Lev Nikolajevič Tolstoj
Paulové…, léčili ho věhlasní doktoři a nakonec se zjistilo, že kojná neměla dostatek mléka a dítě mělo prostě hlad… Pochybnosti o kojné měla i chůva. Nafintěná kojná se vylekala, že ji propustí, a brblala tichounce jakési protesty – přitom zastrkovala mohutný prs, nádherný, lehce žilnatý, bradavku velikosti jahody; na Karenina se usmála…, nebo se mu vysmívala? Nařídil sluhovi, aby přivolal lékaře. Anna by se měla o malou starat více! Naklonil se k děvčátku, ztichlo, velká kukadla hleděla na Karenina vesele, pobaveně… Rozkošné děcko, a on musí jít za manželkou, kde narazí na kněžnu Betsy, kterou podezíral z kup lířství. Anna seděla v županu na pohovce, husté vlasy ostříhané na ježka jí vyrážely na kulaté hlavě; Betsy, oblečena podle nejnovější módy, přivítala Alexeje Alexandroviče škodolibým úsměvem. „Ráda vás vidím, nikde se neukážete…, všechno už jsem slyšela, samou chválu, jak jste úžasný a starostlivý manžel.“ Málem, že mu neudělila řád za vzorné chování! „Betsy mi právě říkala, že hrabě Vronskij by se s námi rád před cestou do Taškentu rozloučil. Řekla jsem, že ho nemohu přijmout.“ „Má drahá, řekla jste: až co řekne manžel,“ protestovala Betsy. Najednou se měla kněžna k odchodu. Opravdu kuplířka. Jak ho hltala očima, když Anna mluvila o cestě do Taškentu toho… toho…, no, toho hraběte! Na chodbě při loučení Karenina oslovila! „Znám vás jako ušlechtilého muže…, jsem cizí osoba, ale mám Annu ráda… a vás si tolik vážím, takže se osměluji poskytnout vám radu – přijměte Alexeje Vronského, nepřipustíte to, chápu, ale on je zosobněná čest – i pro to odjíždí do Taškentu.“ „Děkuji za radu, Jasnosti, otázku, koho může přijmout a koho ne, si žena rozhodne sama.“ Dobře rozpoznal škleb kněžny – měla ho za slabocha, snažila se mu Annu odloudit. A přitom hrabě zničil život jemu i Anně a neuměl se ani zastřelit, pan důstojník! Ne dokázal trefit správné místo! Tyhle „sebevraždy“ mu lezly krkem. Románoví hrdinové, básníci a herci, zamilovaní hlupáci – myslí si, že kulkou ukončí naráz zpackané životy! Rozloučil se s Betsy v sále a vracel se k Anně. Poznal, že plakala. „Anno, jsem ti vděčný za tvé rozhodnutí… i já si myslím, že nemá význam, aby k nám chodil…“ „Rozhodnuto, k čemu vše opakovat? Už o tom nemluvme.“ „Jak si přeješ, drahá… Jenom chci říct, že kněžna Tverská se vměšuje do rodinných pro blémů. A přitom…“ „Zadrž. Nevěřím tomu, co se o ní říká… Má mě upřímně ráda, vím to!“ Zajímavé, že nerozpozná faleš a předstírání…, chyba byla asi ve výchově, konečně její bratr dokazuje, jak chabou morálkou sama disponuje; přece musela odjet do Moskvy uklid ňovat Dolly, aby Oblonskému odpustila – a při té příležitosti… „Poslal jsem pro doktora.“ „Nic mi není…“ „Maličká pláče a kojná prý má málo mléka…“
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179920
Anna Karenina
„Proč jsi mě nenechal kojit, když jsem o to prosila? Oni mé dítě umoří hlady! Prosím, odejdi, odejdi…“ Odešel. Budoucnost viděl černě. Copak může vydržet pohrdání manželky, společenský propad?! Toho mizery se nevzdá, i kdyby zůstal v Taškentu. Uteče za ním a bude jezdit na velbloudu, je-li tam nějaký, bydlet ve stanu, dojit kozy, užívat si jízdy na koni ve stepi a vez me s sebou kněžnu Betsy! Všichni jsou proti němu, a proč? Podal pomocnou ruku, nevyčí tá, nešpehuje…, hrabě mizera se postřelil, ano, postřelil, nechtěl zemřít, jenom vydírat – dívejte se, jaký jsem hrdina, zemřu pro lásku, ale dnes ještě ne, možná zítra, nevím, uvidím, kdy se definitivně zastřelím… Betsy ještě neodešla ze sálu a potkala ve dveřích Stěpana Arkaďjiče. Přijel od Jelisejeva, dostali tam čerstvé ústřice. „Kněžna, to je milé shledání…, právě jsem byl u vás.“ „Škoda že odcházím…“ „Počkat, počkat, políbím vám ručku…, starodávná móda je pěkná, líbání ručky cosi slibuje, že? Kdypak se uvidíme?“ „Vy si to nezasloužíte…“ „Naopak, dávám do pořádku vlastní rodinné problémy a jsem obhájce rodinných po měrů cizích, takže…“ „Zachraňte ji, on ji zničí! Ať ji odveze pryč, anebo povolí rozvod bez výhrad.“ „Proto jsem tady, drahoušku…“ „Pomáhej vám bůh!