98 To má š K a d l e č e k
pravdu. Také mě nenapadlo, že to trápí ještě někoho jiného. „Hele, anebo pérovací vodítka. Hotový navijákový peklo!“ vyprskla znovu bujarým smíchem. „Ano, ano!“ musel jsem zastavit a smíchy se opřít o vozík. „Kolikrát jsem jako voják ve Vietnamu. Jdu, jdu, a najednou mi letí nohy do vzduchu,“ chechtal jsem se, „a po zádech mi skáče čivava!“ „Přesně, přesně,“ řehtala se, „a panička na tebe křičí fůůůj, to je fůůůj!“ Přestávali jsme se smát jen pozvolna. Vychutnával jsem si tu chvíli. Taková úleva! Bylo tak příjemné dosyta se zasmát tomu, co pro mě bylo noční můrou. Zasmát se tomu s někým, kdo ví, o čem mluvím. Obrovská, blahodárná úleva! Cítil jsem, že nešlo jenom o psy. Já, který nikdy nepropadám nekontrolovaným emocím a nesnáším, když nemám věci kolem sebe stoprocentně pod kontrolou. A najednou tohle. Natáhl jsem ruku před sebe: „Já jsem Karel.“ „Jitka! Tys mi dal, ty… Karle.“ Ruka s dlouhými prsty si se mnou energicky potřásla. Pokračovali jsme v cestě vzhůru na vyhlídku. „Takže ty máš ráda fotografování?“ zkusil jsem navázat řeč tam, kde jsme ji přerušili, a také rychle použít to zbrusu nové tykání. „Jo, vlastně miluju fotografování a motorky.“ „Motorky?“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179842
J i t k a 99
„No jasně, motorky,“ řekla nadšeně. „Aha?“ opáčil jsem. „No a je to zase tady. Neříkej aha! Já nejsem na vozíku kvůli motorce… Proč si všichni myslí, že vozík a motorka musí být vždycky jedno kvůli druhému? Když mi řekneš, že máš rád ohňostroje, tak taky neřeknu zamyšlený aha, jako že je mi jasný, že ti to bouchlo do obličeje.“ Jitka se zadýchala rozčilením. „Promiň, tak jsem to nemyslel,“ vyhrkl jsem, ale pak jsem se opravil: „Vlastně máš pravdu, myslel.“ „No jo,“ podle zvuku si asi Jitka odfoukla vlasy z čela, „mně to jen přijde líto. Motorky miluju. Kdekoliv se k nim ale přimotám, hned jsou tady účastný pohledy. No jo, holka a motorka. Každý hned: Motorka, co? Kreš, co?“ „Kreš?“ podivil jsem se. „Bouračka, srážka,“ vysvětlila. „Rozumím, nehoda.“ „A já na to: Ne! Žádná motorka, žádný kreš. A oni zase: A co tedy, když ne motorka? Mně se ale nechce říkat co, mně se chce koukat na krásný nadupaný mašiny, fotit a mít svatý pokoj.“ Chvíli jsme šli potichu. Bylo slyšet, že Jitka smrká. „Trochu doprava,“ zamumlala. „Já mám opravdu rád ohňostroje,“ pronesl jsem. „Vole,“ řekla už veseleji. „Opravdu. Poslouchám je. Nejprve se lidé kolem baví
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179842
100 To má š K a d l e č e k
a ve vzduchu je cítit napětí. Z města je slyšet spousta různých rachejtlí a dělobuchů, ale já čekám na něco jiného. A pak to přijde. Hvizd! Někdy jeden, někdy i více najednou. Lepší, sytý, profesionální hvizd stoupající rachejtle. A pak to zapraská. Ne jako nějaké panelákové prskavky, ale pěkný plný zvuk jakoby zpomaleného zapraskání. Na úrovni. A pak už to celé začne. Několik dalších praskavých zvuků na rozehřátí. A pak bum, první dunivá rána. A další. A pak vždy tři čtyři velké dunivé rány a kolem celá série menších doprovodných zapráskání. Některé…“ „Trochu doleva. Dobrý,“ navigovala Jitka polohlasně. „Některé, ty velké, vybuchnou silněji a ztichnou rychleji, jako by je pohltil jejich vlastní hluk. Jako by přehlušily samy sebe. Moc zajímavé. A jiné se potom ještě sypou po obloze s chrastivým doprskáváním. A pak všechno…“ „Jau!“ vrazil jsem obličejem do nějaké větve ve výši své hlavy a ta mi smetla tmavé brýle z očí. Jen tak tak, že jsem je zachytil. „Ježiš, sorry!“ vykřikla Jitka. „Já jsem fakt kráva! Hlídám cestičku. Větev mě vůbec nenapadla.“ „Nic se neděje, měl jsem ti říct. Kolikrát by byla místo tmavých brýlí lepší helma. Třeba i motorkářská.“ „Jsi fakt v pohodě?“ ujistila se. „Ano, v pohodě,“ uklidnil jsem ji. „Už budu dávat pozor,“ slíbila. „Ano.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179842