98
SOCIOLOGIE LITERATURY
tožniti s prùmìrem svého okolí, myslí a cítí èasto odlišnì, pøedbíhá svou dobu, porušuje normu, tvoøí nové hodnoty. Pøece však ani sebevypjatìjším individualismem se nemùže od spoleèenských vlivù oprostiti. Spisovatel žije svùj život individuální, ten se však èasto liší od svého okolí jen vnitøní intenzitou a schopností vyjádøiti své prožitky a dáti jim tvar, avšak i tam, kde se od okolí rùzní, kde ať již zámìrnì nebo podvìdomì vyjadøuje a tvoøí nìco zcela odlišného, nového, právì tímto pøekonáváním dané skuteènosti s ní souvisí a je jí do znaèné míry determinován. City, myšlenky i vášnì, kterými žije jeho doba, prožívá i spisovatel, ať již je sdílí, popírá èi pøekonává, a odráží je ve svém díle, nejen v jeho složce ideologické a motivické, ale i èistì formální. Nelze napøíklad popøíti souvislost literatury a umìní s náboženstvím dané doby. Víra se všemi svými individuálními variantami je pøevážnì jev kolektivní, který èasto pøechází až do sféry psychologie davové. Je to obvykle celá spoleènost, která je proniknuta jednotným náboženským zanícením nebo sektáøským rozrùznìním, blouznivým fanatismem nebo lhostejností, skepsí a pochybami nebo bojovným ateismem. Kolektivní víry projevují se kolektivnì i navenek, obøady i veøejnými shromaždišti, normami mravního života, slavnostmi a procesími, uctíváním kultovních pøedmìtù atp. Již tento kolektivní život náboženský sám o sobì vytváøí nespoèetnou øadu dìl pøecházejících do oblasti estetické, jako jsou chrámové stavby i jejich výzdoba, náboženská hudba a zpìv, texty modliteb a písní, literární zpracování náboženských mýtù, kázání atd. Tak tu pøímo z kolektivního života náboženského vyrùstá svérázná oblast náboženské lyriky, tvoøí se legendy a apokryfy, uplatòuje se esteticky zamìøená rétorika, na pùdì náboženských obøadù vzniká drama. Avšak i když opustíme tuto oblast, kolektivní vírou a jejími potøebami pøímo vyvolanou, vidíme, že literatura v tak podstatné své složce, jako je vyjádøení vztahu k Bohu, vìènosti a ostatním vìèným záhadám lidského života, není jen výrazem básnických individualit, nýbrž i pøímým ohlasem náboženského života spoleènosti. Básník buï se svou dobou její víru sdílí a tímto povìdomím souhlasu s velkým celkem je nesen ve svém tvoøení, nebo jde proti ní a jeho dílo je výrazem dialektického napìtí mezi dvìma protikladnými silami, nebo koneènì stranou od spoleènosti si tvoøí náboženský svìt vlastní. Z tìchto velkých spoleèenských proudù vyplývá antropomorfismus bohù homérských i neúprosné fátum øecké tragedie, mohutná vize Dantovy Božské komedie i sarkasmus Voltairùv, zbožnìní pøírody v rousseauismu i chladnì vìdecký ateismus díla Zolova.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS180073
LITERÁRNÍ TVORBA A SPOLEÈENSKÉ PROSTØEDÍ
99
Podobnì jako náboženství mají v literatuøe svùj odraz i jiná velká hnutí ideová, vztah k vlasti a národu, bližním i celému lidstvu, nebo zápas sociální, svou peèeť tu vtiskují velké pøevraty, revoluce, války, epidemie. Stejnì se tu odráží i vnìjší zpùsob života, jeho podmínky, formy i styl. Tak gotické rytíøství vytváøí nejprve bohatou literaturu dobrodružnou se slavným prototypem Amadise Galského, po svém zániku v životní realitì pøechází do oblasti èiré fantazie Ariostovým Zuøivým Rolandem a do oblasti parodie Cervantesovým Donem Quijotem, v nìmž opìt v dalším vývoji nabývá charakteru všelidského symbolu. Velké výpravy zámoøské dávají vznik Camõesovým Luzovcùm i Robinsonu Crusoe, pokrok moderní techniky rodí poezii civilisticko-konstruktivistickou a futuristickou. Silnì je ovlivòována spoleèenským životem i erotika, která od dob nejstarších patøí k nejdùležitìjším prvkùm literatury, podle nìkterých badatelù je dokonce jejím jediným a vše vysvìtlujícím zdrojem. Protože v literatuøe pùsobí daleko silnìji pudy potlaèené než normálnì se vyvíjející, jsou to obvykle doby, které spoleèenskými normami silnì omezují styk obou pohlaví, v nichž proniká do literatury nejprudèeji erotická sentimentalita, pøecházející ve vášeò, nìkdy až zrùdnou. Tak je tomu v gotice, baroku, romantice a dekadenci, kdežto u Homéra sentimentální erotika chybí vùbec a v uvolnìném prostøedí renesanèním nebo rokokovém nabývá forem prudké živoèišné smyslnosti. Sociální problém postavení ženy ve spoleènosti i v oblasti mimoerotické má pro literaturu význam zásadní. Kromì toho, že tento problém jako látka nebo tendence proniká do literárních dìl, vytváøí ještì zvláštní nové problémy literárnì sociologické, jako je otázka vlivu ženy na rozvoj literatury jednak jako spisovatelky, jednak jako ètenáøky. Velký, stále vzrùstající poèet žen-spisovatelek, vysoká úroveò tvorby nìkterých z nich i specifický ráz ženské literatury, stejnì jako vliv ženského ètenáøského publika na literární vkus, dostateènì svìdèí o dùležitosti tohoto problému. Tak spoleèenské prostøedí nesèetnými nitkami souvisí s oblastí literárního tvoøení a každý z nesèetné øady sociálních jevù mùže za vhodných okolností zapùsobiti na jevy èistì literární. Klasifikace tìchto vlivù v literární vìdì bývá rùzná. Škola Tainova je rozdìlila do tøí známých skupin, nìkteré smìry moderní shrnují je pod kategorii tøídního vývoje spoleènosti. Každý spisovatel, ať již jde o autora známého, nebo bezejmenného, je pøíslušníkem nìkteré spoleèenské tøídy nebo skupiny v této tøídì, v urèitém stadiu jejího vývoje. Toto spoleèenské zaøadìní, ať již si
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS180073
100
SOCIOLOGIE LITERATURY
je autor uvìdomuje, èi ne, urèuje jeho vztah ke všem ostatním jevùm spoleèenského života a tento vztah opìt determinuje jeho literární tvorbu ve všech jejích složkách. Tak Byron jako èlovìk i básník je pøíslušník nespokojené skupiny anglické aristokracie v dobì vrcholící krize této spoleèenské vrstvy, je autorem drobnošlechtické vrstvy v dobì jejího postupného zatlaèování vrstvou prùmyslového mìšťanstva, Dostojevskij je zástupcem drobnomìšťanské tzv. raznoèinské inteligence atp.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS180073