Nejspíš jsem se měl vrátit do postele. Ale místo toho jsem myslel na to, co jsem viděl minulou noc – ten divný obraz Nika na břehu řeky Styx. „Snažíš se mi něco říct,“ promluvil jsem. Fontána neodpovídala. „Tak dobře,“ zkusil jsem to. „Ukaž mi Nika di Angelo.“ Nehodil jsem do ní minci, ale tentokrát to nebylo třeba. Jako by tu vodu ovládala nějaká jiná síla, ne Iris, bohyně vzkazů. Zatřpytila se. Objevil se Nico, ale nebyl už v podsvětí. Stál na hřbitově pod oblohou plnou hvězd. Všude kolem něj se tyčily obrovské vrby. Pozoroval jakési hrobníky při práci. Slyšel jsem lopaty a viděl hlínu, jak vylétá z jámy. Nico měl obleče ný černý plášť. Vládla mlhavá noc, bylo teplo a vlhko, skřehotaly žáby. U nohou mu ležel velký pytel z ob choďáku Wal-Mart. „Je to už dost hluboké?“ chtěl vědět Nico. Mluvil naštvaně. „Skoro, můj pane.“ Byl to stejný duch, jakého jsem s Nikem už viděl, ten mihotavý přelud muže. „Ale, můj pane, řeknu vám, že je to zbytečné. Na rady tu máte mě.“ „Chci další názor!“ Nico luskl prsty a kopání přestalo. Z jámy vylezly dvě postavy. Nebyli to lidé. Byli to kostlivci v rozedraných šatech. „Jste propuštěni,“ pokynul jim Nico. „Děkuju.“ Kostlivci se sesypali na hromádky kostí. 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179839
„To už můžete klidně děkovat i lopatám,“ poznamenal duch. „Ty mají taky tolik rozumu.“ Nico si ho nevšímal. Sáhl do pytle z Wal-Martu a vylovil balení dvanácti plechovek coly. Jednu otevřel, ale místo aby ji vypil, nalil ji do hrobu. „Ať mrtvým zas chutná,“ zamumlal. „Ať povstanou a přijmou tuto oběť. Ať si vzpomenou.“ Nalil do hrobu i ostatní plechovky a vytáhl bílou papírovou krabičku, pokreslenou obrázky. Podobnou věc jsem neviděl už pár let, ale poznal jsem ji – Happy Meal od McDonalda. Převrátil ji a nasypal hranolky a hamburger do hrobu. „Za mých časů jsme používali zvířecí krev,“ remcal duch. „Ta úplně stačí. Stejně nepoznají rozdíl.“ „Budu s nimi jednat s úctou,“ prohlásil Nico. „Nechte mi aspoň hračku,“ zaprosil duch. „Ticho!“ nařídil mu Nico. Vyprázdnil do hrobu dalších dvanáct plechovek coly a tři balení Happy Mealu a začal něco drmolit ve starořečtině. Zachytil jsem jenom něco – samé věci o mrtvých a vzpomínkách a návratu z hrobu. Fakt happy záležitost. V hrobě to začalo bublat. Pěnivá hnědá tekutina vystoupila až nahoru, jako by se celá jáma naplnila colou. Mlha zhoustla. Žáby nechaly skřehotání. Mezi náhrobními kameny se začaly objevovat desítky postav, namodralé, mlhavé lidské obrysy. Nico přilákal mrtvé na colu a na cheeseburgery. „Je jich moc,“ tvrdil duch nervózně. „Neuvědomujete si vlastní sílu.“ 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179839
„Mám to pod kontrolou,“ odsekl Nico, i když dost rozechvěle. Vytáhl meč – krátkou čepel z masivního černého kovu. Nic podobného jsem ještě neviděl. Nebyl to božský bronz ani ocel. Snad železo? Dav těch přízraků při pohledu na zbraň couvl. „Jeden po druhém,“ nařídil Nico. Dopředu připlula jedna postava a klekla si u jezírka. Pila a srkala přitom. Přízračnýma rukama si na bírala z jezírka hranolky. Když se zas zvedla, viděl jsem ji jasněji – byl to nějaký puberťák v řeckém brnění. Měl kudrnaté vlasy a zelené oči a na plášti sponu ve tvaru mušle. „Kdo jsi?“ chtěl vědět Nico. „Mluv.“ Ten mladíček se zamračil, jako by se snažil vzpomenout. Pak promluvil hlasem, který zněl, jako když se mačká suchý papír: „Jsem Théseus.“ To není možné, pomyslel jsem si. Tohle nemůže být ten Théseus. Byl to ještě kluk. Celý život jsem o něm slýchal historky, jak bojoval s Mínotaurem a tak, ale vždycky jsem si představoval, že to byl chlap jako hora. Duch, na kterého jsem hleděl, nebyl silný ani vysoký. A nebyl ani starší než já. „Jak můžu získat zpátky svou sestru?“ vyzvídal Nico. Théseus měl oči mrtvé jako sklo. „Nezkoušej to. Je to šílenství.“ „Jen mi to řekni!“ „Můj nevlastní otec zemřel,“ vzpomínal Théseus. „Vrhl se do moře, protože si myslel, že jsem zahynul 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179839