„Protože jsme hrdinové a nemůžeme nechat dámu v nesnázích,“ odrecitoval Arod. Kann po Neilin střelil pohledem. „Mně teda v nesnázích nepřipadá. Vlastně se mi zdá, že o tom, co chce, má celkem jasno.“ Neilin se trochu zachvěl žaludek. Kéž by to byla pravda. Ještě včera si myslela, že je, ale dnes najednou pochybovala. Pochybovala o všem, co dělá. Jak má vědět, co je správné? „Možná působím sebejistě, ale vaši pomoc potřebuji. Už jsem o tom mluvila.“ „Jo, jo, vždy nic neříkám,“ mávl Kann rukou. „Jenom podotýkám, že máš pořád ještě šanci to otočit a vrátit se tam, odkud jsi přišla.“ „Což je…?“ nadhodil hned Arod. Neilin si povzdechla. „Thálon. Je to malá vesnička v západním Sardonu. Ale tam už se nejspíš nevrátím.“ Arod si ji prohlížel. „Proč?“ „Protože je všechno jinak.“ 98
iii Leja stála ve dveřích. Připadala si jako uvězněná mezi realitou a snem. V duchu mluvila sama se sebou, ale nebyla blázen. Ne, to určitě ne. Každý přece občas mluví sám k sobě, že ano? Jenže, co když ten hlas… co když to není její podvědomí? Ovšemže je. Co by to bylo jiného? Dívala se na Edriana a sváděla vnitřní zápas. Stál u okna a hleděl ven. Nevěděl o ní. Jeho myšlenky se očividně ubíraly jiným směrem. Určitě nepatřily jí. Vždy od té doby, co Terien odešla, ji ještě nevyhledal. Nepřišel ji navštívit, neptal se po ní. To přece je podezřelé. Už tě nemiluje. Ne, to není pravda. Prosím. Jsi mu ukradená. Hnusíš se mu. Jak by se mohla obyčejná holka rovnat elfské princezně? Jsi jenom šmudla. Nemáš na to být jeho ženou, nemůžeš být královnou. Jsi nic.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179923
Leje se stáhlo hrdlo. Vyklopýtala na chodbu a zády se opřela o studenou ze. Přitom jí padl zrak do velkých zlatých očí bílé kočky. Seděla u protější stěny a zírala na ni. Podvedl tě. Zradil tě. Leja se dívala na kočku a měla pocit, že jí praskne hlava. Co se to s ní děje? Musí to přestat. Nemůže takhle smýšlet o sobě ani o Edrianovi. Miloval se s ní. Víš to. Vlezla mu do postele a on ji nechal. S tebou by nikdy nespal. Najednou se jí zmocnil vztek. Ruce zaala v pěsti. Nechápala, kde se to v ní vzalo, ale měla chu do něčeho praštit. Vlastně měla chu někomu ublížit. Střelila pohledem k pootevřené komnatě. Zasloužil by si to. Zradil mě. Ano, zradil tě. Ten lhář! Ten parchant! Leja se chytila za hlavu. Ne, dost! Rozeběhla se zpátky do svého pokoje a bílé kočce, která se za ní spokojeně dívala chladnýma, zlatýma očima, nevěnovala pozornost.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179923
Sestra
E
100
i
llnesa měla v hlavě střep. Alespoň si tak připadala. Leonis ji praštila rukojetí dýky, aby sebou tak necukala a nebránila se. Na chvíli to pomohlo, ale te se jí zase vracelo vědomí. Kůň stoupal do kopce. Stromy kolem začínaly houstnout. V korunách se držela šedavá mlha a halila hvozd do pochmurného přítmí. Naštěstí neležela u země a bylo vidět na cestu. Vlastně naneštěstí, protože Leonis očividně věděla, kam má jet, a v tom jí musela Ellnesa za bránit. „Vracíš se do Nar’doxu?“ promluvila. Leonis místo odpovědi zastavila koně. Seskočila, vytáhla meč a namířila jím na svou sestru. „Slez,“ poručila. Ellnesa zaváhala. Uvědomila si, že jí Leonis sebrala luk i meč, zatímco nebyla úplně při sobě. Moc šancí tedy neměla, ale musí to alespoň zkusit. Sklouzla ze sedla a Leonis k ní přistoupila. V ten okamžik jí Ellnesa vykopla meč z ruky a v další otočce ji kopla do obličeje. Leonis padla na bok a vyplivla krev. Ellnesa se rychle vrhla k sedlu, kde byly ve vaku uloženy její zbraně. Luk čouhal ven. Sotva se ho dotkla, Leonis ji popadla ze zadu za vlasy a prudce škubla. Ellnesa vykřikla a zavrávorala. Leonis jí zvrátila hlavu a přiložila jí k hrdlu dýku. Ellnesa cítila, jak jí studený kov olizuje ohryzek. Polkla a dotyk ostří zesílil. „Tohle už nedělej, sestřičko,“ zašeptala jí Leonis do ucha. „Nehraj si na hrdinku, nebo za to zaplatíš.“ Surově do ní strčila, až Ellnesa skončila na zemi.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179923