„Amen!“ dí Záhoř. A v tom okamžení sesul se ve skrovnou prachu hromádku; a jen ostružina na holém kamení zůstala státi, jemu na památku.
Zároveň i stařec mrtev na zem klesá – pouť jeho pozemská již dokonána! – I zůstal mládenec sám uprostřed lesa, by ještě vykonal vůli svého pána.
Leč nad hlavou jeho té samé chvíle vznášejí se dvě holubice bílé; v radostném plesu vznášejí se vzhůru, až i se vznesly k andělskému kůru.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179937
Vodník I Na topole nad jezerem seděl Vodník podvečerem: „Sviť, měsíčku, sviť, ať mi šije niť.
Šiju, šiju si botičky do sucha i do vodičky: Sviť, měsíčku, sviť, ať mi šije niť.
Dnes je čtvrtek, zejtra pátek – šiju, šiju si kabátek: Sviť, měsíčku, sviť, ať mi šije niť.
Zelené šaty, botky rudé, zejtra moje svatba bude: sviť, měsíčku, sviť, ať mi šije niť.“
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179937
II Ráno, raníčko panna vstala, prádlo si v uzel zavázala: „Půjdu, matičko, k jezeru, šátečky sobě vyperu.“
„Ach nechoď, nechoď na jezero, zůstaň dnes doma, moje dcero! Já měla zlý té noci sen: nechoď, dceruško, k vodě ven.
Perly jsem tobě vybírala, bíle jsem tebe oblíkala, v sukničku jako z vodních pěn: nechoď, dceruško, k vodě ven.
Bílé šatičky smutek tají, v perlách se slzy ukrývají, a pátek nešťastný je den, nechoď, dceruško, k vodě ven.“ –
Nemá dceruška, nemá stání, k jezeru vždy ji cos pohání, k jezeru vždy ji cos nutí, nic doma, nic jí po chuti. –
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179937