98
koni přes hlavu, musel mu skoro ležet na hřbetě, s nohama nataženýma před sebe a koleny propnutými. Když dorazili na dno rokliny, Roran přebrodil s valachem kamenitou říčku a voda mu cákala až na kolena. Zastavil na druhém břehu, aby se přesvědčil, že ho ostatní následují. Jeli těsně za sebou a sestupovali mezi stromy k vodě. V místech, kde vjeli do lesa, nad sebou uslyšel štěkot psů. Budeme se muset otočit a bojovat, uvědomil si a znovu zaklel. Pobídl valacha ven z říčky, vyjel na měkký, mechem pokrytý břeh a pokračoval po sotva znatelné pěšině. Nedaleko od potoka rostlo husté kapradí a za ním byl dolík. Roran zahlédl spadlý strom, který by podle něj mohl posloužit jako nouzová zábrana, kdyby ho dokázali kus popotáhnout. Jenom doufám, že nemají luky, pomyslel si. Zamával na své muže. „Sem!“ Plácnutím opratí zahnal valacha skrz kapradí do prohlubně a pak vyklouzl ze sedla, ale pořád se ho pevně přidržoval. Když doskočil na zem, podlomily se mu nohy. Nebýt té opory, byl by spadl. Ušklíbl se, s čelem přitisknutým k pleci koně vyčerpaně oddechoval a čekal, až se mu nohy přestanou třást. Za cinkotu postrojů se ostatní shlukli kolem něj, všude bylo cítit zápach potu. Koně se chvěli, hru se jim divoce vzdouvala a z pysků jim odkapávala nažloutlá pěna. „Pomoz mi,“ vybídl Baldora a ukázal na padlý strom. Chytili ho zespodu za silnější konec a zvedli ho ze země. Roran zatnul zuby, jak ho zabolelo v zádech a ve stehnech. Měli za sebou tři dny jízdy tryskem, kdy po dvanácti hodinách v sedle vždy na slabé tři hodinky ulehli ke spánku. Cítil se děsivě zesláblý. To bych rovnou mohl jít do bitvy opilý, nemocný a zpola omráčený, blesklo Roranovi hlavou, když pustil kládu a narovnal se. To pomyšlení ho deptalo. Všech šest mužů se rozmístilo před koně, čelem k podupané houštině kapradí, a vytasilo zbraně. Štěkot loveckých psů zněl stále hlasitěji. Zuřivé ňafání se ozvěnou neslo mezi stromy a bodalo je do uší. Roran ztuhnul a pozvedl kladivo. Pak se do štěkotu psů vmísila zvláštní, zpěvavá melodie starověkého jazyka, která vycházela od Karna, a Roranovi z ní přejížděl mráz po zádech. Kouzelník ze sebe úsečně, zadýchaně vypravil několik vět. Mluvil tak rychle, že jeho slova zněla jako nesrozumitelné blábolení. Jakmile skončil, mávl na své druhy a nervózně zašeptal: „K zemi!“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179948
Roran si bez vyptávání dřepnul. Nebylo to poprvé, co proklínal skutečnost, že sám neumí kouzlit. Žádná válečnická dovednost nebyla tak mocná. Jelikož neovládal magii, byl vydán na milost a nemilost těm, kdo dokázali přetvářet svět pouhou vůlí a slovy. Kapradí před ním zašustilo a zachvělo se; mezi listím se vynořil černý psí čumák, který nakoukl do prohlubně a zavětřil. Delwin syknul a zvedl meč, jako by chtěl psovi setnout hlavu, ale Karn na něj zavrčel a naléhavě gestikuloval, dokud čepel zase nespustil. Pes svraštil čumák a vypadal zmateně. Znovu zavětřil, pak si olízl pysky napuchlým, nafialovělým jazykem a zmizel. Když se kapradiny za psem opět zavřely, Roran pomalu vydechl. Pohlédl na Karna, povytáhl obočí a zadoufal, že se mu dostane vysvětlení, ale Karn jen zakroutil hlavou a položil si prst na rty. O pár vteřin později se podrostem prodrali další dva psi, aby prozkoumali dolík. A stejně jako jejich předchůdce, oba po krátké chvíli vycouvali. Brzy začala smečka kňučet