„Nastupovat do autobusu?“ divila se Ema. „Copak Sam jezdí sám autobusem?“ Na Kryštofa toho už bylo moc. Vlastně tomu příliš nerozuměl, a teď to měl ještě vysvětlovat sestrám. „Já nevím. Policie taky neví. Prý tam ty děti sváželi a hned je naložili do autobusu.“ Zpráva o Samuelovi, jakkoliv nejasná, holky silně za sáhla. Lidé odsud z kláštera je přesvědčovali, že si nemají dělat starosti; že vše je tak, jak má být. Že to není na nich: dělat si starosti. Bylo příjemné tomu uvěřit a přijmout zdejší řád za svůj. „Musíme o tom říct sestře představené,“ napadlo Emu. „Rychle!“
98
Sestru zastihli ve vstupní hale školy v rozpravě s pa ní uklízečkou. Přihrnuli se, ani nepozdravili a rovnou těm dvěma skočili do řeči: „Sestro Marie, sestro Marie, viděli na šeho brášku. Nastupoval do autobusu na náměstí Blahosla vených.“ Sestra Marie byla nejprve pohoršena jejich chováním: „Musíte počkat! Do hovoru dospělých nemáte skákat. Nevi díte, že něco řeším?“ odsekla a obrátila se zpátky k ženě, se kterou mluvila. „Ach jo,“ zalomila Ema zoufale rukama. „Když je to tak důležité!“ „A kdo ho vůbec viděl?“ udělala si sestra konečně čas. Holky se podívaly na Kryštofa. Věděly, že jedině on to může vysvětlit. „No, já byl sám na pokoji a holky tam nebyly – vybavo valy se asi někde s kamarádkou…“ začal Kryštof zdlouhavě. „Ježiš, řekni přece hlavně to o Samuelovi!“ dupla si netrpělivě Ema. „No a volali mi z policie, že někdo Samuela viděl. Ně jací lidé prý odváželi hodně ztracených dětí z náměstí Blaho slavených.“ „A jak mohl někdo poznat, že je tam váš bratr?“ „Protože jsme dali na policii jeho fotografii!“ vykřikli sourozenci všichni najednou.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179826
„Musíme ho jít hledat,“ zvolala Kristýna. „Pomozte nám, prosím!“ „Ale… jak byste ho chtěli hledat? A jak bychom my ho mohli hledat? Naše poslání je tady – v těchto zdech. Copak to nevidíte? Tohle poslání nám svěřil Bůh. I vám. Copak jsme vám nesvěřili malé děti?“ Podívala se vyčítavě na holky. „Ale Samuel je náš bratr,“ namítla Kristýna. „Tak dobře. Dnes na večerní bohoslužbě v tělocvičně se za vašeho bratra budeme všichni modlit,“ navrhla před stavená – tak radostně, jako by nalezla řešení. „Modlit? A co to pomůže?“ namítla Kristýna. „Modlitba pomáhá, ano. To nevíš?“ pokárala ji před stavená. Kristýna však odmítavě, nikoliv drze, ale spíš nešťast ně kroutila hlavou: „Modlitba našemu bratříčkovi nepomů že.“ Rozplakala se. „Náš bratříček jel někam autobusem s ci zími lidmi a vy se za něj chcete modlit?“ Sestra pokrčila rameny. „Nezlobte se, mám tady pět set dětí a musím zařídit, aby měly co jíst. Někoho za vámi pošlu, abyste si s ním o tom mohli promluvit.“ Sourozenci zůstali v hale sami. „Přece se za Samuela nebudeme jenom modlit,“ vzlykala dál Kristýna. „Modlitba vysvobozuje,“ zopakovala Ema, co někde zaslechla. Přesto také začala vzlykat. „Emino!“ okřikla ji Kristýna. „Začínáš mluvit stejně jako ona!“ „Tak co budeme dělat?“ Holky se podívaly na Kryšto fa. „Neříkal ten policajt, co máme dělat?“ Kryštof pokrčil rameny. Viděl, že je to na něm. Rodiče mu často vytýkali, že se nechová jako nejstarší. Teď má ko nečně příležitost dokázat jim, že se zmýlili. „Asi bychom tam měli jít.“ „Na policii?“ nepochopila Ema. „Na náměstí Blahoslavených.“ „Ty myslíš, že tam Samík ještě je?“ „To asi ne, když ho odtamtud odvezli. Ale třeba se tam někoho zeptáme.“ „Tak jo. Rychle!“
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179826
100
Běželi do prádelny. Stejně je odtamtud už chtěli vystě hovat. Rychle si sbalili věci. Kristýna si na tvář přitiskla bratříčkovu fotografii. „Najdeme tě,“ šeptala. „Uvidíš.“ „Musíme to někomu říct,“ napadlo Emu, když vychá zeli ven. Po chodbě se zrovna blížila jedna ze sester. „Našeho bratříčka viděli na náměstí Blahoslavených,“ spustili na ni – nic nechápající. „Musíme tam jít.“ „Ale… naši svěřenci přece nesmějí chodit ven. Máte povolení?“ „Povolení? Jaké povolení?“ „My za vás zodpovídáme. Nemůžeme vás jenom tak pustit ven,“ zděsila se sestra. „To já… to nedovolím.“ A zata rasila jim cestu. „Copak my jsme tady ve vězení?“ vytřeštila na ni Kris týna oči. „Chcete nás tady věznit?“ „Příbytek Boží není vězení, holčičko. Co to říkáš?“ snažila se ji sestra uchlácholit. „Tak nás hned pusťte ven! Musíme najít našeho brat říčka. To je naše věc, že jsme sem přišli. A teď zase chceme odejít.“ „Hele, Kristýno,“ uchechtl se Kryštof a drze se kolem jeptišky prosmýkl. Začal se nahlas smát. Sestra se na něj nechápavě zahleděla. Holky využily její nepozornosti a prosmýkly se z dru hé strany. Všichni tři se dali s batohy na zádech do běhu. Ale sestra spustila povyk. „Pozor!“ ječela. „Utíkají!“ To už ale sourozenci zmizeli za ohybem chodby. Cestu ke vchodu do staré budovy si nepamatovali; zamířili do školy. Minuli několik civilních pracovníků a skupinku dětí. Nikdo neměl čas ani důvod se jimi zabývat. Dostali se až do vstupní haly školy. Za několikerými prosklenými dveřmi viděli chod ník a vozovku jedné z postranních ulic. Vzali za umělohmot ný držák, avšak dveře nepovolily. Zacloumali jimi tak silně, až se sklo zachvělo. Bylo však zamčeno. „Co je?“ ptala se netrpělivě Kristýna, která stála až vzadu. „Dělejte přece!“ „Je zamčeno,“ hlásil Kryštof. „Nejde to otevřít.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179826