sále. Někdo mi podává ruku, pak ještě někdo, pak ještě někdo, neznám je všechny, a vepředu od mikrofonu udělal nějakej kravaťák ohlášení, že můj boss tady bohužel není a že ho jako zastupuju já, pak potlesk. Já: nahoru. Tři schody, dost vysoko, a když už sem stál tam nahoře, nemohl sem popadnout dech a byl sem úplně zpocenej. Rozevřít laptop, zasunout síťovej kabel, a už naskočil můj Power Point na plátně, technika tady byla fakt na jedničku s hvězdičkou, taky by se vám líbila, a jdeme na to. Na začátku to šlo suprově. Všechno jasný, flipcharty poskakovaly, já mluvil o new approach a národních bezpečnostních protokolech u UMTS, výhodách, nevýhodách, problémech, možnostech, sypal sem to jako z rukávu. Pak sem uviděl Lea.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS180270