Hunterovi se v ocelově šedých očích zlostně zablesklo. „To stačí, Darino! Dej mi tu fotku!“ Ten pohled po mně šlehl jako elektrický výboj. Roztřásla jsem se, pokorně jsem vytáhla z kapsy vytištěnou fotografii a podala jsem ji Hunterovi. „Scott Fichtner. Spojují ho se dvěma střelbami,“ zamumlala jsem. „Je to stejnej model. To samý, co se stalo Summer v Ellertonu.“ Když jsem vyslovila její jméno, vystoupila ze stínu stodoly na světlo. Slunce se jí zatřpytilo ve vlasech, zlatě jí rámovaly neskutečně bledou, hladkou tvář a krk. Teď, když už se oteplilo, měla na sobě splývavou halenku bez rukávů potištěnou modrými kvítky a rozevlátou tmavě modrou sukni, byly jí vidět jen kotníky a stříbrné páskové sandály. Vypadala tak mladě, jak ke mně vykročila s nejistým úsměvem. Hunter si zběžně prohlédl Fichtnerovu fotografii a potom ji podal Deanovi. Pokynul Summer, aby k nám přistoupila. „Pověz Summer o své nové teorii,“ vybídl mě. Ještě pořád jsem se třásla. Zhluboka jsem se nadechla. „Tenhle chlapík střílel do lidí v nákupních střediscích v různých částech země – jednou na Floridě, jednou v New Jersey. Možná je to náš člověk. Přinesla jsem jeho fotografii.“ Summer se v jemné tváři rozšířily oči. Přiložila si ruku na místo nad srdcem, kde měla na své mrtvolně bílé 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179966
kůži vytetovaná tmavá andělská křídla. Bylo to poprvé, co jsem spatřila její znamení smrti. Zatajila jsem dech. „Podívej se,“ vyzval ji Hunter. „Poznáváš ho?“ Summer se musela cítit, jako když kráčí k popravčímu špalku – prohlédnout si ten obrázek, možná spatřit tvář svého vraha. Najednou jsem měla chuť mu tu fotku vytrhnout z ruky, abych ji toho traumatu uchránila. Rychle jsem vykročila. Dean mě zadržel tím nemotorným, typicky zombijským způsobem. Au! Hunter podal Summer papír s vytištěnou Fichtnerovou fotografií. Nikdy neuměla skrývat své pocity – měla tak jemný a upřímný výraz a její reakce byly vždycky bezpro střední. Viděla jsem, jak se jí zachvěla víčka a roztřásl spodní ret, a spatřila jsem v jejích fialových očích bolest. „Je to on?“ zeptal se Hunter. Zalapala po dechu, jako by se dusila. Rozevřela prsty a nechala fotku spadnout na zem. Papír se ve větru zatřepotal a přistál jí u nohou. „Nechte mě jít k ní!“ prosila jsem Deana, který mě držel silou své vůle přikovanou na místě. Summer se začala kácet a v tu chvíli vyšel z vrat Phoe nix. Zachytil ji a pevně sevřel v náručí. Dívala jsem se s Hunterem a Deanem, jak ji odvádí zpátky do stodoly. 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179966
Žárlila jsem? Když to přiznám – znamená to, že jsem špatný člověk? Nemohla jsem ten pohled na Phoenixe objímajícího Summer vyhnat z hlavy, zaryl se mi do mozku. Nedokázala jsem se ovládnout a napadaly mě tisíce nedůstojných myšlenek. Chci tím říct, že Summer s Phoenixem trávili veškerý čas spolu, oba byli Krásní mrtví. Hunter mě nechal, abych se v tom dusila celou hodinu poté, co Phoenix Summer odvedl. Nechal mě na verandě s Deanem, odešel za nimi do stodoly a zavřel za sebou vrata. Dean seděl s nohama opřenýma o zábradlí, ruce si sepjal na břiše. Všimla jsem si, že má tlusté, chlupaté paže, zapilované nehty a hodinky se zlatým náramkem. „Takže ty si myslíš, Darino, že jsi na něco kápla,“ řekl snad po stoletém mlčení. „Nevím. Možná.“ „Scott Fichtner vypadá jako ten náš člověk, co?“ „Možná,“ zopakovala jsem. „Myslíš si, že ho Summer poznala a šla z toho k zemi?“ „Ten chlap vypadá odporně.“ Nemohla jsem se zbavit myšlenky na Phoenixe a Summer ve stodole. Neustále jsem zalétala pohledem k těm omšelým vratům, ze kterých mě skleněnýma očima pozorovala přibitá losí hlava. 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179966