povídky malostranské
As dvě léta nato jsem sám už vyučoval menšího hocha a ten bydlil v Senovážné ulici na konci. Chodil jsem denně kolem Perálkovic a Lizinka stávala před domem. Prostovlasá a bez vikléru byla teprv krásna! Nevinné, čisté její oko modré hledělo vždy vesele na mne; nemohl jsem si pomoci, já se začervenal pokaždé. Známost naše stávala se vždy důvěrnější. Jednou stála tu a jedla chleba s máslem. Dodal jsem si zase srdce a zastavil se. ,Dala mně kousek,‘ povídám. – ,Tumal!“ řekla a ulomila skyvu. – ,To já chci větší,‘ škádlím galantně. – ,I pak by mně nic nezbylo! A mám, hlad!‘ smála se luzně. Šel jsem blažený dál, ještě z dálky Lizince ukazuje obdrženou skyvu svou. Škoda – brzy nato si vzali rodiče hocha, kterého jsem vzdělával, učitele jiného; měli hloupou záminku, že my dva si spolu prý jen hrajem. Pak jsme se s Lizinkou tak as po patnácte let skoro ani neviděli. Až letos. Prvního máje – byla neděle – najednou mně napadlo vyjít si trochu dál za bránu – nevím proč, takto by pro mne mohly po celý rok být všechny brány zazděny. Magnetism srdce nejspíš! Jdu do Šárky k Čisteckému. Zde seděl starý Perálek a Perálková a Marie a Lizinka. – Rozkvetlá růže! – Rámě kulaté jako perioda Goethova. – Oko podnes tak nevinné, tak čisté jako u dítěte. – Co muž jsem byl teď za minutu hotov právě tak jako před osmnácti lety co dítě. U stolu, u něhož jsem poblíž zasedl, pomlouvali Perálka. – „Když mluví, ukazuje pořád na lebku, aby se lidé domnívali, že myslí, – protivný hlu pák!“ pravil soused. – „Povídá se, že prý svoje dcery fackuje, když je nikdo nebere k tanci,“ povídal druhý. – Zdvihl jsem se. – Nebohá Lizinka! – Mládež vedle pod šírým nebem tančila. Víte, já netančím rád, jsem trochu dlouhého těla a tu člověk nevyvede tak snadno grácii, ale ať už mně to sluší nebo ne! U stolu s Perálkovými seděl starý – nu jak se jmenuje ten starý hejtman v penzi, ten – Vítek, ano! Bavil se živě s Marií. Známe se. Tedy jsem k němu přistoupil a pozdravil Perálkovy. Lizinka se pousmála, pak se začervenala. Za chvilku jsem ji poprosil o tanec. Podívala se na matku a slíbila mně čtverylku, do kola že netančí. To mně bylo tuze vhod. Odtančili jsme čtverylku skoro mlčky. Pak jsme ale šli procházkou podél potoku a tu se řeč rozpoutala. Ptal jsem se jí, zdali mne ještě zná. Dala hlavičku stranou níž a jen se tak na mne podívala nevinnýma svýma očkama. Po chvilce mně bylo, jako bych byl zas malým dítětem, mluvil jsem o sněhových koulích a o pudlíku a o skyvě pomazánky – jí bylo jistě také tak, to jsem cítil. Nu – pak jsem je doprovázel domů. Lizinku chůze nějak namáhala, já ji vedl. „Tak tak, mládež k sobě,“ pravil Vítek – protiv101 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179940
Večerní šplechty
ný chlap! – Pravda, zamilovaný člověk je nedůtklivý i k dobře míněnému slovu. Za několik dní jsem dostal od Lizinky lístek – „um 3 uhr bei St. Niclas zu komen“. Chvěl jsem se blahem. Od kostela jsme šli do Valdštýnské zahrady – tam jsme si přisáhli věčnou lásku, tam jsem jí slíbil, že do srpna si odbudu promoci a do dvou let že bude mou. – Pak mne uvedla k rodičům svým; viděl jsem, že Perálek je milý člověk a Perálková matka velmi rozšafná, jen Marie se mně nelíbila, hleděla na mne nějak divně. Hned nato – jsou tomu už čtyři neděle – musila Lizinka nakvap ven, k umírající tetě do Klatov. A včera přišel přítel medik Bureš. Povídá mně mezi jiným: „Znáš Li zinku Perálkovu?