„Tomáš?“ zeptá se s potutelným úsměvem. Kývnu na znamení souhlasu. „No tak vyprávěj, čekám. Co? Jak to klape?“ zeptá se zvědavě. „Klape? Neklape. Nemá co. Už ho nechci vidět,“ řeknu nasupeně. „Představ si, že jak jsem byla doma a druhej den sem jela zpátky, tak jsem se šla vykoupat. Blížím se ke koupališti, slyším smích, cákání a jekot. Myslela jsem, že tam jsou nějaký prdlí puberťáci, a tak jsem si to trošičku obešla. No, a jak se mi otevřel výhled na koupák, tak jsem viděla, že milostpán se tam náramně baví s nějakou kozou hubenou. Vůbec nezjistil, že jsem odjela, natož abych mu chyběla. Ne, počkej. Zjistil to. Ale rychle si našel náhradu,“ řeknu jí krátce. Podtrženo sečteno. Není, co víc líčit. Jak dolejzá, chce se udobřovat, a že dělá, že neví, co provedl? Nene na mě kouká vyjeveně. „Podle toho, co jsi vždycky vyprávěla, jsem myslela, že bude celkem normální a ne takovej – nechci bejt sprostá. A co ti na to vůbec řekl? Vysvětlil ti to nějak?“ „On neví, že jsem ho viděla. A ani mu to říkat nebudu. Stejně by zatloukal. Kdo ví, co by si všechno vymyslel za pohádky. Nakonec by řekl, že ji vůbec nezná, ne? O to tak stojím. To víš, že dolejzal. Dělal blbýho a ať mu to prej vysvětlím, že neví, proč jsem taková a co prej provedl. Si asi myslí, že jsem blbá nebo co. S ním už nikdy, NIKDY nechci nic mít.“ „To jsou věci. Pořád je něco. Jednou naši, pak tenhle hošánek. Ty, já ho chci vidět. Pojď někam. Kde ho potkáme?“ „To opravdu netuším. Teď bych se šla když tak jenom projít někam po okolí, aby sis to tady trochu prohlídla, a jestli bude zejtra hezky, můžeme se jít koupat. Tam se většinou potká lidí! Takový kulturní centrum, víš?“ nastíním jí v rychlosti plán, který mě právě teď napadl. „Tak jo, to by šlo,“ odpoví. Pomalu společně přestavíme nábytek v obýváku, aby se tam Helča vešla a měla se kam ubytovat. „Stejně bych to ale do něj neřekla,“ vypadne z ní po pěti minutách ticha. Je vidět, nad čím přemýšlí. A není sama…
/ 98 / Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179817
„Vstávat a cvičit! Šup, vylez z tý postele, kůže líná!“ probudím ji ráno (no, ráno, v půl deváté). Rozvaluje se tady a nechce vstávat. „Necito. Člověka ani vyspat pořádně nenecháš. Teď budu kvůli tobě celej den strašně protivná,“ odpoví, pusu dokořán. „Aby sis ji neroztrhla. No tak, vylez! Je krásně, sluníčko svítí, kytičky voní a ptáci zpívají! Hlavně musíme jet nakoupit, jinak nevím, co hodláš obědvat. To zaprvé. A zadruhé chceš vidět Tomáše, ne? No, tak to ho budeme muset nejdřív najít. Dělej,“ povzbudím ji. S jejím vstáváním to nikdy nebylo nijak jednoduché. Ne a ne vylézt ráno z postele. Pamatuju, že když jsme jezdívaly na tábory, tak to byla vždycky bojovka, dostat ji z pelechu. A vydrželo jí to dodnes. Jen by mě zajímalo, jak je možné, že do školy chodila většinou včas. To jsme taky měli ve třídě jednoho experta. Do školy chodil zásadně pozdě. Když se první hodinu zapisovalo do třídnice, jeho už vůbec nezapisovali, protože věděli, že do pěti minut přijde. Ještě byl druhý typ učitelů. Ti ho zapisovali automaticky, aniž se podívali, jestli opravdu chybí nebo ne. A on už se po půl roce i přestal omlouvat za pozdní příchody. Ten dostal důtek! A nic to nepomohlo. Jeden čas ho hlídala maminka, každé ráno ho vypravovala. Ale to jenom v období, když ztratila práci a byla doma. On jinak nebyl schopen přijít včas. Věčně rozcuchaný, přeležený vlasy, a párkrát se stalo, že měl na tváři