“ Vyprovodil kněžnu do předsíně, ještě jednou se zmocnil její ručky a políbil ji význam ně, dlouze a přitom chrlil lichotky, necudné hloupůstky – a kněžna nevěděla, jestli se nemá zlobit?! Našel Annu v slzách. Nesmí dát najevo přehnaný soucit. Kdepak ženy, hned propuknou v hysterii, a ani Anna nebyla výjimkou. „Nezlob, Anuško, koukej se sebrat! Žádné chmury nebo hlubokomyslné myšlenky…“ „Stivo, byla jsem nešťastná a myslela si, bláhově, že horší to už být nemůže – ale může! Karenin je dobrý a vynikající člověk, nesahám mu ani po kotníky a nenávidím ho pro jeho ušlechtilost a nezbývá mi než…“ Nedal jí domluvit. „Jsi nemocná, podrážděná, oslabená a hrozně, ale hrozně přeháníš, Anuško moje zlatá.“ „Ba ne, jsem ztracena…, jsem jako struna napjatá k prasknutí…“ „Strunu lze povolit…, vždycky se najde východisko.“ „Existuje jen jedno…“ Poznal, že má na mysli smrt a opět ji nenechal domluvit. „Anuško, nemůžeš vidět svou situaci, jako ji vidím já. Začnu od začátku. Vzala sis muže o dvacet let staršího, vdala ses bez lásky, nevěděla jsi, co je láska. Řekněme si upřímně, byl to omyl.“ „Strašný!“ „Potom jsi měla další smůlu, že ses zamilovala do jiného… a tvůj muž ti odpustil. A máme tu problém! Můžeš žít se svým mužem? Stojíš o to? Stojí o to on?“ „Nevím, nic nevím…“
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179920
Lev Nikolajevič Tolstoj
„Řekla jsi, že ho nesnášíš…“ „To popírám, to jsem neřekla…, nemůžeš mě pochopit. Řítím se střemhlav do propasti, ale neusiluji o záchranu.“ „My tě zachytíme, drahoušku…“ „Nepřeji si nic jiného, než aby bylo po všem…“ „Bože! On se trápí, ty se trápíš, jak to může dopadnout? Rozvodem by se všechno vyře šilo jednou provždy.“ Neodpovídala. Z výrazu její tváře vyčetl, že jí těžko může pomoct. Štěstí spatřovala jinde, láska umí bolet i zahubit. A přitom – mohl by vyprávět, kolik žen opustil, kolik žen opustilo jeho, a nikdy ho nenapadlo sáhnout si na život – je-li Bůh, potom dobře ví, že jsme hříšní. Dívá se a je tolerantní ke svým nepovedeným dítkám. Příroda si nedá poručit! Vášeň tě po padne a jsi ztracen! Můžeš se bránit, odolávat, nakonec tě osud stiskne a rozhodne za tebe… Stěpan Arkaďjič zastihl Karenina v pracovně, seděl za stolem jako za předsednickým pultem. Z rozpaků si Stiva zapálil cigaretu. Jak začít? Manžel sestry se tvářil odtažitě. „Chtěl jsem si promluvit o tobě…, o sestře. Mám Annu rád, tebe si vážím…, zkrátka chtěl jsem mluvit o vašem vzájemném poměru.“ Karenin podal švagrovi dopis. „Tohle jsem začal psát. Písemně se vyjadřuji pregnantněji, abys rozuměl, má přítomnost ji dráždí.“ Hltal dopis, silně tahal ze špičky tabákový kouř. V dopise stálo: Vidím, že jsem vám na obtíž. A neskrývám smutek nad tímto hořkým poznání. Ve Vaší nemoci jsem zapomněl na všechno, co se stalo, upřímně, opravdu – chtěl jsem začít znovu nový život. Přál jsem si Vaše dobro, klidnou duši, štěstí, ale nedosáhl jsem toho, za což se Vám z celého srdce omlouvám a odevzdávám se do Vaší vůle, určete spravedlnost, i budoucnost…, nelituji a nebudu litovat žádného svého činu, pokud bude ku prospěchu Vám. „Chceš vědět, co by si přála, ale obávám se, že ona nechápe, v jaké je situaci. Tvoje vel komyslnost ji deprimuje…, a přečte-li si tvůj dopis, pak klesne ještě více na mysli.“ „Jak tedy vysvětlit…, jak zjistit jinak její přání? Skoncovat s tímto stavem…, jak? Nevi dím žádné východisko…“ „Já ano – musíte začít tím, že budete oba volní.“ „Rozvod?“ „Rozumnější východisko nenajdeš. Věř mi. Sám si rozvod přece chtěl, pak tě od něho odradila blízkost Anniny smrti, ale do budoucna se budete potácet v ustavičném předstírá ní, nevyhnete se lžím, rozpakům, hádkám, pochybnostem…“ Seděl bez hnutí. Připadal si nemožný. O rozvodu věděl vše do detailu, fiktivní cizolož ství bude propíráno, náboženské kruhy ji uvrhnou do věčně hanby. A co syn? Nechat ho matce nebude možné a slyšel slova Dolly: rozhoduješ se pro rozvod, myslíš na sebe, a co ona, bude zaživa pohřbena! Pokud se rozhodne žít s Vronským v hříšném nezákonném svazku, bude tě hryzat svědomí…, ano, souhlasil, ale nemohl Annu přinutit k rozumnému uvažování. „Osudové neštěstí přichází vždy nevhod,“ řekl Stiva. „Snažím se vám oběma pomoct. Podívej na mne a na Dolly – hřešil jsem, ona se chystala vyvázat z manželského poměru, přijela Anna, pohovořily a žena změnila názor, kolo osudu se náhle otočilo…, ve vašem
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179920