“ – „Znám.“ – „Dnes porodila kluka, v porodnici na od dělení.“ – Přátelé naslouchali Jäklovu vypravování sice potud napnutě, ale při zajímavých posledních jeho slovech bylo přece náhle, jako by už ani nevypravoval, – najednou to všemi třemi škublo a ohlídli se po vikýři. „A v poledne přišel tam nahoru starý hejtman Vítek a poptával se po jejím zdraví, a co se narodilo,“ dodal Jäkl. „Poslouchají nás domácí holky – chechtají se,“ zašeptal v to náhle Novomlýnský. A již byl vyskočil a s hbitostí k víře až nepodobnou zmizel ve vikýři. A za ním hupky hupk y Kupka a Hovora. Měsíc na nebi natáh krk a naklonil ucho – zdálo se mu, že slyší pod střechou lehký dívčí kvikot a pak mlasknutí. Snad slyšel Jäkl také cosi podobného. Složil alespoň své dlouhé ruce klidně zase mezi kolena, zahoupal se kupředu a nazad a bručel: „Když se krade v noci, je to okolnost přitěžující.“
102 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179940
Doktor Kazisvět (1876)
Neříkali mu vždycky tak, až po jisté příhodě, ale ta byla tak divna, že při-
šla i do novin. Vlastně se jmenoval pan Heribert a křestním jmenem svým nějak zcela neobyčejně, jenže už nevím jak. Pan Heribert byl lékařem, totiž abych pravdu mluvil, on byl skutečně promován na doktora medicinae, ale neléčil pranikoho a praničeho. Sám by se byl musil přiznat, že od doby, kdy co student navštěvoval kliniky, neměl ani jediného nemocného pod rukama. A byl by se snad i ochotně k tomu přiznal, jen kdyby byl vůbec s někým mluvil. Ale byl to člověk prazvláštní. Doktor Heribert byl synem doktora Heriberta, velmi oblíbeného to druhdy lékaře malostranského. Matka umřela záhy, otec umřel krátce před synovou promocí a zůstavil mu na Oujezdě jednopatrový domek, snad také něco peněz, ale ne mnoho. V tom domku dr. Heribert junior sídlil. Dva přízemní krámky na ulici, pronajatý byt v prvním patře kupředu nesly mu něco činže, on sám bydlel v prvním patře ve dvoře a k němu vedly přímo ze dvora schody zvláštní, dřevěnou mříží hned dole u dvora uzavřené, takto nekryté. Jak to u něho v bytu vypadalo, nevím, že ale žil velmi jednoduše, vím. Jeden z obou krámků byl totiž hokynářský, hokynářka pana doktora obsluhovala a syn její, Josífek, byl můj kamarád – už jsme dávno, tuze dávno dokamarádili, stalť se Josífek pak kočím u arcibiskupa a zpyšněl. Ale u něho jsem zvěděl, že pan doktor Heribert vaří si snídani sám, na oběd že chodí do nějaké laciné jídelny na Starém Městě a večeři že odbývá lecjak. Dr. Heribert mladší byl by měl po Malé Straně dosti přízně, kdyby byl chtěl. Po smrti otcově přenášeli churaví důvěru svou na něho, ale ať přišel chudý neb bohatý, on nevyslyšel žádného a nešel nikam. Znenáhla tady důvěra přestala, obyvatelé okolní začli ho považovat za něco takového, čemu se říká „zkažený student“, a pozděj se i posmívali: „Ah doktor, ano – ani kočku bych mu nesvěřil!“ Doktora Heriberta, podobalo se, přílišně se to netklo. Zdálo se, že vůbec o lidi nestojí. Nikoho nepozdravil, pozdraven nikomu neděkoval. Když šel po ulici, vypadalo to, jako když vichr zvadlý list honí sem a tam. Byl postavy skoro malé – 103 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179940