a pisklavě štěkat, jak psi marně pátrali mezi stromy a snažili se přijít na to, kam zmizela jejich kořist. Během čekání si Roran všiml, že má na kamaších podél vnitřní strany stehen několik tmavých skvrnek. Dotkl se jednoho ze zabarvených míst a na prstech mu zůstaly stopy krve. Každý puntík znamenal puchýř. A nebyly to rozhodně jeho jediné puchýře – cítil je i na rukou, kde se opratě otíraly o kůži mezi palci a ukazováčky, na patách a dalších, ještě nepříjemnějších místech. Znechuceně si otřel prsty o zem. Pohlédl na své přikrčené, klečící muže a viděl, že se jim obličeje při každém pohybu stahují bolestí a že drží zbraně jaksi křečovitě. Nebyli na tom o nic lépe než on. Roran se rozhodl, že až příště zastaví ke spánku, řekne Karnovi, aby jim rány vyléčil. Pokud se mu bude zdát kouzelník příliš unavený, své vlastní puchýře si vyléčit nedá. Raději bude snášet bolest, než aby se Karn vyčerpal ještě před příjezdem do Aroughs. Byl totiž přesvědčen, že Karnovy dovednosti se mohou během obléhání města velmi hodit. Pomyšlení na Aroughs a na obléhání, jež má rychle nějak dovést do úspěšného konce, Rorana přimělo, aby si přitiskl volnou ruku na prsa a přesvědčil se, že balíček s rozkazy, které neuměl přečíst, a povýšením, které si jen těžko udrží, jsou stále bezpečně zastrčené pod jeho tunikou. Byly tam. Po několika dlouhých, napjatých minutách začal jeden ze psů vzrušeně štěkat někde mezi stromy dál proti proudu říčky. Zbytek smečky uháněl za ním a znovu se pronikavě rozštěkal v honbě za kořistí.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179948
100
Když se hluk vzdálil, Roran zvolna vstal a přejel pohledem okolní stromy a keře. „Vzduch je čistý,“ prohodil tiše. Když se zvedli i ostatní, Hamund – vysoký muž se střapatými vlasy, který měl hluboké vrásky kolem úst, ačkoli byl jen o rok starší než Roran – se zamračeně otočil ke Karnovi a vyjel na něj: „Proč jsi to neudělal už dřív? Místo toho jsi nás nechal bezhlavě se hnát krajinou, až jsme si málem zlámali vaz cestou dolů z tohohle srázu.“ Ukázal zpátky k potoku. Karn odpověděl stejně rozzlobeně: „Protože mě to dřív nenapadlo. Právě jsem vás ušetřil té nepříjemnosti, že byste měli kůži samou díru, a tak bych od tebe přece jen čekal trochu vděčnosti.“ „Skutečně? Pak si myslím, že by sis měl svoje kouzla víc procvičovat, dřív, než nás budeš zase hnát kdovíkam a…“ Roran měl obavu, aby hádka nepřerostla v něco vážnějšího, a tak se do toho vložil. „Dost,“ přikázal. Pak se zeptal Karna: „Skryje nás tvoje kouzlo před strážemi?“ Karn zavrtěl hlavou. „Oklamat lidi je těžší než napálit psy.“ Přezíravě pohlédl na Hamunda. „Aspoň většinu z nich. Dokážu nás skrýt, ale neumím zamaskovat naše stopy.“ A ukázal na pošlapané, polámané kapradí a na otisky kopyt ve vlhké půdě. „Poznají, že jsme tady byli. Když odjedeme dřív, než nás zpozorují, psi je zavedou jinam a my…“ „Nasedat!“ zavelel Roran. Za doprovodu tlumených kleteb a chabě skrývaného hekání vylezli muži zpátky do sedel. Roran se naposledy rozhlédl po dolíku, aby se ujistil, že tu nic nezapomněli, pak zamanévroval s koněm do čela skupiny a pobídl zvíře ostruhami. Společně vyrazili ze stínu stromů a pryč z rokle a pokračovali ve zdánlivě nekonečné cestě do Aroughs. Ale o tom, co udělá, až do města konečně dorazí, neměl Roran nejmenší ponětí.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179948