z plastových láhví od sodovky, které právě vyhazovali. Danda se při pohledu na kluky trošku zastyděla a výjimečně se malilinko začervenala ona. „Hned dneska večer řeknu mamince, že budem taky třídit odpadky,“ řekla. „Příště budu mít čtyři pytle jako vy, jen o trochu menší, protože jsme s maminkou jenom dvě a tolik odpadků nenaděláme.“ Když vyhodili všechny pytle, uvolnily se klukům ruce a mohli spolu s Dandou a koženým míčem konečně vyrazit pěšky přes most Barikádníků na druhou stranu Vltavy, do Tróje. Na velkém hřišti se tam totiž konalo letní mistrovství Prahy v odbíjené, neboli ve volejbale. Dnes bylo na pořadu utkání mezi družstvy ZOO Trója a Zátka Holešovice. Naši kamarádi dostali od pana Zátky pozvánku a tři volné lístky, aby přišli do Tróje podpořit jeho holešovické mužstvo. Jako správní fanoušci si sebou vzali dobrou náladu, píšťalky a trička se znakem Holešovic, která si koupili loni na letní slavnosti v Holešovickém přístavu. Znak má skoro každé město, i to vaše, milé děti. Jestlipak víte, co je nakresleno ve znaku vašeho města nebo vesnice? Ve znaku Holešovic jsou dva obrázky. V jedné půlce je kousek pražských hradeb, které jsou i ve znaku hlavního města. A v druhé půlce? To je přece nad slunce jasné! Čím jsou Holešovice nejznámější? No přece svým přístavem! Takže ve druhé půlce holešovického znaku je namalovaná ohromná námořní kotva s dvěma háky jako hrom. To znamená, že jsou o hodně větší, než kdyby byly jako blesk, to dá rozum. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179820
Přešli most a došli k trojským vilkám, od kterých to bylo na hřiště už jen pár kroků. V jedné ulici si všimli popelnic stejně barevně označených jako u nich v Holešovicích. „Odpadky se třídí i v Tróji,“ poznamenal Toník. „Jak vám správně řekl váš tatínek, odpadky se třídí skoro na celém světě,“ řekl míč. „Kdyby se netřídily, za chvíli by jich všude byly celé hory. Plastové láhve totiž vydrží ležet v přírodě třeba pět set let, než se rozpadnou. A sklo vydrží ještě mnohem déle.“ „Kdyby byly všude hory odpadků, to bysme pak jezdili lyžovat místo do Krkonoš nebo na Šumavu třeba na Plastovou horu nebo na Papírový vršek,“ napadlo Dandu. „Brrr, to by byl asi puch na takových horách!“ Jak si tak představovali smrduté odpadkové hory, prošla kolem nich holka. Byla o pár let starší než Danda, to se poznalo podle toho, že měla kabelku. Byla to tedy velká holka, protože malé holky kabelky nenosí. Velká holka asi hodně pospíchala, protože když procházela kolem Party kluků, strčila do Toníka, až mu málem vypadl míč z ruky. Neřekla ani promiň, ani sorry a uháněla po chodníku dál. Nos měla nahoru, v jedné ruce držela mobilní telefon, do kterého vyťukávala esemesku, a v druhé ruce měla malou plastovou láhev se žlutou limonádou. V uších měla zastrčená sluchátka, do kterých jí hrála hudba z malého přístroje, který měla připevněný k pásku u kalhot. Tvářila se strašně důležitě. Najednou se zastavila před jednou z vilek. Kamarádi hned poznali, že tam bydlí, protože si začala odemykat branku klíčem. Vůbec jí to nešlo. Vztekala se u toho a různě syčela a vrčela. Naši kamarádi mezitím došli až k ní. Vilka, ve které velká holka bydlela, byla 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179820
moc hezká a na brance byla poštovní schránka, na které bylo ozdobným písmem napsáno: „Skládkovi“. „Nechceš pomoct?“ zeptal se velké holky Kája. „Můžem ti třeba něco podržet.“ Velká holka se na děti ani nepodívala a jenom řekla: „Pche!“ Jelikož pořád nemohla odemknout, vzala malou plastovou láhev, která jí překážela v ruce, dopila limonádu a odhodila ji na trávník před domem. „To se nedělá, vyhazovat odpadky na trávník,“ povídá Toník. „Ta láhev patří do žlutý popelnice, která je támhle za rohem. Tady na tom trávníku se může válet klidně pět set let!“ Velká holka se podívala na Toníka a na Káju, jako kdyby to byli dva komáři, kteří ji obtěžují a které by bylo potřeba postříkat Biolitem. Pak sjela pohledem Dandu, která byla mnohem hezčí než ona, i když byla ještě malá a neměla kabelku a pusu zmalovanou růžovou rtěnkou. Nakonec si poklepala na čelo a vyplázla na Partu kluků jazyk. Pak zmizela ve dveřích. Bylo slyšet, jak ji v chodbě vítá mužský hlas: „Hermelínko, dceruško, to jsem rád, že už jsi doma!“ Za chvilku se dveře opět otevřely. Velká slečna Hermelína šla zase ven a volala: „Musím si ještě koupit nové džíny, viděla jsem jedny moc krásné. Za chvilku jsem doma, tatínečku, a děkuju ti za penízky!“ Hermelína vyšla před vilku a všimla si, že kamarádi z Party kluků stojí pořád na chodníku u plastové láhve od žluté limonády, kterou před chvílí zahodila na trávník. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179820