Měla jsem tam zůstat a omluvit se. Nebo se zasmát, jako by to celé byl vtip. Pak by se mnou možná naložili shovívavě. Já jsem ale místo toho vypochodovala z místnosti tak neuctivě, jak jen to šlo. Haymitch a Cetkie klepou na dveře. Křičím na ně, ať jdou pryč, a oni nakonec odcházejí. Trvá nejméně hodinu, než se vypláču. Pak jen ležím schoulená na posteli, hladím hedvábné povlečení a sleduji, jak slunce zapadá nad umělým cukrkandlovým Kapitolem. Zpočátku očekávám, že si pro mne přijdou stráže. Jak ale ubíhá čas, připadá mi to stále méně pravděpodobné. Pořád potřebují dívku za Dvanáctý kraj, nebo ne? Jestli mě tvůrci her chtějí potrestat, mohou to udělat veřejně. Počkají, až budu v aréně, a pak na mě poštvou divoká zvířata. A mohu se vsadit, že mi neposkytnou luk a šípy, abych se mohla bránit. Ještě předtím mi ale dají tak nízké skóre, že mě nebude sponzorovat nikdo příčetný. To se stane hned dnes večer. Vzhledem k tomu, že soukromé vystoupení není určeno pro cizí oči, tvůrci her oznámí u každého hráče svoje bodové hodnocení, které poskytne divákům startovní čáru, na jejímž základě mohou začít sázet. Čísla se pohybují od jedničky ke dvanáctce, přičemž jednička je nenapravitelně špatná a dvanáctka nedosažitelně vysoká, a odrážejí, jak slibně se tvůrcům her daný splátce jeví. Hodnocení nezaručuje, kdo vyhraje. Je to jen odraz schopností, které splátce předvedl během výcviku. Nepředvídatelné faktory v aréně často způsobí, že splátce s nejvyšším hodnocením padne jako první. A před pár lety se přihodilo, že chlapec, který dostal v hodnocení jen trojku, vyhrál celé hry. Známky ale mohou pomoct či ublížit soutěžícímu v očích sponzorů. Doufala jsem, že mi střelecké umění vynese šestku nebo sedmičku, ačkoliv nemám příliš velkou sílu. Teď jsem si jistá, že budu mít nejnižší 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179971
skóre ze všech čtyřiadvaceti soutěžících. A pokud mě nikdo nebude sponzorovat, pravděpodobnost, že zůstanu naživu, klesá téměř k nule. Když na dveře klepe Cetkie a volá mě k večeři, usuzuji, že mohu klidně jít. Večer v televizi ukážou naše hodnocení, takže stejně nemá cenu pořád skrývat, co se stalo. Jdu do koupelny a oplachuji si tvář, ale stále ji mám zarudlou a opuchlou od pláče. Všichni čekají u stolu. Jsou tu dokonce i Cinna a Portia. Přeju si, aby sem vizážisti bývali nechodili, protože se mi z nějakého důvodu nelíbí pomyšlení, že je zklamu. Jako bych bezmyšlenko vitě zahodila všechnu skvělou práci, kterou odvedli při přípravě zahajovacího obřadu. Vyhýbám se pohledům ostatních a lhostejně nabírám rybí polévku lžící. Slaná chuť mi připomíná moje slzy. Dospělí se začínají bavit o předpovědi počasí a já se podívám na Peetu. Hledí na mě s povytaženým obočím. V jeho očích se zračí otázka. Co se stalo? Jen mírně vrtím hlavou. Když pak podávají hlavní chod, slyším, jak Haymitch říká: „Dobře, konec nezávazného plkání. Jak mizerní jste dneska byli?“ Peeta začíná: „Nemám pocit, že by na tom vůbec záleželo. Když jsem přišel před tvůrce her, nikdo se na mě pomalu ani nepodíval. Myslím, že zpívali nějaké pijácké písničky. Chvíli jsem házel s různými těžkými předměty, dokud mi neřekli, že mohu jít.“ Po jeho slovech se cítím o něco líp. Peeta sice nezaútočil na tvůrce her, ale aspoň se k němu chovali stejně lhostejně jako ke mně. „A ty, drahoušku?“ říká Haymitch. Jeho oslovení mě napružuje natolik, že jsem aspoň schopná odpovědět. „Vystřelila jsem šíp na tvůrce her.“ Všichni přestávají jíst. „Cože jsi udělala?“ Hrůza v Cetkiině hlase potvrzuje mé nejhorší obavy. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179971
„Vystřelila jsem na ně šíp. Vlastně ne přímo na ně. Jejich směrem. Jak říkal Peeta, střílela jsem z luku a oni si mě nevšímali, takže jsem prostě… prostě jsem ztratila hlavu a vystřelila jsem jablko z huby tomu pitomému pečenému seleti!“ vysvětluji vzdorně. „Co ti říkali?“ ptá se Cinna opatrně. „Nic. Nebo spíš nevím. Potom jsem odešla,“ odpovídám. „Aniž by tě propustili?“ lapá Cetkie po dechu. „Propustila jsem se sama,“ říkám. Vzpomínám si, jak jsem slíbila Prim, že se opravdu pokusím vyhrát, a mám pocit, jako by se na mě zřítila tuna cihel. „Tak to bychom měli,“ poznamenává Haymitch a maže si housku máslem. „Myslíte, že mě zatknou?“ ptám se. „O tom pochybuji. Teď by měli plno starostí sehnat náhradnici,“ říká Haymitch. „A co moje rodina?“ ptám se dál. „Potrestají je?“ „Těžko. Nemělo by to smysl. Chápej, museli by zveřejnit, co se stalo ve Výcvikovém centru, aby to mělo nějaký účinek na diváky. Lidé by chtěli vědět, co jsi udělala. Jenže to nemohou prozradit, protože je to tajné, takže by trestáním rodiny jenom mrhali časem,“ vysvětluje Haymitch. „Spíš ti udělají ze života peklo v aréně.“ „To nám plánují udělat tak jako tak,“ říká Peeta. „To je pravda,“ přikyvuje Haymitch. A já si uvědomuji, že se stalo nemožné. Podařilo se jim mě skutečně rozveselit. Haymitch zvedá rukama vepřovou kotletu, nedbá na Cetkiino zakabonění a namáčí si ji ve víně. Odhryzne kousek masa a rozesměje se. „Jak se tvářili?“ Cítím, jak se mi mimoděk zvedají koutky úst. „Vyděšeně. Byli v šoku. A někteří z nich vypadali dost směšně.“ Vybavuje se mi 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179971