„Co se to tady sakra děje?“ Bentz byl podrážděný a nemínil to skrývat. Jeli s Montoyou mustangem z nemocnice. Opíral se loktem o otevřené okno vyhřátého auta a klimatizace sváděla nerovný boj s vedrem. „Připadá mi, že sis ze mě udělal partnerku na setkání abiturientů, krucinál!“ „Jo, přesně tak.“ „Nech toho. Tak v prvé řadě jaká je míra pravděpodobnosti, že budeš znát oběť?“ zeptal se Bentz a zvedl ukazováček. „A krom toho i jeptišku, která ji našla?“ Další prst vystřelil vzhůru. „A to pomíjím kněze, se kterým údajně spala.“ Třetí prst se připojil k prvním dvěma. „Zapomněl jsem na někoho?“ zabručel Bentz. „Zatím ne.“ „Hm!“ Bentz byl jednoznačně naštvaný a také patrně strašně unavený. Případ jim zabral většinu noci a Bentz měl doma malé dítě. Jeho dcera Ginny, která se narodila vloni o svátku Všech svatých, neměla ještě ani osm měsíců a od začátku trpěla na bolesti bříška, takže se v noci často budila. „Kristepane,“ láteřil Bentz. „Kdo ví, kolik jich ještě vyleze?“ „Snad už nikdo.“ „Určitě projdi seznam všech lidí jakkoli propojených se svatou Markétu. Možná tam vydoluješ ještě pár dalších dávno zapomenutých přítelkyň.“ „Projdu to.“ Se znechuceným odfrknutím našel v kapse bundy balíček žvýkaček a jednu si vytáhl. Poukázal na zjevný fakt: „Pokud byla 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179799
Camille Renardová doopravdy těhotná, máme na krku dvojnásobnou vraždu.“ „Super.“ „S tvým přítelem O’Toolem jako hlavním podezřelým.“ Smotal plátek žvýkačky a strčil si ho do úst. „Věříš mu, že je taťka?“ Montoya ucedil: „Já mu ani nevěřím, že je kněz.“ „Nelíbí se mi to.“ „Mně taky ne.“ „Jeptišky nebývají těhotné.“ „Jo, obvykle se o to postará ten slib celibátu,“ přikývl Montoya a odbočil na rohu, kde osamělý saxofonista hrál blues malé skupince posluchačů a obal na nástroj měl otevřený před sebou. Blýskalo se mu v něm pár mincí. „Věříš, že něco měl s další jeptiškou, před Camille Renardovou?“ zeptal se Bentz a mhouřil oči proti slunci. „Nevím, co si mám myslet, ale prověříme to. Zarosterová už po tom jde.“ „Tak co je s tím chlapem? Proč se dal na kněžskou dráhu, když je tak na ženský?“ „Kdo ví?“ „Jo, jasně, já jim prostě celý ten slavnostní řeholní slib s celibátem nežeru. Připadá mi to jako další způsob, jak dostat všechny do průseru. Prostě to není přirozené. Ať už beru Boha v potaz nebo ne.“ Montoya nereagoval, pokračoval v jízdě a mozek mu jel na plné obrátky stejně jako motor auta. Přemýšlel o Camille Renardové, jak skončila zpátky v New Orleans v klášteře. A těhotná. Usoudil, že skutečně počala dítě, nebyl důvod, proč by jim její sestra lhala, obzvláště když pravdu vyjeví pitva. „Víš, celé to místo činu působilo nepatřičně,“ prohlásil nakonec Bentz s pohledem upřeným z okna. „Zinscenovaně.“ „Jeptišky přece nenosí svatební šaty ani šperky.“ „Mimochodem O’Toole říkal, že nosí svatební šaty, když skládají řeholní slib. A jak byla položená u oltáře s kapičkami krve na šatech kolem krku…“ „Rituální,“ podotkl Bentz. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179799
„Úchylné.“ Bentzovi zabzučel telefon. Zvedl ho, zavřel okno, a snížil tak hladinu hluku v autě. Montoya přestal sledovat Bentzův jednostranný rozhovor ve chvíli, kdy předjel kočár tažený šedým oslem. Projížděl kolem řeky a snažil se zasadit roztříštěné úlomky vyšetřování dohromady. Camille jako oběť, oblečená v roztřepených svatebních šatech, uškrcená, to bylo zjevné. Kdo si přál její smrt? Kdo by se pustil do tak prapodivných složitých manévrů, aby ji zabil a ještě vystavil její tělo u oltáře? Otec jejího nenarozeného dítěte? To vypadalo nepravděpodobně. Tedy někdo jiný. Někdo, kdo bydlel v klášteře? Nepřítel zvenčí? Co její švagr Houston? Montoya sevřel volant křečovitěji. Slade Houston nevypadal jako příliš pravděpodobný kandidát na vraha, ale Frank O’Toole také ne. Pokud jde o otcovství nenarozeného dítěte – přijmeme-li jako fakt, že sestra Camille byla skutečně těhotná –, byl O’Toole skutečně otcem nebo to byl někdo jiný? Montoya ucítil bodnutí u srdce. Měl výčitky svědomí. Jeho vlastní románek s Camille byl náhle velmi bolestnou vzpomínkou. Bentz zaklapl telefon a vůz zpomalil na červenou. „Volali ze soudního,“ informoval Montoyu hlubokým rozčileným tónem. „Předběžná pitevní zpráva Camille Renardové. Zdá se, že jde o asfyxii, tedy udušení, v důsledku škrcení, na což jsme přišli sami. A ano, byla těhotná. Máme to potvrzeno ze dvou zdrojů.“ Montoya znovu křečovitě sevřel volant. Vzpomněl si na Camille v kapli, jak bylo její tělo naaranžováno, kuličky růžence propletené mezi prsty. „Kdo tedy, krom Valerie Renardové, věděl, že je Camille těhotná?“ „Nejpravděpodobněji otec dítěte. Možná jedna, dvě kamarádky. Možná dokonce matka představená nebo nějaký kněz krom O’Toola. Někdo, ke komu mohla jít ke zpovědi.“ Montoyu už to napadlo. „Jenže tajemství bylo patrně uzavřeno ve zdech kláštera a mimo ně o něm věděla jen sestra.“ „Pokud lidé nedělají klepy – a to dělávají často.“ Bentz hněvivě zíral z okna. „V laboratoři srovnávají krevní skupiny – 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179799