Alexandre Dumas
„Myslíš tu kramářku, švadlenku z ulice des Fossoyeurs? Dávno ji pustil z hlavy… To by nebyla řádná pomsta.“ Ta žena je netvor! Potil se a musel se přemáhat, aby nevyrazil z úkrytu a od plic té vykutálené krásce neřekl nelichotivá slova. Dveře se zavíraly, závory skříply – jedna, druhá… Ketty otočila klíčkem v zámku a on vystoupil ze šatníku. „Ohavná ženská!“ řekl s odporem. „Proč jste riskoval, blázne?! Odejděte, ale potichu, mezi pokoji je tenká příčka a je slyšet každé slovo.“ „A proto neodejdu.“ „Co to povídáte?“ řekla Ketty a začervenala se. „Neodejdu hned, ale později…, mnohem později, snad před svítáním nebo v poledne.“ Podvolila se, pomstila se mylady za příkoří. Druhý den zašel k mylady znovu. Nacházela se ve špatné náladě, zřejmě ji popouzelo mlčení pana de Wardes. Na Ketty se několikrát nespravedlivě obořila. A ta mírná ovečka se na něho podívala, a její oči jako by žalovaly: Vidíš, nehodný, co pro tebe musím snášet? Na konci večera trochu mylady zjihla, poslouchala sladké žvatlání vojáka a podala mu ruku k políbení. Muži jsou roztomilá zvířátka, jen se nesmějí pouštět z klece. Hladit, krmit a držet odstup. Ketty našel u dveří. Celý den poslouchala zuřivé výpady mylady, kdy paní řvala jako hladová lvice. Hrabě stále neodpovídá, ráno psala třetí psaní… A on využil situace, laskal Ketty, hýčkal ji v náručí, zhasil světlo a křehotinku uspal. V jedenáct hodin přišla Ketty s dopisem. Neodporovala mu již v ničem, nechala vojáka dopis si přečíst, patřila mu tělem i duší. Láska je slepá, krásná i bolestivá. A d’Artagnan četl: Píši Vám již potřetí a mějte se na pozoru, abych nemusela psát počtvrté! Napsala bych jen: Nenávidím Vás! Dáte-li se na pokání, děvče, které Vám přinese list, Vám poví, jakým způsobem můžete získat moje odpuštění. Celou dobu z něho Ketty nespustila oči. Bledl, červenal… „Ještě ji milujete!“ „Drahoušku, vy neznáte muže! Nemiluji ji, mám vás, holubičko. Ponížím tu nadutou krásku!“ Vzal pero a psal: Madame, byl jsem na pochybách, zdali první dva listy byly určeny opravdu mně. Nenapadlo mě ani na okamžik uvažovat o Vaší přízni. Ale i Vaše komorná mě ujišťuje, že jsem milován. Přijdu dnes v jedenáct hodin k Vám a budu se kát, jak dlouho budete chtít. Píše Vám ten, kterého jste učinila nejšťastnějším z lidí. Váš služebník hrabě de Wardes. Lístek byl podvrh a hanebnost, ale lidé tyto záležitosti tehdy nebrali vážně. I mylady zradila nejednu osobnost významnější, než byl on sám, a navíc, nevážil si jí. Naopak. Zůstával posedlý vášní, ne vášní z lásky, ale pomstou z urážky! „Copak ses polekala, holubičko? Jednou vyjde najevo, že jsi první lístek dala omylem mému sluhovi a druhý a třetí jsem četl. Mylady tě vyžene.“
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179964
Tři mušketýři
„Já hloupá, pro koho jsem riskovala?“ „Přece pro mě. A já jsem a nepřestanu ti být vděčný…“ „Co stojí v tom listě?“ „Mylady ti jistě poví, co jí hrabě píše.“ „Vy mne nemilujete, vy krutý!“ Nemeškal a zahrnul Ketty sladkými slovy, kterým nezkušené ženy rády uvěří. A slíbil, že hned jak odejde večer od mylady, zastaví se v její světničce. Od chvíle, kdy čtyři přátelé sháněli výzbroj, ustaly jejich pravidelné schůzky. Každý obědval sám, služba zabírala drahocenný čas a ten pádil jako divoký kůň horskou pastvinou. Scházeli se u Athose jen jednou týdně. A den, kdy Ketty byla u d’Artagnana, byl dnem jejich schůzky. Hned jak Ketty odešla, běžel do ulice Férou. Našel Aramise s Athosem ve filozofickém hovoru. Aramis měl zase problémy se sutanou a Athos podle svého zvyku přítele nepovzbuzoval. Rady neuděloval, jen pokud byl požádán, což se přihodilo jen dvakrát či třikrát. Byl názoru, že lidé chtějí slyšet pravdu jen proto, aby se jí neřídili. Hned po d’Artagnanovi dorazil Porthos. Tváře přátel vyjadřovaly rozličné nálady: Porthos byl klidný až apatický, Aramisem zmítaly pochybnosti, Athos vyzařoval učiněnou bezstarostnost a d’Artagnan byl plný naděje a touhy. Probírali poslední úspěchy i neúspěchy se sháněním výzbroje a tu bez zaklepání vstoupil Mousqueton a žádal Porthose, aby šel neprodleně domů. „Došla moje výzbroj?“ „Ano i ne…“ „Co meleš, osle?!“ „Pojďte a uvidíte, zdali jsem osel!“ Porthos se s přáteli rozloučil a následoval vyjukaného sluhu. Netrvalo dlouho a přihnal se Bazin. Prý nějaký člověk čeká doma na pána. „Je-li to žebrák, dejte mu almužnu. Co zíráte? Aha, není to žebrák… Vzkázal mi něco zvláštního?“ „Řekl jen, že budete-li váhat, mám vám sdělit, že přichází z Tours.“ Aramis vyskočil jako uštknutý hadem, popadl klobouk a vyrazil za Bazinem. „Zdá se, že naši kamarádi mají vyhráno, co myslíte?“ oslovil Athos d’Artagnana. „Možná ano. Porthos šťastně zalovil v prokurátorském rybníce a o Aramise jsem neměl ani na okamžik žádnou obavu. Ale co uděláte vy, kamaráde, když jste rozházel pistole od toho Anglána, které vám po právu patřily?“ „Zabil jsem hlupáka. Zabít nepřítele je dobrý skutek, ale jeho peníze by mě tížily. Nechme však peníze penězi. Byl u mne pan de Tréville. Říkal, že navštěvujete podezřelé Angličany podporující kardinála.“ „Angličany ne, jen jednu Angličanku. A důvody znáte. Myslím, že Angličanka má prsty v únosu paní Bonacieuxové.“ „Rozumím, abyste našel jednu ženu, dvoříte se druhé…“ D’Artagnan se mu už chtěl svěřit s podrobnostmi, včetně těch o Ketty, ale zarazil se.
