98
zelených listů a rudých květů, které rostly na dlouhých tenkých stoncích spadajících až na zem, jí sahala vysoko nad kolena a kolem prsou měla jakýsi pás z bílých růží, který měla omotaný i kolem rukou, a ve zlatých vlasech měla zapletené rudé květy. Obličej měl vystouplé lícní kosti a štíhlý labutí krk. Jinak byla bosá jako ostatní dívky. „Jsem Eminicha, paní této vesnice.“ Falien na ni zíral, jako by nikdy neviděl žádnou ženu, a pak představil sebe i ostatní. „Já jsem princ Falien, tohle je elfská princezna Aranis, její strážci Eleas a Lavril, a tady bojovník Veragin a jeho společník kočkoroh Snížek.“ „Ach! Princ a elfové! Nesmírná čest to pro nás,“ vyjekla Eminicha a spráskla ruce. „A to není všechno, má paní!“ ozvala se Alimancha. „Zachránili mne před harpyjí.“ „Ó, Alimancho, sestřičko, jaké štěstí tě to potkalo!“ vypískla vysokým hláskem jedna z dívek a přihnala se k ní jako uragán. „Ano, Onomincho. Ještě že jsem tyto vzácné cizince potkala. Princezna Aranis tu harpyji zabila.“ Tu poslední větu Alimancha řekla podivně potichu, jako by jí snad té harpyje bylo líto a ostatní dívky si začaly mezi sebou něco udiveně šeptat. „Je to královna země!“ vyhrkla pak Alimancha a dívky sebou překvapením trhly. „Královna země?“ opakovala Onomincha a kulila na Aranis velké smaragdově zelené oči. „Em… tedy…“ koktala Aranis a sklonila hlavu. Bylo vidět, že je trochu na rozpacích z toho, jak na ni všechny udiveně zírají. Ale pak si vzpomněla na svůj původ a hrdě zvedla hlavu. „Ano, jsem královna země a přicházím se svými druhy ze země za mořem, ze země Všehovzniku, abychom zde plnili určité poslání.“ „Jaké to překvapení…“ zašeptala Eminicha tak, aby to ostatní neslyšeli a pohlédla na Alimanchu.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179834
„Prosím,“ řekla nakonec „přijměte na přivítanou naše květy zázračné květiny Tilemenchy a nasate si je za ucho.“ Dívky jim rozdaly rudé květy a všichni z výpravy si je trochu nejistě nandali za uši. V tom okamžiku Aranis cítila, jak se jí začíná točit hlava, a všechno se jí před očima rozostřilo. Až se nakonec vše začalo propadat do černočerné tmy a ona se ponořila do hlubokého spánku.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179834
Harpyje
K 100
dyž se Aranis probudila, cítila se, jako kdyby spala celé dny na nějakém heboučkém mechu nebo v bavlněných peřinách. Jakmile se ale pokusila pohnout, zjistila, že jí v tom něco brání. Otevřela pomalu oči a ranní sluneční paprsky ji na chvíli oslepily. Ale potom spatřila, jak naproti ní sedí ke stromu přivázaní Falien, Lavril i Eleas. Poplašeně sebou škubla a uvědomila si, že i ona je přivázaná k velkému kmeni stromu spolu s Veraginem a Snížkem. Veragin už byl vzhůru, stejně jako ostatní. Aranis se rozhlížela a došlo jí, že se nacházejí pár kroků za vesnicí a hned za jejich zády se rozkládá Kelonský les. Seděli v orosené trávě přivázaní ke dvěma vysokým smrkům, z jejichž termity prožraných kmenů vyrůstaly podivné modré houby. Aranis před sebou viděla zadní strany domů vesnice, porostlé nějakou pnoucí rostlinou. Snažila se rozpomenout, co se minulého večera stalo, ale rozbolela ji z toho hlava. Nemohla si nic vybavit. „Jak se cítíš?“ zeptal se jí Veragin. „Já… jsem zmatená… Co se stalo?“ „Také jsem si nemohl na nic vzpomenout, když jsem se probral. Je to nejspíš účinkem té květiny,“ vysvětloval jí Veragin. „Cože? Ach ano… už si vzpomínám… to ty ženy… ony nás svázaly…“ „Jo! To si piš! Už jsem říkal, že nechápu, co dvounozí samci na těch ženskejch viděj!?“ zaprskal Snížek.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179834