Kalendameron
z některých jsem vypáčil jen přezdívky – a samozřejmě, že tam byly Hana a Jana, které jsem si už odpracoval. Dilema se mi vyřešilo, když se na schodech do baru objevil Merda. Jeho myšlenkové pochody jsem odhadl správně. Jen si dá kabát na věšák, už půjde za Ferdou a zeptá se ho na Ingrid. Ani mě nenapadne se tady s ním o těch pár jmen tahat, vyrazím raději do Krkonoš. Za další tisícovku jsem se stačil ještě Ferdy zeptat, kam přesně jela, a ještě než vešel Merda do místnosti, nepozorovaně jsem zmizel zadním vchodem. Doma jsem zastavil za rohem ve vedlejší ulici, aby manželka z okna nezahlédla, jak se pakuji do hor. Vběhl jsem do kuchyně, v letu do sebe zvrátil hrnek kávy, ulomil si kus vánočky a měl se zas k odchodu. „Prosim tě, kam zas táhneš!“ zavrčela na mne od dřezu. „Poslední dobou seš pořád pryč! Furt tady čučim sama, už mě to přestává bavit!“ „Nezlob se, babi, naskytla se mi neuvěřitelná příležitost“, vyluzuji na tváři nadšený výraz, „jeden muj známej bubeník mi dal lístek na bratislavskej koncert Oskara Petersona! Víš, co to pro mě znamená! Celej život ho vobdivuju! Musim bejt za tři hodiny v Bratislavě, tak mám pěknej kvalt!“ „Nemohla bych jet s tebou?“ překvapivě se otázala. „Posloucháš snad kolenama!“ zpotil jsem se hrůzou, ale přesto se rozhodl pro útok. „Řikal sem přece jasně, že mi dal lístek! A ne že mi dal dva lístky! Kdybych měl dva, tak bych ti asi sám řek, abys jela taky!“ „Na Oskara Petersona, řikáš?“ podezřívavě se na mě podívala a teprve teď jsem si uvědomil, že je Peterson možná už mrtev. Znovu mi vyrazil na čele studený pot. Kdybych teď řekl, že je to jeho brácha a ten že se jmenuje také Oskar, padlo by na mne zcela jistě podezření. Sázím na to, že svou otázku položila jen 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179935
Smršť
tak, je dost nepravděpodobné, že by v řeznictví na Hanspaulce přišla někdy řeč na americké jazzové pianisty. „Ano, babi, na Oskara Petersona!“ líbám babičku na čelo. „Bude to do noci, tak tam přespim. Vrátim se zejtra tak ňák vodpoledne, papapa!“ Spoléhám, že se za mnou nevydá – zatím tak nikdy neučinila – a rychle nakládám do auta nezbytnou horskou výbavu. Teplý dlouhý plyšový kabát, boty „sněhule“, oteplovačky. Kdoví, co všechno budu muset v Krkonoších kvůli Ingrid podstoupit, a tak si beru ve sklepě i své nové lyže. Když jsem s lyžemi na ramenou směřoval k autu, ozval se za mými zády povědomý hlas: „Na co budeš v Bratislavě na koncertu Oskara Petersona potřebovat lyže?!“ tázala se napůl zvědavě a napůl zlostně babička. Nebyl čas na vymýšlení výmluvy a nesmyslně jsem plácnul: „Prodávám je Labudovi!“ „Labudovi?“ podivila se babička, „tomu slovenskýmu hercovi? Ty se s ním znáš?! A proč mu je prodáváš?“ „Zakecali sme se spolu včera ve Slávii a von v Praze nemoh sehnat tu značku, kterou já mám. A tak sem mu nabídnul, že mu je prodám!“ vysvětlil jsem babičce a zároveň si uvědomil, že už své nové drahé lyže nemůžu přinést domů zpátky a cestou z hor je musím někde vyhodit. „A ty si věděl, jakou maj ty tvoje lyže značku?“ smažila mě babička. „To je mi ňáký divný...“ „Do háje, proč je ti to divný!“ musel jsem zaútočit. „Tobě je všechno divný! Tak asi kecám, žádnýho Labudu sem nepotkal a jedu s ňákou děvkou na lyže! Už si spokojená?!“ „Co se rozčiluješ!“ začala mě uklidňovat babička. „A jakou maj teda značku ty tvoje lyže?“ „Tak ty nedáš pokoj!“ nemaje o značce lyží ani ponětí, musel 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179935
Kalendameron
jsem ještě více přitvrdit. „Jestli si myslíš, že s tim Labudou kecám, tak proč mně rovnou nedáš facku. Nebo proč mě rovnou nevyrazíš z baráku!“ Babičku moje upřímné rozhořčení znovu zarazilo a nasadila smířlivý tón: „Nezlob se, že mám pochybnosti, když vim, jak je Labuda velikej. Trochu se v lyžích vyznám, a tak vim, že je Labuda musí mít tak vo půl metrů kratší! Nebo snad chceš říct, že to chce na skákání?“ „Ano, má v ňákym filmu skočit ze skokanskýho můstku,“ nešťastně zachraňuji situaci. „A ty lyže musej mít značku Kesstel, že jo!“ „Kesstel?“ Babička už neřekla ani slovo, vyhodila odpadky do popelnice a vrátila se do vily. Nevidím to dobře. Buď si myslí, že jedu s milenkou na hory, a nebo je jí líto, že prodávám lyže, které mi dala loni pod stromeček. „Promiň, táhly moc doprava!“ křičím za babičkou do chodby. „Slyšíš, zabil bych se na nich, táhly moc doprava!“ „A ty táhni do hajzlu!“ ozvalo se na rozloučenou z chodby.“ Už mám těch tvejch lží po krk!“ Člověk se vděku nedočká snad nikdy! Starám se o ni, krmím ji, šatím ji, do práce nemusí chodit a ještě je na mne drzá!
»»«« Uháním po dálnici na Mladou Boleslav, husté sněžení pomalu přechází ve sněhovou smršť. A za Jičínem už je pravé boží dopuštění! Silničáře zaskočilo, že začátkem ledna sněží, takže jsou na silnicích neprůjezdné závěje a místy není vůbec poznat, co je cesta a co pole. Osobní automobily, náklaďáky, autobusy i záchranky jsou uvízlé ve 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179935