„Tak proč se mám vracet?“ Albriech se přidušeně zasmál. „Měli bychom se do toho společně obout. Potřebujeme tvoji pomoc, abychom… přemístili ra’zaky.“ „Vy byste to pro mě udělali?“ „Neriskujeme život jenom kvůli tobě. Tohle se te týká celé vesnice. Aspoň sejdi dolů, promluv si s otcem a ostatními a vyslechni jejich nápady… Myslím, že se rád dostaneš z těchhle prokletých hor.“ Roran dlouho a pečlivě zvažoval Albriechův návrh, ale pak se přece jen rozhodl ho doprovodit. Bu se vrátím, nebo uteču; a utéct můžu kdykoli později. Přivedl kobylu, přivázal své brašny k sedlu a následoval Albriecha do údolí. Postupovali čím dál pomaleji, jak se blížili ke Carvahallu a museli se skrývat za stromy a houštím. Nakonec Albriech proklouzl za sudem s dešovou vodou a zkontroloval, zda jsou ulice prázdné, a pak dal Roranovi znamení. Společně se plížili ze stínu do stínu a měli se neustále na pozoru před královými sluhy. U Horstovy kovárny Al briech otevřel jedny z dvoukřídlých dveří přesně jen tolik, aby mohl Roran s kobylou neslyšně vejít dovnitř. Dílna byla osvětlena jedinou svící, vrhající mihotavou záři na kruh obličejů vystupujících z temnoty, které se kolem ní shromáždily. Byl tam Horst, jemuž hustý plnovous trčel do světla, obklopený zamračenými tvářemi Delwina, Gedrika a Loringa. Zbytek skupiny tvořili mladší muži: Baldor, Loringovi tři synové, Parr a Quimbyho syn Nolfavrell, kterému bylo teprve třináct. Všichni se otočili, aby pohlédli na Rorana, který přerušil jejich jednání. Horst řekl: „No, zvládl jsi to. Nepostihla tě v Dračích horách žádná pohroma?“ „Měl jsem štěstí.“ „Tak můžeme pokračovat.“ „V čem vlastně?“ zeptal se Roran a uvázal kobylu ke kovadlině. Loring, jehož pergamenová tvář byla zvrásněná spoustou záhybů a hlubokých vrásek, mu odpověděl: „Zkusili jsme to po dobrém s těmi ra’zaky… těmi vetřelci.“ Odmlčel se, zatímco jeho tělem chvíli cloumal záchvat nepříjemného, sípavého kašle. „Odmítli však jednat ro
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179953
99
zumně. Ohrožovali nás všechny bez známky slitování nebo výčitek svědomí.“ Zachrchlal, pak prohlásil s klidnou rozhodností: „Oni… musejí… odejít. Takoví tvorové…“ „Ne,“ řekl Roran. „Ne tvorové. Znesvětitelé.“ Obličeje přítomných se ještě víc zachmuřily a souhlasně pokývaly. Delwin navázal na předchozí debatu: „Jde o to, že v sázce jsou životy nás všech. Kdyby se ten oheň šířil dál, desítky lidí by zemřely a ti, kdo by se zachránili, by stejně přišli o všechno. Proto jsme se dohodli, že vyženeme ra’zaky z Carvahallu. Přidáš se k nám?“ Roran zaváhal. „Co když se vrátí nebo pošlou pro posily? Nedokážeme porazit celé Království.“ „Ne, to nedokážeme,“ řekl vážně Horst a zamračil se, „ale ani nemůžeme mlčky stát a dovolit vojákům, aby nás zabíjeli a ničili náš majetek. Člověk si to nenechá líbit donekonečna, jednou se musí pomstít.“ Loring se zasmál, pohodil hlavou dozadu, až mu zlatavý plamen osvítil pahýly zubů. „Nejdřív se opevníme,“ zašeptal s rozkoší, „a potom budeme bojovat. Budou litovat, že kdy pohlédli těma svýma shnilýma očima na Carvahall! Cha chá!“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179953
Odveta
K
dyž Roran s plánem souhlasil, Horst začal rozdávat lopaty, vidle, cepy – cokoli, čím by se dali vojáci a ra’zakové vyhnat pryč z vesnice. Roran zvedl krumpáč, pak ho však odložil stranou. Ačkoli ho nikdy moc nezajímaly Bromovy příběhy, jeden z nich, „Gerandova píseň“, se mu pokaždé líbil. Vyprávěl o Gerandovi, největším bojovníkovi své doby, který se vzdal meče kvůli ženě a farmě. Ale nebylo mu přáno žít v míru, protože závistivý šlechtic vyvolal krevní mstu proti Gerandově rodině a to přinutilo Geranda znovu zabíjet. Jenže už nebojoval s mečem, ale s obyčejným kladivem. Roran přešel ke zdi a sundal z ní kladivo střední velikosti, s jednou stranou zakulacenou a s dlouhou násadou. Přehodil si ho z ruky do ruky, pak zamířil k Horstovi a zeptal se: „Můžu si půjčit tohle?“ Horst pohlédl z nástroje na Rorana. „Používej ho s rozvahou.“ Potom se obrátil ke zbytku skupiny: „Poslouchejte. Chceme je vyděsit, ne pobít. Polámejte pár kostí, jestli chcete, ale nenechte se strhnout hněvem. A už se rozhodnete dělat cokoli, nezkoušejte se jim postavit a bojovat. Přestože si připadáte stateční nebo silní, pamatujte, že to jsou vycvičení válečníci.“ Když byli konečně všichni vyzbrojeni, opustili kovárnu a prokličkovali Carvahallem až k okraji tábora ra’zaků. Vojáci už zalehli, kromě čtyř hlídek, které střežily hranice šedých stanů. Koně ra’zaků stáli uvázaní u doutnajícího ohně.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179953