Havel bude ženit, strhne se mediální vřava, přijedou desítky televizních štábů z celého světa a představa o soukromém obřadu bude tatam. Jak to utajit? Prezidenta napadlo, že by se mohl oženit v obci Mladé Buky vedle Hrádečku. O sňatek by požádal Antonín Maněna, který měl trvalé bydliště v Trutnově, a pak by najednou do obřadní síně vstoupil Václav Havel s Dagmar. Matrikářka by přepsala jména na formulářích a bylo by to. Začali jsme rozvíjet tenhle nápad, když si Maněna vzpomněl, že je spoustu let ženatý, to by asi neprošlo. Tak padla volba na radnici v Praze 3, na Žižkově, na stejném úřadě, kde si Havel v roce 1964 bral Olgu. Zavázali jsme se všichni nejpřísnějším mlčením a odešli jsme z nemocnice. Bylo nám jasné, že prezident překypuje láskou a vděčností k Dagmar Veškrnové, která se o něj obětavě starala v době jeho nemoci. Stýkali se už delší dobu, poprvé se spolu ukázali na veřejnosti na koncertu Michaela Jacksona počátkem září 1996. Seděl jsem mezi nimi, abych pro fotografy vytvářel jakousi bariéru mezi Václavem Havlem a Dagmar, ale jakmile koncert začal a fotografové odešli, prezident, který si s Dagmar přese mě podával sklenici s pitím, povídá: „Co říkáte, pane Špačku, že bychom si přesedli? My máme spolu leccos společného, nejen tu sklenici.“ Usmál jsem se a posadil se vedle. To jsme ještě nevěděli, jak se jejich vztah bude vyvíjet, až od listopadu jsme měli jasno. O odhalení zhoubného nádoru na plicích se zasloužila Dagmar Veškrnová: zorganizovala konspirativní akci, během níž byly na jméno Tondy Maněny pořízeny snímky prezidentových plic, a zkušený rentgenolog a pak chirurg profesor Pafko zjistili, že jde o zhoubný nádor. Když Václav Havel nastupoval do nemocnice na operaci, ptala se sestra na příjmu, komu má klinika sdělovat informace
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS180267
o jeho zdravotním stavu. „Bratrovi, panu Ivanu Havlovi?“ ptala se. „Ne,“ odpověděl prezident, „tady panu Špačkovi a…“ odmlčel se a pak dodal rozhodně, „paní Dagmar Veškrnové.“ Dagmar docházela do nemocnice každý den, pečovala o prezidenta, nosila mu jídlo, aby nemusel jíst nemocniční stravu, a bylo zřejmé, že vztah mezi nimi je hlubší, než jsme předtím předpokládali. Její péče o prezidenta byla někdy v rozporu s tradičními medicínskými postupy, například přivedla na Havlův pokoj léčitelku, ale primář Pafko to toleroval s velkorysostí zralého odborníka, který věděl, že jestli to pacientovi neuškodí, nelze proti tomu nic namítat. Prezident vnímal Dášinu přítomnost jako silnou oporu, povzbuzení v kritických okamžicích, kdy zápasil o život, a pak nebylo divu, že jakmile se dostal z nejhoršího, chtěl si Dagmar vzít za ženu. V době, kdy byl prezident ve vážném stavu, nemohl přirozeně natáčet Hovory v Lánech, a tak jsme je natočili s primářem Pafkem spolu. Tehdy jsem poprvé veřejně promluvil o vztahu mezi prezidentem a Dagmar Veškrnovou: Redaktorka: „U nemocí tohoto druhu je vždycky důležité, aby měl nemocný někoho blízkého, kdo ho pohladí slovem, podrží za ruku, když lékař odejde od jeho lůžka. Má pan prezident někoho takového?“ Odpověděl jsem: „Pan prezident má spoustu přátel, lze je počítat na stovky. Ale v takovéto těžké chvíli u něj může být asi jen jediný člověk. Já bych rád v téhle chvíli poděkoval paní Dáše Veškrnové. Myslím, že je nanejvýš šťastné, že v této těžké životní zkoušce pan prezident není sám. Že má vedle sebe člověka, kterého si sám vybral, kterému důvěřuje a jehož blízkost ho nesmírně posiluje. Přítelkyně pana prezidenta paní Veškrnová sehrála a sehrává v současné době velice významnou roli v péči o jeho duševní stav.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS180267
Teď už bylo na nás, jak vše zorganizovat tak, aby se svatba odehrála v duchu prezidentova přání, v klidu, soukromě. Obřad domluvila Dagmar se starostou Prahy 3 Tomášem Mikeskou, ten zachoval mlčení až do posledního okamžiku. Zato jedna Dášina kamarádka neudržela jazyk za zuby, a tak se těsně před dnem svatby začala mezi šéfy zpravodajství obou velkých televizí šířit zvěst, že se prezident má v příštích dnech oženit. Oba mi volali a chtěli potvrdit, že svatba opravdu bude a kdy a kde. Byl jsem v tísni; kdybych to potvrdil, prezident by mě nepochválil, kdybych to dementoval, byl bych 4. ledna za lháře. Mlžil jsem a hrál o čas. Obtížně jsem odolával zvláště šéfredaktorovi zpravodajství České televize Petru Studenovskému, byli jsme nejlepší kamarádi. Petr zaútočil přímo: „Dozvěděli jsme se, že prezident se má v nejbližších dnech oženit.“ „Hm, to je zajímavá zvěst.“ „Tak mi řekni, je to pravda?“ „Ty víš, že o soukromí prezidenta média neinformuji, k tomu ti nemám co říct.“ „Dobře, tak my to večer pustíme.“ „No, to je velké riziko. Jestli ho chceš na sebe vzít, zvaž si to sám.“ Petr věděl, že mu to neřeknu, a tak váhal. Jednak si nebyl zprávou jist a nechtěl, aby seriózní Česká televize utrpěla blamáž, kdyby to nebyla pravda, a jednak věděl, že jsme mohli, kdyby se datum a místo svatby „propíchlo“, obřad odložit o pár dní a televizi tak znemožnit. V den svatby se po ránu v Dělostřelecké sešli všichni její účastníci. Na ulici postávalo asi deset novinářů, čekali tam už několik dní, kdyby náhodou… Musel jsem se prodírat uličkou fotografů, reportérů všech televizí a rozhlasu. Sypaly se na mne otázky: „Je pravda, že by se prezident měl dnes oženit?“ „Prý v Praze 3,“ vykřikl někdo další. „V Praze 3? Podívejme, to by mě nenapadlo,“ mlžil jsem
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS180267