l. j. smith
„Můžeme to zkusit vyhledat někde v knihovně,“ uvažo val nahlas Rob, zatímco nasměroval auto zpátky na dálnici. „Tohle a všechny ostatní varianty, které nás napadnou.“ „Možná dřív to místo prostě najdeme,“ zasnila se Kaitlyn. Ale v zálivu Coos, kde dálnice nakonec vyústila na pobřeží, zklamaně zakroutila hlavou. „Tohle není dost severně,“ namítla a pohlédla na Annu, aby se ve své domněnce utvrdila. Anna smířeně přikyvovala. Všichni stáli kolem dodávky a hleděli dolů na oceán. Byl obrovský, modrý a třpytivý – a nebyl to on. Vůbec nebyl jako moře, které viděli ve snu. „Tady je to příliš civilizované,“ podotkla Anna. Ukázala na obrovskou nákladní loď naloženou kládami, která projížděla do zálivu. „Vidíte? Pouští do vody odpad – olej nebo benzin nebo něco – a voda, kterou jsme viděli, nebyla taková. Nikdo tam neplul jako tady. Vypadala čistě.“ „Vypadala čistě,“ zopakoval Gabriel skoro posměšně. „Ano,“ souhlasila Kaitlyn. „Vypadala. A podívejte na ty písečné duny. Viděl někdo v tom snu písek?“ „Ne,“ povzdechl si Rob. „Fajn, zpátky do auta. Vzhůru do Yukonu!“ „Nemůžeme se nejdřív najíst?“ žadonil Lewis. Trvalo jim celé dopoledne, než se dostali do zálivu. 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179811
posedlost
„Najíte se cestou,“ rozhodl Rob. V dodávce Kaitlyn udělala a rozdala sendviče s arašídovým máslem. Netečně je přežvykovali a koukali z okna. Výhled cestou na sever od oregonského pobřeží nebyl nijak zajímavý. „Písek,“ zabručel Lewis po půlhodině. „Netušil jsem, že je na světě tolik písku.“ Duny byly nekonečné. Byly obrovské a zvlněné, někde zcela zakryly výhled na oceán. Místy byly stovky stop vysoké. „To je strašné,“ vydechla najednou Kaitlyn. V písku viděla vzdálené stromy – zasypané stromy. Z duny vyčnívala jen horní třetina jejich stojícího, ale úplně su chého kmene. Jako by duny pohltily les… a strávily ho. „Jéžiš, dokonce tu krouží supi,“ zvolal Lewis a sledoval obrovského ptáka. „To je orlovec říční,“ opravila ho Anna skoro nevlídně. Kait na ni pohlédla, pak se opřela a vrátila se k mlčení. Cítila se sklíčeně a nevěděla, jestli je to těmi dunami, vyhlídkou na nekonečné cestování na neznámé místo, nebo těmi sendviči s arašídovým máslem. Všichni ostatní také mlčeli. Vzduch zhoustl. Bylo to depresivní. Smísené s něčím, co Kaitlyn nedokázala tak úplně popsat… „Ale, no tak,“ promluvila polohlasem. „Vzchopte se, všichni. Jsme na cestě teprve druhý den.“ Zašátrala 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179811
l. j. smith
v mysli po nějakém zajímavém tématu, aby je trochu rozptýlila. Po chvíli jedno našla, nejen zajímavé, ale i trochu nebezpečné. Ale co, risk je zisk. „Takže, Lewisi, co tahle čchi,“ začala. Lhostejně na ni pohlédl. „No, zajímalo by mě, kolik si může někdo dovolit ztratit téhle energie, než se mu udělá špatně?“ Viděla, jak Gabriel na sedadle spolujezdce ztuhl. „Hm,“ uvažoval nahlas Lewis. „Přijde na to. Někteří lidé jí mají hodně – vytvářejí ji neustále. Když jsi zdravá, vyrábíš ji a ona prostě tak nějak volně proudí uvnitř tebe. Takovými zvláštními kanály.“ Kaitlyn se zasmála. „Čím?“ „Zvláštními kanály. Skutečně. Takhle můj děda nazýval některé z tepen, kterými proudí čchi. Byl mistrem čchi kung – to je umění ovládat čchi, něco jako dělá Rob, když léčí.“ Gabriel se teď úmyslně nedíval na Kait, čímž se jí neustále snažil dát jasně najevo, že má zmlknout. Kaitlyn mu teď nemohla vyslat signál, kterým by ho uklidnila, a tak si ho nevšímala. „Takže je to něco jako krev,“ řekla Lewisovi. „A když ji ztratíš, vyrobíš jí víc.“ „Ve středověku si lidé mysleli, že krev je životní energie,“ ozval se Rob ze sedadla řidiče. „Domnívali se, že někteří lidé jí mají příliš – proto někdy lidem pouštěli žilou. Měli za to, že když dokážou vysát nějakou krev navíc, 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179811