Za deště ve venkovském hotelu 1879 Je už téměř devět hodin a my jsme všickni ještě u snídaně. Světlo je ještě tak šedivé! Bylať v noci bouřka a teď prší – jako včera, jako předevčírem, jako – ech, k omrzení! Právě byl se vrátil podomek s hotelním omnibusem od nádraží – nikdo nepřijel – bodejť by přijel! A šedivý rozmar rozestřen po společnosti. Otevrou-li se někde některá ústa, je jim do zívání, ne do řeči. Jen u dvou stolů je nějaký hovor. U jednoho mluví se o „skvrnách slunečních“, o jedenáctiletém období skvrn na slunci, o tom, že je jich letos málo a že prý proto pořád prší. Hostinský mlčky naslouchá a utírá si celou dlaní ústa, pomalu a s palcem obkročmo nosu. Před málo dny byl ještě autoritou o záležitostech zdejšího počasí, dnes už není ničím, to musí být bolestné. A ptá-li se ho vůbec někdo po něčem, je to, kdyže „jede nejbližší vlak odtud“. A u druhého stolu si pošeptávají „on a ona“. Včera jsme s „ním“ seděli několik hodin v saském vagonu – výlety se dějí letos jen ve vagonu pečlivě uzavřeném dnes už tu sedí s „ní“, pánbůhví z které strany se tu pojednou vzala! Snad novelka? Ona se někdy zapomíná a řekne mu pak „Sie“ – tedy možná – když ale i pozorovatelský talent náš je v té nepohodě už otupělý. Vtom zařinčely sklené dvéře a sklepník vrazil do jídelny. Že prý nejen přestalo pršet, nýbrž že osýchají už i kameny! Moment všeobecné nedůvěry. Nato spěch o překot ze dveří ven. Vskutku! Neprší! A kameny skutečně osýchají – hned přede dveřmi je jich šest alespoň napolo uschlých. Jako kdyby hejno koroptví s šustem vyletělo! Všichni spěchají nahoru do pokojů pro plédy a pro svrchníky. Hostinský lítá sem 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179941
| Za deště ve venkovském hotelu
a tam a pravice jeho pohlazuje s zimničnou rychlostí ústa, ale jen samými konečky prstů. Už jsou zase zde. Dvéře na silnici jsou dokořán – venku srčí liják, jaký ještě nebyl, – hustý, klidný, sebevědomý. Ústa jsou také dokořán. Plédy se na řemenech houpají jako poškubující sebou oběšenec. Jednotlivé zaklení – něco drsných poznámek – všechny tváře jako mrak. Pomalu a těžce klesá každý zas na nějaké sedadlo. Hostinský zmizel. Ale nové zklamání je příliš bolestné, než aby nerozpoutalo alespoň na chvilku jazyky. „Já ti to povídala,“ konstatuje dlouhá, hubená panička. „Když jsme odjížděli, vlálo mokré prádlo na sousedovic plotu tak, jako by nám dávalo sbohem. Já věděla, že bude pořád pršet.“ Ticho. „Paní von Weger – paní von Weger,“ zazní po chvilce jiný sopránek, „nedívají se tak ven! Vždycky když se někdo z nás podíváme oknem ven, prší zas silněji.“ Paní von Weger sklesne mlčky na sesli pod oknem, ale na ostatní má meteorologická poznámka účinek zrovna opačný: pojednou se dívají všichni oknem ven. A je tam vidět něco, obrázek žánrový: „společnost v dešti“. As šest osob vrací se v divém spěchu pod bílými en-tout-cas zpět do hotelu protějšího; okamžitá úleva byla je vylákala a liják je teď za tu lehkomyslnost tresce. Komický obraz! – honem mrštím okem po naší společnosti – samé, ach, nehybné tváře, nikde ani stopa škodolibosti – to je už povážlivé znamení! Zase ticho. Po chvilce se rozpřede mezi třemi osobami rozprava, kdyže mouchy štípají víc, za slunečná nebo v dešti. Rezultát je, že v dešti. Myslím, že kdyby namanula se otázka, kdyže samovrahové obyčejně se vrhají z vysokých věží dolů, rezultát by byl také: v dešti. Další ticho. Někdy zašustí časopis, ale po chvilce letí už i s dřevěným držátkem pádně zase na stůl. Osmidenní pendlovky cvakají a činí ticho ještě trapnější. „Myslím, že bude dnes pršet…,“ odváží se jakýs pan profesor pojednou zcela nahlas. Nebožák – myslím, že by rád, ach tak rád 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179941
honem odvolal! Nikdo se nesměje, jediný sval sebou nepohne, jen některé oko obrací se k němu, jakoby blbě, a vlastní vyzývavý úsměv jeho vypadá honem co nejkyseleji a umírá těžce, ale ne uprositelně. A nové ticho. Ve vedlejším pokoji tím hlasitěji rozléhají se hlasy několika domorodců; někdy se rozkřiknou, někdy až zachechtají – což je těm! Lid nezvandrovaný, nezkušený, lid jako dítě. Ať ale jdou na cesty jako vy, ať zkoušejí za drahý peníz déšť a dlouhou chvíli jako my, ať – – Alespoň kdyby ve společnosti naší, tak nahodile snesené, bylo několik hezkých ženských obličejů tak pro podívání! Jediný tu není! Arci, důkladní cestovatelé tvrdí, že mezi cestujícími paničkami je vždycky 95 percent rozhodně ošklivých. Vskutku, bývají mezi nimi zázračné škaredy! Podobá se, že by milující muž ošklivou ženu za cenu celého světa neopustil ani na minutu! Pan profesor sedí teď v koutku, vytáhl tobolku a zapisuje si něco. To vnukne komusi jinému myšlénku, že „co dělat – budu psát domů psaní!“ Náhle to vjede do všech, všichni se zdvihají, aby se odebrali do svých pokojů, snad budou všichni psát psaní. Novelový páreček už je dávno nahoře – ostatní se ztrácejí rychle z jizby – pojednou jsme sami. Co dělat – pojďme taky. Hezky pomalu, líně, aby nás schody neunavily. Na schodech stojí panská. Míní, že prý „je to počasí srovna už k zoufání“. Ani jí neodpovídáme. Vešli jsme do svého pokoje. Nevíme co dělat, protahujem se, sklesnem na pohovku. Zdáli zaznívá rámus, hubování – hlas hostinského – pořádá kočího někde dole v stáji. Konečně umlknul i on. A hrobové ticho lehlo na širý hostinec. Jen někdy bouchnou dole dvéře kuchyňské a zakvikne nějaký ženský hlas. Ženský hlas je tak protivný, když člověk nevidí ženskou samu!
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179941