„To nestačí,“ odsekla. „Potřebuji na to soukromí.“ „Dobrá. Pak tedy počkám za dveřmi,“ souhlasil nakonec poněkud nevrle a odešel na chodbu. Silně za sebou bouchl dveřmi. Neilin si oddychla a konečně se ponořila do horké vody.
98
Když byla hotová, oblékla si nové šaty. Byly příjemné, lehké a hebké. Zkrátka nové. Voněly čistotou a kupodivu jí byly akorát. Konečně se po dlouhé době cítila opravdu dobře. Vlasy si zapletla do dvou copů a usmála se. Škoda, že tu nebylo zrcadlo. „Už můžeš dovnitř!“ zavolala na elfa a on ihned vešel. Jakmile ji spatřil, obdivem pozvedl obočí. Neilin se zazubila a lehce se v nových šatech zatočila. „Tak co?“ „Hezké,“ řekl uznale, přičemž si ji stále prohlížel. „Sluší ti. Lepší, než ty předešlé.“ Neilin se pousmála. Vyhrnula si rukávy a ještě zavázala šněrování na prsou na mašličku. Arwin k ní znenadání přistoupil s tím svým chladným výrazem, ale pak se usmál. Neilin opět cítila, jak se jí dere horkost do tváří; byl zase příliš blízko. Natáhl k ní ruku a zatahal ji za jeden z copů. „Tohle je roztomilé,“ culil se. Neilin omámeně zamrkala. „Myslíš?“ Uhladil jí oba copy na ramenou a dívka se snažila ovládnout své srdce. „Opravdu ti to sluší,“ pochválil ji znovu, sice poněkud škrobeně, ale přece jen to byla pochvala. „Takže vyrazíme.“ „Kam půjdeme?“ zeptala se Neilin, když elf poodešel k posteli a opět na sebe navlékl hnědý pláš. „Půjdeme dál na jih k jezeru Ënien. Přeplujeme ho ke Kostnatým skalám, kde se dostaneme za hranice. Neprobádaný hvozd leží hned za řekou Wien,“ vysvětloval, zatímco si přepásával jeden meč přes záda a druhý zasouval do pochvy u boku. Ještě si přehodil brašnu a zkontroloval své dýky. Jednu vytáhl i s pouzdrem a pokynul Neilin, aby k němu přistoupila. „Tady,“ řekl a podal jí zbraň. Byla překrásná. Lehce zahnutá pochva
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179921
zdobená modrým stříbrem a vykládaná černými perlami po celé délce. Rukoje se leskla matnou černí, a když se dívka pouzdra opatrně dotkla, žasla nad tím, jak je měkké a jemné. Arwin dýku prudce vytáhl. Kov zasvištěl a Neilin sebou leknutím cukla. Zírala na průsvitnou, blýskající čepel vykulenýma očima. Výbrus se elegantně vlnil a čepel se pod slunečními paprsky lehce třpytila. A jak jí Arwin pomalu pohyboval, Neilin spatřila dlouhé černé nitky, které se v ní míhaly, jako by v čepeli byly uvězněné. „Jmenuje se Silmalïa a je moje nejmilovanější,“ řekl tiše. „Vezmi si ji. Nos ji stále u sebe a neváhej ji použít. Splyne s tvou myslí i duší a ochrání tě.“ „Já…“ Neilin nevěděla, co říct. Elf dýku opět zasunul do pouzdra a zastrčil ji dívce za opasek. „Neměj strach, neztratí se. Odte tě nikdy neopustí.“ Neilin se na něho dojatě podívala. „Děkuju, je překrásná.“ „To je. A nyní poj,“ vzal ji za loket a postrčil ke dveřím. Než vyšli na chodbu, navlékl si kápi. Když opustili hostinec, Arwin dívce poručil, aby na něho počkala, než dojde pro koně. Neilin se opřela o nízký plot. Venku seděla pouze tatáž dvojice starců jako včera. Užívala si stále sílícího sluníčka a pozorovala bílé obláčky na obloze, když vtom si najednou všimla skupinky podivných mužů, která se k ní blížila. Trochu strnula, jelikož muži vypadali nebezpečně. Na první pohled poznala, že to nejsou místní vesničané. Byli tři a něčemu se mezi sebou oplzle chechtali. Na sobě měli tmavé kožené kalhoty, jeden měl hnědý kabát, druhý bílou košili široce rozhalenou u krku a ten poslední tmavou vestu. Tváře měli zarostlé a snědé, vlasy rozcuchané a neupravené a byla na nich znát únava z cesty. Ale především – každému z nich u pasu visel meč. Neilin se zamračila. Nevěděla, co jsou ti muži zač, ale hlavní bylo, že to nejsou Temní. Jedině těch se nyní musela bát. Mířili k hostinci, a když si jí všimli, jeden z nich se na ni koketně usmál. Druhý se zastavil. „Osamělá slečinka,“ zašvitořil svádivě. Byl to ten s kabátem. Tmavohnědé dlouhé vlasy mu padaly na ramena.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179921
100
„Řekni, květinko,“ ozval se ten, který se na ni předtím usmíval, „mají tady dobré pivo?“ Měl hezké zelené oči a milý úsměv. Sice vypadali nebezpečně, ale Neilin z nich žádné nepřátelství ani agresivitu necítila. Přesto byla nervózní. Myslí si, že jsem místní, samozřejmě. „A-ano, to nejlepší,“ vymýšlela si s úsměvem. „Tak to si dám dva – ne tři korbely!“ zasmál se zelenooký mladík a jeho společníci ho napodobili. „Nechtěla by ses k nám přidat?“ mrkl na ni. „Ehm, já nemůžu. Musím pomáhat – ehm, musím pomáhat našim na poli.“ „Jaká škoda,“ povzdechl si mladík zklamaně. „Ale snad aspoň na chviličku by ses zdržet mohla, ne?“ prosebně se na ni usmál. Vypadá vážně mile… „Tak se nenech přemlouvat, holubičko,“ plesknul ji dlouhovlasý po zadku, až Neilin leknutím nadskočila a muži se rozesmáli. „Tady našemu Kerlinovi se líbíš, tak mu nekaž radost.“ Zelenooký mladík do něho prudce strčil loktem a rozpačitě se na Neilin usmál. „Já opravdu nemůžu.“ „Jak se vlastně jmenuješ?“ přerušil ji Kerlin se zájmem. „No, Neilin,“ vykoktala dívka nesměle. „To je pěkné…“ Náhle se třetí z nich zamračil a vzápětí na ni vyvalil oči. Zatahal muže v kabátu za rukáv a ukázal na Neilin prstem. „Hej!“ zvolal vzrušeně. „Já ji znám! To je ona, ta holka z plakátu!“ V Neilin hrklo. Sice neměla tušení, o čem to mluví, ale očividně ji poznal. Najednou dostala strach. „Co?“ opáčil se dlouhovlasý muž nechápavě a ten, který dívku poznal, ji znenadání popadl za paži. Neilin vyjekla. „Co to děláš?“ vyjel na něho Kerlin. „Povídám vám, že je to ona!“ trval na svém muž. Byl vysoký, hubený a měl dlouhý nos a krátké hnědé vlasy. „To je ta holka, po které vyhlásil Isgraël pátrání! Pět měšců zlatých tomu, kdo mu ji přivede, pamatujete? Její podobizna visí na každým rohu!“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179921