98
upadl do své zamlklosti. Znovu sklopil hlavu, takže jeho tvář zahalil stín, a začal si prohlížet své zjizvené, velké dlaně. Aranis se posadila naproti němu a ustaraně si ho prohlížela. „Skoro vůbec nic nejíš,“ řekl jí tiše, aniž by vzhlédl. „Stačí mi jen málo jídla, vždy víš,“ odpověděla opatrně. Najednou nevěděla, jak s ním má mluvit. Tolik věcí se za tu krátkou dobu změnilo… Když zjistila, že je Mordat a začínala se s tou skutečností vyrovnávat a zvykat si na zlo, které se mu rozhořelo v hrudi, objevilo se další zlo; pradávná kletba, která jeho duši, mysli i srdci ještě více přitížila. A Aranis se bála, že její Veragin, ten, kterého znala a milovala, se jí začíná pomalu ztrácet uvnitř svých temných a zmatených já. „Jak se cítíš?“ „Vždy ty to víš,“ odvětil svým hlubokým hlasem. Někde v dáli zahoukala sova a v korunách stromů se ozval šustivý zvuk, podobný šumu křídel. „Víš přece, co cítím, ne? Můžeš si to ve mně přečíst. Vidíš do mě jako do otevřené knihy,“ řekl podivně, skoro s hořkostí. „Nemohu necítit tvé emoce, i kdybych chtěla, Veragine. Mohu se uzavřít před okolními vnějšími pocity jiných živých bytostí, ale nemohu nevnímat city blízkých lidí. Těch, ke kterým sama chovám náklonnost a lásku,“ opáčila vlídně. Neodpověděl. Jen zarytě hleděl do země. Po krátkém váhání vstala a přešla k němu blíž. Klekla si k němu a něžně ho vzala za ruku. „Nevzdávej se, Veragine! Najdeme lék a vlkodlačí kletby tě zbavíme, to ti přísahám.“ Podíval se na ni, oříškově hnědé oči se mu ve tmě zaleskly. Aranis pokračovala: „Vím, jaké to je, svádět vnitřní boj, nepodléhat hlasu a síle, která se ti chvěje v nitru a snaží se tě ovládnout… Nosím v sobě moc dobra, příliš velkou na to, aby se spokojila se silou mého těla. Není to ani zdaleka tolik těžké, jako nepodléhat temnotě vlastního já, avšak svádíme nyní podobný boj.“ „Dokážeš v sobě moc dobra uspat. Mně trvalo přes půl roku, než jsem dokázal zažehnat plamen Mordata,“ povzdechl si. Aranis ho bylo moc líto. Konejšivě se usmála a pohladila ho po tváři. „Jsi člověk a jenom napůl Mordat. Tvé tělo i duše jsou jen z části lid-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179833
ské, zatímco já jsem elfka. Mé tělo je jiné, a navíc jsem královna země. Kdybych jí nebyla, nemohla bych moc dobra pojmout… Jen díky daru země je mé tělo odolnější a silnější.“ Vzal ji za ruku, kterou ho hladila po tváři, a přitiskl si ji ke rtům. „Ach, Aranis, jsme tolik rozdílní. Ty jsi tak čistá, nevinná, mírumilovná a nesmírně laskavá. Ke všemu a všem chováš lásku a nosíš v sobě moc dobra. Ty jsi součástí dobra. Ale já… já jsem netvor. Otrok pradávných Temných sil, dokonce ani nejsem úplný člověk. Jsme jako oheň a voda. Dobro proti zlu.“ „Ale i když proti sobě budou tyto dvě síly navěky bojovat, vždy k sobě budou patřit. Tak, jako my dva,“ namítla dívka tiše. „Jedna bez druhé nemohou existovat. Zlo by nemělo proti komu bojovat, a tudíž by nemohlo být zlé. A dobro by nemělo jak dokázat, že je skutečně dobré. Jak by lidé poznali, co je dobré, když by neznali zlo? Kdyby zlo neexistovalo? Nastal by chaos a svět by se zhroutil ve vlastním zmatku.“ „Aranis…“ „Nemůžeme zničit zlo, Veragine. My musíme zachránit dobro a opět nastolit rovnováhu.