nými listy od kedluben a hromádkou nahnilých pomerančů velké žluté jablko. Sebral ho, očistil o kalhoty, dal ho Dandě a povídá: „Hele co jsem našel! Můžeš ho dát mamince, aby měla aspoň trošku radost. „Díky,“ řekla Danda a cvrnkla Toníkovi do kšiltu u če pice, až to ťuklo. Podívala se přitom na něj tak hezky, že kdyby nebyl o půl hlavy menší než ona, a navíc kamarád, mohl by leckdo říct, že se na něj podívala zamilovaně. Však se taky pěkně začervenal, měli byste ho vidět! Pak si Danda strčila jablko do kapsy. Skoro se jí tam nevešlo, jak bylo veliké. Chystali se, že půjdou dát mamince alespoň to jedno jablko, brambory a petržel. Už byli na odchodu, když uslyšeli slabounký pláč. Otočili se a spatřili stařečka, který byl hubený jako tyčka od nanuku a byl celý vrásčitý a seschlý. Seděl na prázdné bedně od banánů a plakal. Plakal usedavě jako želva, a kdo z vás někdy viděl plakat želvu, ví, že to je pláč k neutišení. Po tvářích se mu koulely slzy jako fazole, protože hrachy už by na tohle přirovnání nestačily. Tak strašně ten stařeček plakal. Kamarádi, kteří neradi viděli, jak někdo pláče, k němu přišli a Kája povídá: „Proč brečíte, pane? Udělal vám někdo něco?“ A Danda dodala: „Neokradl vás tu dneska náhodou kapesní zloděj? Jestli ano, tak už ho mají na policejní stanici. Můžeme vás tam odvést a oni vám vrátí všechno, co vám ukradl.“ „Vy jste hodné děti, moc hodné,“ řekl nebohý stařeček. „Ukradli, ukradli mi,“ plakal, „jenomže to, co mně ukradli, 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179824
to už mi nikdo nevrátí, nikdo, nikdo na světě,“ říkal a do toho dlouze a přenešťastně vzlykal. „A copak vám vlastně ukradli?“ ptal se Toník. „Tak já vám tedy řeknu, co se mi stalo,“ řekl staroušek už o trošku klidněji, protože ho potěšilo, že se o jeho neštěstí alespoň někdo zajímá. „Celý rok jsem tady v tržnici prodával zelí. Krásné kulaťoučké zeleňoučké zelíčko, křupavé a dobré, každý, kdo ho koupil, nemohl si ho vynachválit. Mám zahrádku v Suchdole a tam ho pěstuju. Sázím ho, pleju, okopávám a zalévám, aby bylo dobré a aby si ho u mě každý rád koupil.“ „A kupovali si ho u vás?“ zajímala se Danda. „Kupovali, děvenko, kupovali,“ lkal staříček a celý se třásl. „Vydělal jsem na tom prodeji dvacet tisíc korun. Těšil jsem se, že si koupím maličké staré auto, kterým bych jezdil na svou zahrádku a také do lesa na houby a na nákup, protože pěšky už nikam nedojdu. Jsem starý, děti nemám, a tak mi nikdo nepomůže. Tolik jsem se na to malé staré auto těšil. Stojí přesně patnáct tisíc a já jsem byl rád, že jsem si na něj celoročním prodejem zelí konečně vydělal. Ještě by mi zůstalo pět tisíc, za které bych si koupil něco sladkého na zub nebo trošku masa ke svému dobrému zelíčku.“ „A proč si tedy to auto nekoupíte?“ ptal se Kája. „Říkáte, že jste prodal zelí za dvacet tisíc, tak na něj přece máte, nebo ne?“ „Nemám, hošíčku zlatý, nemám,“ plakal dědeček. „Ještě do včerejška jsem měl, ale dnes přišli úředníci a z těch dvaceti tisíc jsem jim musel zaplatit deset tisíc daně. Takže na to své vysněné staré malé auto zase nemám a už na něj asi 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179824
nikdy nenašetřím, protože se upláču až k smrti,“ řekl stařeček a rozplakal se tak silně, že už nemohl pokračovat. „Na co jsou vlastně ty daně, které musel ten děda zaplatit, že mu nezbylo ani na staré auto?“ ptal se Toník. „Daně musí platit každý, kdo dostane nějaké peníze,“ poučil děti míč. „Daně jsou prostě část peněz, které člověk vydělá.“ „To si člověk nemůže nechat všechno, co vydělá?“ di vila se Danda. „Ne,“ řekl míč. „Je to zvláštní, ale nemůže. Část vydělaných peněz nám vždycky sebere úředník, který zastupuje zemi, ve které bydlíme. Z těch sebraných peněz se pak staví silnice a dálnice, opravují se mosty a léčí se lidé v nemocnicích.“ „No jo,“ řekl zamyšleně Kája, „ale to znamená, že z daní se platí samé užitečné věci. Takže je vlastně v pořádku, že stařečkovi vzal úředník těch deset tisíc.“ „Tak úplně v pořádku to není,“ řekl míč. „Jen asi polovina peněz, které se vyberou na daních, jde na rozumné a užitečné věci. Tedy asi pět tisíc ze stařečkových daní jde na školy, nemocnice a dálnice a je v pořádku, že je stařeček zaplatil. Jenomže druhá polovina daní, tedy těch dalších pět tisíc, jde na lidi, kteří nechtějí pracovat a jenom se líně povalují, a také do kapes některých úředníků, kteří si kupují drahá auta a dobré jídlo, i když si to vůbec nezaslouží.“ Děti poslouchaly míčovo vyprávění a vůbec se jim nelíbilo, že by nebohý stařeček měl zaplatit pět tisíc korun někomu, kdo se celé dni jenom fláká, nebo nějakému úředníkovi, který si za stařečkovy peníze bude užívat dobré jídlo a pití. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179824