i obtisklý polštář. Nepomohlo domlouvání, nepomohlo telefonické buzení, nepomohly důtky. Nepomohlo prostě nic. Po snídani (a nutno podotknout, že vydatné) jsme šly do stodoly, kde jsou zaparkovaná moje a bráchovo stará kola. Vyndaly jsme je, smetly z nich pavučiny, omyly je a zkusily, jestli brzdí. Děda nám pak musel přifoukat pneumatiky. Už jsme na nich s bráchou přes rok nejezdili. Doběhla jsem k babičce pro seznam na nákup, batoh (ačkoli si nejsem jistá, jestli to tam vůbec narveme), peníze a vyjely jsme. Ještě že je tak hezké počasí. Bude to fajn. Po dlouhé době bude zase něco fajn. Protože Helča tady předtím byla jen jednou, a to ještě na chvíli, dělám jí průvodkyni. „Vpravo můžeš vidět nově opravenej, tisíc let starej barák, kterej před třema lety zakoupil jistej Pražák se svou čtyřčlennou rodinkou. Baráček pěkně opravil a teď tady chová slepice. Oproti tomu na levé straně si můžeš povšimnout chátrající stodoly patřící paní Kuželíkové, která kvůli nedostatku sil fyzických i finančních nechává celý rozlehlý
/ 99 / Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179817
selský stavení chátrat. Pravda, její pětapadesátiletý syn tady dvakrát nebo třikrát za prázdniny poseče trávu. Toť vše. Pole na pravý straně, na kterým momentálně roste kukuřice, pronajímá místní boháč bejvalejm jezeďákům, aby se tady vyžili ve svejch pěstitelskejch potřebách. Co by ne, prej mu za to odvádějí celkem slušný prachy. To bych jim ho pronajala klidně taky. A jak ráda. Alespoň by se na něm dřel někdo jiný.“ Nene se jen směje. „Jak tohle všechno můžeš vědět? Seš horší než ty místní drbny. Ale na druhou stranu – asi jsi zapadla, ne?“ popíchne mě. „Já bych ti přála trávit každej tejden s mojí matkou a babičkou. Mamka se ptá, co je novýho. Nato babička spustí všechny drby, co ví z kostela. Kdo s kým a kde a proč, co z toho plyne nebo naopak neplyne, a co na to ostatní. Vždyť je tady pět chalup a deset lidí. Nejde nebejt v obraze.“ Podobný dialog nám vydrží až do Olešic. To je taková trochu větší díra. Trochu větší znamená, že je tady obchod a hřbitov. To malé vesničky obvykle nemívají. Takže je to vlastně takové city! Bomba! Kola opřeme do stojanu u obchodu (až takový civilizační prvek tady je – pozor). Zamykat je však ani nemá cenu. I když je tady taková partička místních pobudů, na co by jim bylo zrovna moje starý kolo, to fakticky nevím. Takže otevřeme dveře do obchodu, nad jehož dveřmi visí rezavá cedule s nápisem Koloniál U Jardy. „Dobrý den,“ pozdravíme sehraně. To abychom nedělaly ostudu, jak říká babička. Stejně mě tady nikdo nezná, ale co kdyby. Zpoza hnědého, prachem ztěžklého závěsu vyleze Jarda. Ale ten je teda pořádný. Zdatný padesátník, přehazovačku přes půl hlavy a ten lysý zbytek hlavy se mu úplně leskne. Má kostkovanou košili a hnědé nabírané kalhoty. Přes to všechno má takovou pěknou zástěrku. (Asi chce vzbudit dojem hygieny. To by ale chvíli předtím nesměl z ruky odložit nedokouřený cigáro.) Už vím. Připomíná mi toho hostinskýho z filmu Obušku z pytle ven. Prostě takovej Jarda. Nene se na mě jen s velice pobaveným úsměvem podívá. „No ne, kdopak to přichází? Co si přejete mladé slečny?“ zeptá se úslužně. Nadiktujeme mu postupně veškerá naše přání. Jarda kmitá za pultem; snáší, přenáší, účtuje. Celou tu dobu se strašně přitrouble usmívá, že mám každou chvíli chuť vyprsknout. Ale držím se.
/ 100 / Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179817