“ Ve světle noci uviděla, že se zamračil. Nejspíš jí příliš nerozuměl, ale ona již začínala všemu rozumět stále jasněji. Usmála se na něj a vstala: „Půjdu ti natrhat ještě nějaké ovoce.“ „Šel bych sám, ale…“ „Ale nedokážeš rozeznat, které je jedlé, já vím,“ opět se usmála, pohlédla na jednorožce, který byl celou dobu s ní v mysli i v srdci, a ztratila se mezi houštinami. „Necho daleko a bu stále ve střehu!“ slyšela za sebou ještě Veraginův hlas. Nebála se, kdyby byla v nebezpečí, dala by vědět jednorožci, aby ho za ní zavedl. A i když na ni les stále působil děsivě, cítila se mnohem odolnější a statečnější. Opět nabyla své dřívější odvahy a odhodlání. Poprvé ji Tmavý les vystrašil, ano, nebyla připravená na tak mocné působení temných sil a přítomnost tolika zlých životů. Ale nyní už připravená byla. Několik keřů s bobulemi rostlo jen kousek od jejich tábořiště, takže nemusela chodit daleko. Chtěla si ale pospíšit, už bylo na čase, aby se
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179833
100
opět vydali na cestu. A navíc věděla, že Veragina zase začíná trápit žízeň. Od potoka, kde ho napadl vlkodlak, se vzdálili hned druhý den poté, a protože u sebe neměli nic než své zbraně, nemohli si udělat zásoby vody. Trhala si do náruče velké oranžové bobule a s chutí je pojídala. Stále však zůstávala ve spojení s jednorožcem a své vědomí a smysly rozprostírala kolem sebe, aby včas zaznamenala případné nepřátele. Po chvíli usoudila, že náruč bobulí by mohla Veraginovi stačit, a rozhodla se vrátit. On ale v tábořišti nebyl. Aranis pohlédla na jednorožce, který stále ležel u stromu zcela klidný a zářivý. Jedinou myšlenkou, jediným záchvěvem pocitu jí ukázal, kam má jít. Aranis neváhala, upustila plody na zem a vyrazila cestou mezi stromy na sever. Hlavou se jí přitom honila spousta otázek. Kam mohl Veragin jít? A proč? Z ničeho nic… Věděla, že jde správným směrem, jednorožec k ní vysílal souhlasné pocity, pozitivní a povzbudivé. Vedl ji, ukazoval jí cestu, aniž by si byla vědoma jak. Ušla sotva padesát metrů, když zaznamenala přítomnost nějakého zvířete. Ihned ucítila jeho mysl, plamínek nevinného života. Byl to jelen. A za chvíli ho mohla i spatřit. Vyškrábala se po malém svahu a stanula na hrbolaté stráni. Všude rostly jen velké, tiše ševelící stromy a husté houštiny a křoví. A pod sebou konečně uviděla Veragina. Krčil se za dvěma tlustými, u sebe blízko stojícími stromy, a v dlani se mu rozhoříval černozlatý plamen. Několik metrů před ním, mezi dalšími černými smrky a borovicemi, postával statný jelen s velkým parožím a kopyty prohrabával napadané jehličí, jestli pod ním náhodou nenajde čerstvou zeleň. Veragin svým plamenem mířil přímo na něj. „NE! Veragine!“ vykřikla Aranis a vrhla se ze srázu dolů. Hlavou se jí prohnaly zmatené a vyděšené jelenovy myšlenky. Srdce se mu rozbušilo jako splašené, trhl hlavou a dvěma dalekými skoky byl pryč. Aranis už doběhla k Veraginovi. Ten vztekle zařval jako lev, zaal pěst a plamen v jeho dlani zanikl. V zuřivosti praštil pěstí do kmene stromu a Aranis se vyděšeně zastavila několik metrů před ním a polekaně couvla. Byl nepříčetný, rozzuřený a šel z něho strach. „Veragine!“ zavolala na něj vyděšeně. Nasupeně se na ni otočil, oči
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179833