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179964
Alexandre Dumas
Athos byl v jistých ohledech nesmiřitelný puritán. Hovor těch dvou se ocitl na suchu, takže Grimaud musel doběhnout do hostince pro dva džbány vína a tři pečená husí stehýnka. Aramis s Bazinem doběhli z ulice Férou do ulice de Vaugirard rychleji než při cvičení na vojenském dvoře. V bytě seděl drobný muž s vychytralýma očima, oblečený do hadrů. „Vy mi máte něco povědět?“ „Jste-li pan Aramis a ukážete-li mi vyšívaný kapesníček…“ „Prosím?“ řekl Aramis a ukázal muži kapesníček. „V pořádku, pane. Sluhu pošlete pryč.“ Bazinova zvědavost zůstala neukojena, musel odejít. Když sluha opustil místnost, rozhalil muž rozedrané šaty, začal párat vrchní část kabátce a vyjmul z úkrytu dopis. Podle pečeti Aramis poznal, že mu píše paní jeho srdce. Rozechvěle otevřel list a četl: Příteli, osud tomu chce, abychom zůstali ještě na čas odloučeni. Ale naše dny nejsou ztraceny. Jděte do války jako pravý šlechtic a vzpomínejte na mě. Líbám vřele Vaše věrné černé oči… Mužík v šatech žebráka nepřestával oděv párat a nakonec z něho vydoloval sto padesát dvojitých španělských pistolí. Než se Aramis vzpamatoval, posel odešel. Aramis v milostném rozpoložení opakovaně četl dopis. Na jeho konci, což před tím přehlédl, stálo, že doručitelem dopisu je hrabě a španělský grand. Konečně, kdo by paní de Chevreuse odolal. Úctyhodná žena! Život je krásný, má-li jeden lásku a je-li milován stejně, jako miluje on sám. Bazin vstoupil do pokoje a zíral na tolik zlata pohromadě. Zapomněl, že chtěl ohlásit d’Artagnana, ten vešel dovnitř a nedělal okolky s etiketou. Přátelé si nepotrpí na dvorní manýry, kdy hoří střecha paláce, a někteří čekají na dveřníka, až je vpustí, aby ohlásili požár. „Neuvěřitelné, Aramisi. Jsou-li to švestky z Tours, které jste čekal, vyřiďte zahradníkovi mou hlubokou poklonu.“ „Mýlíte se, příteli, tohle je honorář za mou báseň, kterou jsem tehdy venku začal psát.“ „Váš nakladatel je velmi štědrý, gratuluji.“ „Báseň se prodala tak draho?“ vykřikl omámeně Bazin. „Vy umíte hodně, pane, vy to dotáhnete dál než pan de Voiture a pan de Benserade. Básník je skoro kněz. Dejte se na básnictví, pane Aramisi, a nebude nám zle.“ „Bazine, zdá se, že se nevhodně mícháte do rozhovoru!“ Sluha pochopil a odešel. „Podívejme se, vy prodáváte výplody ducha za zlato? Myslel jsem, že básníci pijí rosu a snídají čerstvý vzduch,“ řekl d’Artagnan. „Jenom dejte pozor, aby vám z kapsy nevypadl dopis od vašeho nakladatele.“ Aramis se začervenal a psaní zastrčil hlouběji do kapsy kabátce. „Zajdeme za kamarády,“ řekl Aramis. „Začneme zase společně obědvat, dokud nezbohatnete i vy, tak…“ „Už si ani nevzpomenu, kdy jsme naposledy společně obědvali, a poněvadž mám před sebou večerní hazardní výpravu, přiznám se, příteli, že bych klidně odlehčil myšlenky chutnou lahví starého burgundského.“ Oba se vydali nejdříve k Athosovi, protože ten zůstal věrný přísaze, že nevytáhne paty
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179964