Odhalení
V místnosti se rozhostilo několikavteřinové ticho. „Ano, pokud se na to chcete dívat takhle,“ připustil pak kancléř. „Slyšeli jsme, co se stalo naší rodné zemi, a nezajímáme se o události ve vnějším světě. V prvních měsících se členové nacistické strany, kteří doprovázeli konvoje vrtulníků z Antarktidy…, jak to říkáte…, ztratili v akci. Důstojníci SS i veškerý technický personál, který sem byl dopraven i s rodinami, chtěli zapomenout na minulost a vybudovat si nové životy. Mnozí z nich bojovali u Stalingradu a na východní frontě a po pěti letech zbytečných masakrů jim jejich podíl na smrti a ničení stačil.“ „Lev, který přestal řvát,“ ušklíbla se Druhá Rebecca nasupeně. „Takže to je všechno? Zalezli jste a nechali jste svůj národ napospas osudu? Jste slaboši a ubožáci. Můžete se klidně přejmenovat na Novou Jelimánii.“ Znechuceně pohodila hlavou. Kancléř si na své židli poposedl, jako kdyby ho nenapadala žádná odpově. „My jsme se ovšem nevzdali. A jestli nesplatíte svůj dluh, ponesete důsledky,“ navázala Druhá Rebecca. Likvidátorský generál klidně promluvil, jako kdyby konverzoval o počasí: „Splňte naši žádost, nebo sem budou vyslány tisíce likvidátorů, jako jsem já, aby zabili všechny muže, ženy i děti v tomhle městě.“ Kancléř měl obočí vytažené tak vysoko, jako kdyby už nikdy nemělo klesnout zpátky. Druhá Rebecca zaala ruku v pěst a pomalu ji položila na stůl. Pak se zadívala svým uhrančivým pohledem na kancléře. „Poskytnete nám muže ze svého nejlepšího oddílu a půjčíte nám dopravní prostředky. Jakmile získáme, pro co jsme sem přišli, necháme vás na pokoji. Rozumíte?“ Po chvilkovém váhání kancléř přikývl. Styxové se naráz zvedli ze židlí. „Vy už odcházíte? A co společný oběd?“ zeptal se kancléř tiše. „Vrátíme se ke svým mužům. Najím se raději s nimi,“ odsekla Druhá Rebecca. Podívala se na opuštěný vozík s jídlem, který tu nechal sluha, a ušklíbla se. „Nebudeme vás zdržovat od vaší ještěří zadnice.“
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179918
11. kapitola
M
ám něco z toho odnést do úkrytu?“ nabídla se Elliott, když si „ zavazovala batoh, který si hodlala vzít z jejich stromového příbytku. „Možná to tam bude ve větším bezpečí.“ Přihlížela, jak Will bezcílně probírá svoje věci. Nemusel tu být – jenom chtěl strávit trochu času s Elliott. Když neodpověděl, vstala a přistoupila k němu. „Měl by sis tu nechat pár zbraní a nějaké náboje, ale zbytek věcí tady jenom zabírá místo,“ dodala. „Ano, jasně, dobře,“ odpověděl. Zvedl několik věcí, ale zarazil se a podíval se na ni. „Tátovi jsem o té chodbě neřekl ani slovo,“ prohodil. „Ne?“ zeptala se. Doktor Burrows sice nejevil sebemenší zájem o úkryt ve skalní stěně, ale chodbu za vodopádem by si určitě ujít nenechal. Podle vytesaného znaku nad vstupem ji vyhloubili dávní lidé a doktor Burrows by ji bezpochyby chtěl prozkoumat. „Měl bys mu o ní povědět,“ řekla Elliott. Klekla si vedle Willa a vybrala několik věcí, jako kdyby to nezvládl udělat sám. „Jestli vede až k Martině patru, což je klidně možné, mohli byste se tudy vrátit domů. A to je důležité.“ Will přikývl. „Jo, ale já odsud taky nechci odejít. Táta se brzy bude chtít vydat na Povrch a říct všem o svých objevech. Touží po uznání. Pořád o tom mluví.“ Will se zamračil. Bylo zřejmé, že se v jeho nitru odehrává tuhý boj. „A přinutí mě, abych šel s ním, protože bude potřebovat odnést všechny ty lebky, kameny a další artefakty, kterými chce podpořit svá tvrzení.“ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179918
Odhalení
„Třeba bude chtít, abys ho doprovázel, protože tě bude mít na očích a bude vědět, že jsi v pořádku,“ upozornila ho Elliott. Tentokrát Will odpověděl okamžitě: „Ne, víš dobře, že takhle neuvažuje.“ Přejel si dlaní po tváři a povzdychl si. „Některé pravdy jsou příliš velké a důležité, než aby jim stáli v cestě jednotliví lidé,“ ocitoval slova, která jeho otec pronesl těsně před tím, než skočil do Šlukující Jean. Právě tento skok, založený na čisté víře, je nakonec zavedl do tohoto tajného světa. Will se podíval na Elliott. „Nedá se pochybovat o tom, že je pro něj nejdůležitější práce. Má přednost i přede mnou.“ Elliott přikývla. Will předstíral, že si prohlíží ulomený nehet. „A já tě tu nenechám samotnou,“ dodal rozechvěle. „Uvidíme,“ odpověděla Elliott vyhýbavě. Posbírala několik Willových věcí a vstala s nimi. „Dívej se na to z lepší stránky: třeba nás něco zabije, než se budeme muset rozhodnout,“ poznamenala a vrátila se ke svému batohu. Will se za ní zmateně díval. Snažil se Elliott naznačit, co k ní cítí, jediným způsobem, který ho napadal, aniž by ji nebo sebe přivedl do rozpaků. Jenže nezareagovala tak, jak doufal. Will měl dokonce dojem, že se její odpově rovnala odmítnutí. Možná je to celé velice jednoduché – prostě ho nemá až tak ráda. Možná podle ní není tak zvláštní. Znala ho snad až příliš dobře. Nepředstavoval pro ni žádné tajemství, protože žili v těsné blízkosti. A také ji neměl čím oslnit. To ona se pyšnila všemi těmi neuvěřitelnými schopnostmi, díky nimž ve zdejším prostředí jen kvetla. Will nedokázal udělat nic, co by Elliott sama neuměla desetkrát líp. Dohromady je svedla pouze nepříznivá situace, do které se dostali souhrou mimořádných okolností, a to bylo asi tak všechno. Kdyby si mohla vybrat, možná by raději trávila čas s někým jiný. „S Chesterem,“ povzdychl si Will potichu. A i když to nebyla pravda, Will se nedokázal zbavit dojmu, že mu všechno kazí doktor Burrows svou sobeckou a umanutou honbou za věděním. Otočil se k pyramidě. Mezi listovím viděl otce, jak studuje vyryté nápisy a přesunuje se po jednom ze stupňů vysoké stavby jako nějaký podivný pavouk. Pavouk, který kolem Willa splétá sí, z níž není úniku. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179918