Zavrtěl jsem hlavou. „Podívej se, pokud ta věc, se kterou jsem bojoval, byl vážně ten Mínótaurus z mýtů...“ „Ano.“ „Potom je jenom jeden.“ „Ano.“ „A on umřel, tehdy, před tou spoustou let, co? Théseus ho zabil v labyrintu. Takže...“ „Nestvůry neumírají, Percy. Dají se zabít. Ale neumírají.“ „Aha, díky. Tím se to vysvětluje.“ „Nemají duše jako třeba ty nebo já. Člověk je může na chvíli zahnat, možná dokonce na celý život, když má štěstí. Ale jsou to základní síly. Cheirón jim říká archetypy. Nakonec se stejně obnoví.“ Pomyslel jsem na paní Doddsovou. „Myslíš tím, že když jsem náhodou jednu zabil mečem, tak –“ „Tu Lít... chci říct, učitelku matematiky. To je pravda. Pořád někde existuje. Jenom jsi ji strašlivě, opravdu strašlivě naštval.“ „Jak ses dozvěděla o paní Doddsové?“ „Mluvil jsi ze spaní.“ „Málem jsi jí řekla nějak jinak. Lítice? To jsou Hádovy služebnice, ne?“ Annabeth nervózně sklopila oči k zemi, jako by čekala, že se otevře a spolkne ji. „Neměl bys je jmenovat, ani tady ne. Říkáme jim Blahovolné, pokud už o nich musíme mluvit.“ „Podívej, je vůbec něco, co můžeme vyslovit, aby nezahřmělo?“ Znělo to nevrle i mně samotnému, ale 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179835
v tu chvíli mi to bylo jedno. „A vůbec, proč musím být ve srubu číslo jedenáct? Proč jsou tam všichni tak namačkaní? Je tady přece spousta volných srubů.“ Ukázal jsem na prvních pár srubů a Annabeth zbledla. „Ty si srub nevybíráš, Percy. Zaleží na tom, kdo byli tvoji rodiče. Nebo... tvůj rodič.“ Dívala se na mě a čekala, až mi to dojde. „Moje máma je Sally Jacksonová,“ oznámil jsem jí. „Pracuje v cukrárně na nádraží Grand Central. Aspoň pracovala.“ „To s tvou mámou je mi líto, Percy. Ale nemyslím ji. Mluvím o tvém druhém rodiči. O otci.“ „Ten je mrtvý. Nikdy jsem ho nepoznal.“ Annabeth si povzdechla. Očividně tenhle rozhovor už vedla dřív s jinými dětmi. „Tvůj táta není mrtvý, Percy.“ „Jak to můžeš říct? Ty ho znáš?“ „Ne, jistěže ne.“ „Tak jak můžeš říct –“ „Protože znám tebe. Nebyl bys tady, kdybys nebyl jeden z nás.“ „Nic o mně nevíš.“ „Ne?“ Povytáhla obočí. „Vsadím se, žes pořád cestoval ze školy na školu. Vsadím se, že tě z nich většinou brzy vyhodili.“ „Jak –“ „Diagnóza dyslexie. A možná taky hyperaktivita s poruchou pozornosti.“ Pokoušel jsem se nedat najevo své rozpaky. „Co to s tím má co dělat?“ 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179835
„Dohromady vzato je to skoro jisté znamení. Když čteš, utíkají ti písmenka ze stránky, je to tak? To proto, že máš mozek vyladěný na starořečtinu. A ta hyperaktivita – jsi impulzivní, nevydržíš sedět ve třídě klidně. To jsou tvoje bojové reflexy. V opravdovém boji ti zachrání život. A ty problémy s pozorností, to je proto, že toho vidíš moc, Percy, ne málo. Máš dokonalejší smysly než obyčejní smrtelníci. Učitelé tě samozřejmě chtěli léčit. Většinou to byly nestvůry. Nechtějí, abys viděl, jaké doopravdy jsou.“ „Ty mluvíš jako... Tys to zažila taky?“ „Většina dětí tady. Kdybys nebyl jako my, nepřežil bys Mínótaura, natož ambrózii a nektar.“ „Ambrózii a nektar?“ „To jídlo a pití, které jsme ti dávali, aby ses uzdravil. Normální dítě by to zabilo. Proměnilo by mu to krev na oheň a kosti na písek a bylo by po něm. Smiř se s tím. Jsi polokrevný.“ Polokrevný. Potácel jsem se mezi takovou spoustou otázek, že jsem nevěděl, kde začít. Pak na mě zavolal nějaký chraplavý hlas: „Hele! Ty novej!“ Podíval jsem se tam. Loudala se k nám ta velká holka z nehezkého červeného srubu. Za sebou měla tři další, všechny byly velké, škaredé a hrozivé jako ona a všechny na sobě měly maskáčové vesty. „Clarisse,“ vzdychla Annabeth. „Co kdyby sis šla leštit kopí nebo tak něco?“ 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179835