S Martinkou doběhneme k moři jako první. Teda my tam vlastně doběhneme jako jediné, protože nikdo jiný běhat nechce. „To je krása, co?“ řeknu, když vylezeme nahoru na molo a pozorujeme světla, která se táhnou podél pobřeží, kam až je vidět. Dokonalost. Já tohle prostě zbožňuju… Já vlastně obecně mám večery mnohem radši než dny – jsem romantik, nezapírám. „Na tohle bych se mohla dívat pořád,“ souhlasí se mnou Martina a to nádherné ticho, které občas ruší jen troubení trajektů na moři, pomalu končí, protože se blíží našich šest společníků, a to rozhodně není tichá společnost. A ještě k tomu zrovna probírají karburátory nebo co. Kdyby mluvili japonsky, tak to vyjde nastejno. „To mi vysvětli, proč my nemůžeme mít moře?“ zeptá se po chvíli Martina. „Nemůžeš mít všechno. By sis ho pak vůbec nevážila,“ dopovím jí. „A proč já nemůžu mít toho bavoráka jako? To mi taky vysvětli,“ přidá se nešťastně Adam a leze pomalu za námi. „By sis pak moc myslel…“ odpoví mu pohotově Martina. Je potřeba mu trochu srazit sebevědomí. To nikdy není na škodu, rozhodně ne u Adama. „Ale, ale…“ přimhouří oči a chytne ji kolem ramen. A já s pobaveným úsměvem na rtech z jejich kočkované je přestávám poslouchat a hledám Jirku. Zahlídnu ho, jak nehnutě sedí dole na kamenech, které tvoří základy mola, a fotí nás. Opustím tedy skupinku spolužáků a jdu za ním. „Ahoj,“ usměju se a zamávám na něj, když opatrně lezu po kamenech dolů. „Ahoj,“ odpoví mi a počká, než se tam k němu dohrabu. „Čemu vděčím za tvou návštěvu? Copak tě sem přivádí?“ začne konverzaci, když už stojím pevně a jistě nohama na stabilní zemi. A já jsem mu za to vděčná, protože absolutně netuším, co bych si s ním povídala. Vlastně ani nevím, proč jsem sem šla. Jsem blbá, to jsou ty moje nápady a představy… Pomóc! „Jdu tě pozorovat při práci… Něco se přiučit,“ mrknu na něj. „A ta ky si jdu popovídat, protože ve škole toho moc nenamluvíš a po odpoledních věčně někde lítáš s foťákem – to si s tebou člověk taky moc nepokecá,“ vymýšlím si, co to jde.
/ 98 / Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179926
„No tak to jo, to jsem rád,“ přikývne a strčí si ruce do kapes. Hm, stejně rychle jako náš rozhovor začal, taky skončil. Bezva. „Nepůjdeme se projít?“ máchne rukou někam směrem podél moře, kde nejsou kameny, ale písková pláž a je poznat, jak moc se snaží, aby jeho hlas nezněl rozpačitě. „Jasně,“ přikývnu nadšeně a na oplátku se snažím, aby to neznělo příliš nadšeně. Jdeme mlčky a já nasávám tu dokonalou atmosféru. Srdce mi buší o sto šest a nevím, co s rukama, kam se dívat a kam ne, a tak koukám převážně na moře a nadávám si, proč jsem vlastně tak nervózní. „Tebe baví focení?“ položím mu debilní otázku. Ale pořád lepší než mlčet. „Strašně. Já tím momentálně doslova žiju,“ přikývne. „To znamená?“ zajímám se. „To znamená, že tím momentálně žiju. Fotím pořád a všechno a doma si s tím pak hraju,“ vysvětluje. „A kdy tě tohle chytlo?“ „Já ti ani nevím,“ zamyslí se. „Mě to asi baví odjakživa. Co jsme doma měli foťák, tak mě to bavilo. A měl jsem k tomu i celkem snadný přístup, protože můj strejda je fotograf, tak mě s tím učil trošku zacházet.“ „To je ale super, ne? Mně přijde nejhorší, když se někdo tváří, že něco jako umí, hraje si div ne na profíka a nakonec zjistíš, že o tom vlastně neví vůbec nic,“ zapojím se živě do hovoru. „Já taky nejsem žádnej profík,“ řekne trochu nejistě a skromně. „Ježíš ne, já jsem to tak vůbec nemyslela,“ snažím se z toho vybruslit. Super, teď tady vůbec nevypadám jako namyšlenec… „Jasně,“ usměje se. Haha, sem blbá. Já to říkám pořád. „A co fotíš?“ pokusím se to zamluvit a neklidně si hraju se zipem na ledvince. „Hodně mě baví fotit portréty, ale nikoho nějak nebaví nechat se fotit. A pak ještě zátiší…“ „Hmmm,“ přikývnu vážně a pomalu mi dochází zásoba otázek. „Chceš se na ně mrknout?“ ukáže na foťák, který má pověšený na traku na rameni. „Určitě!“ zajásám možná až trochu moc. A čirou náhodou míjíme
/ 99 / Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179926
takové – no, říkejme tomu lavičky – na které se dá při troše dobré vůle sednout. Posadím se teda, a zatímco Jirka zapíná foťák a vybírá fotky, mrknu, co se děje se zbytkem. Právě teď podnikají sestup dolů na pláž, takže je tu budeme mít co nevidět. I když jejich tempem… „Tak koukej,“ podá mi foťák. „Koukám,“ pousměju se a vezmu si ho. Ty jo, ten má pěkný foťáček. To bude asi trošičku jiná cenová kategorie, než ten náš… „Posunu to čím?“ zajímám se, když si první fotku naší bandy na parkovišti před odjezdem už dostatečně dobře prohlédnu. Jsem tam zády, takže dobrý. „Tadyhle,“ ukáže mi ten správný čudlík vedle displeje. „Jo, super,“ začnu listovat ve fotkách. On fakt fotí převážně krajiny a zátiší a jako absolutní laik musím přiznat, že jsou vážně hodně dobré. Je vidět, že si vybírá. A dobře vybírá. A taky příjemně hřeje, a když začnu myslet na to, jak sedí blízko, že voní a podobné ptákoviny, úplně cítím, jak mi naskakuje husina. „Tahle je nádherná,“ ukážu prstem na displej, kde je fotka z trajektu, když jsme v noci vyplouvali z Calais. Přístav se dokonale zrcadlí na hladině a ještě k tomu na nebi svítí kýčovitě měsíc. „Myslíš?“ nakloní se ještě blíž, protože se mu pravděpodobně obrazovka leskne. Přikývnu a prohlížím si fotky dál, ale víc než na fotky myslím na to, že Jirka se už nevrátil do původní pozice, ale zůstal na mě namáčknutý. „Tahle je nádherná,“ zarazí mě, když tam nalistuju tu fotku z trajektu, na které jsem já. „No, přímo k téhle jedné bych měla pár výhrad,“ svraštím čelo a detailně si ji prohlížím. „Já absolutně ne. Nic hezčího jsem nikdy nevyfotil,“ řekne jistým hlasem a já snad ani nedýchám a jen přemýšlím, jestli to měla být lichotka. Je fakt, že mně se ta fotka taky líbila, ale zase tak moc… „Nech toho, budu se červenat,“ znejistím a pro jistotu dám rychle další fotku. Mám pocit, že se na mě Jirka podíval, ale nedokážu to říct jistě. „To je náhodou hezký, když se holky červenají…“ „No, strašně,“ škytnu a rychle přemýšlím, kde najít svůj ztracený klid, který se tu pravděpodobně přenesl na někoho jiného.
/ 100 / Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179926