něco udělat. Nikova cesta byla nebezpečná – možná i smrtelně. Ale možná mě posílí. „Dobře,“ rozhodl jsem se. „Co uděláme nejdřív?“ Sotva jsem uviděl jeho chladný děsivý úsměv, už jsem litoval, že jsem souhlasil. „Nejdřív se musíme vrátit po Lukových stopách. Musíme toho zjistit víc o jeho minulosti, o dětství.“ Otřásl jsem se, pomyslel jsem na ten obrázek Rachel ze svého snu – na usměvavého devítiletého Luka. „Proč to potřebujeme zjistit?“ „Vysvětlím ti to, až se tam dostaneme,“ odbyl mě Nico. „Už jsem objevil jeho matku. Žije v Connecticutu.“ Hleděl jsem na něj. O Lukově smrtelném rodiči jsem nikdy zvlášť neuvažoval. Setkal jsem se s jeho otcem Hermem, ale jeho máma… „Luke utekl jako hodně malý,“ nadnesl jsem. „Myslel jsem, že jeho máma už nežije.“ „Ale ano, žije.“ Řekl to tak divně, že mě napadlo, že s ní není něco v pořádku. Co to může být za příšernou osobu? „Dobře…“ přikývl jsem. „Takže, jak se dostaneme do Connecticutu? Můžu zavolat Blackjacka –“ „Ne.“ Nico se zamračil. „Pegasové mě nemají v lásce a já je taky ne. A není třeba přímo letět.“ Hvízdl a z lesa přiskákala paní O’Learyová. „Pomůže nám tady tvá kamarádka.“ Nico ji poplácal po hlavě. „Nezkoušels ještě cestování skrz stíny?“ „Skrz stíny?“ 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179837
Nico něco zašeptal paní O’Learyové do ucha. Naklonila hlavu a najednou zbystřila. „Naskoč si,“ nařídil mi Nico. Nikdy mě nenapadlo jezdit na psovi, ale velikost na to paní O’Learyová rozhodně měla. Vyšplhal jsem jí na záda a chytil se obojku. „Bude pak hrozně unavená,“ varoval mě Nico, „takže se to nedá dělat často. A nejlíp to funguje v noci. Ale všechny stíny jsou součástí stejné látky. Je jenom jedna temnota a tvorové podsvětí ji dokážou využít jako cestu nebo dveře.“ „To nechápu,“ přiznal jsem. „Jasně,“ pokýval hlavou Nico. „I mně dlouho trvalo, než jsem to pochopil. Ale paní O’Learyová to zná. Řekni jí, kam jít. Řekni jí Westport, dům May Castellanové.“ „Ty nejedeš?“ „Neboj se. Potkáme se tam.“ Byl jsem z toho trochu nervózní, ale sklonil jsem se k uchu paní O’Learyové. „Tak dobře, holka. Ehm, můžeš mě odnést do Westportu v Connecticutu? Za May Castellanovou?“ Paní O’Learyová začenichala ve vzduchu. Zahleděla se do šera lesa. Pak vyrazila přímo do kmene dubu. Těsně předtím, než jsme do něj stačili narazit, jsme se ponořili do stínů, chladných jako temná strana měsíce.
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179837
Šestá kapitola
Svačím spá lené sušenk y
Nedoporučuju ti stínové cestování, pokud se bojíš: a/ tmy b/ mrazení po těle c/ divných zvuků d/ tak rychlé jízdy, až cítíš, jak se ti odírá kůže
Jinými slovy, připadalo mi to jako horor. Chvíli jsem vůbec nic neviděl. Vnímal jsem jenom kožich paní O’Learyové a své prsty, sevřené na bronzových článcích obojku. Potom se stíny rozplynuly a odhalily novou scénu. Ocitli jsme se na útesu v lesích Connecticutu. Aspoň to vypadalo jako Connecticut, kde jsem párkrát předtím byl: spousta stromů, nízké kamenné zídky, mohutné domy. Po jedné straně útesu se do rokle za ře závala silnice. Na druhé straně byl něčí dvorek a dvoupatrový bílý dům v koloniálním stylu. Kolem se rozkládal veliký pozemek – spíš divočina než trávník. Přesto, že se hned za kopcem táhla ta silnice, vypadalo to tam jako uprostřed pustiny. V kuchyňském 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179837