98 Upíří deníky
zde v čistém vzduchu mimo město příliš jasné, než aby se do něj dalo hledět – neustále převalovalo na horizontu. Výhled kolem byl příšerně, až hypnoticky monotónní – jen pár stromů a nekonečné kilometry suchem zhnědlých travnatých kopců. Nic zajímavého se tu nikdy neobjevilo. Jediné, co se měnilo, jak postupovali na sever, byla stále větší zima. Pro všechny bylo obtížné žít na tak malém prostoru. Damon a Elena uzavřeli příměří – nebo ho alespoň předstírali – tím, že se navzájem ignorovali, což by Elena dřív nikdy nepokládala za možné. Damon jim to usnadnil, protože si nastavil jiný spánkový cyklus než ostatní. Díky tomu byl zároveň vždy někdo na stráži, zatímco se obromuti plahočili dnem i nocí vpřed. A pokud byl vzhůru ve stejný čas jako Elena, jel mimo palankýn na velikánském krku obromuta. Oba máme tak tuhý krk, pomyslela si Elena, ani jeden nechce být první, kdo ho skloní. Ostatní v palankýnu mezitím hrávali drobné hry, například sbírali podél cesty dlouhá uschlá stébla trávy a zkoušeli z nich uplést panenky, plácačky na mouchy, klobouky a biče. Ukázalo se, že Stefanovi se daří plést nejpevněji, a tak jim všem vyrobil plácačky na mouchy a široké vějíře. Také hráli různé karetní hry s malými tuhými jmenovkami (že by snad lady Ulma předpokládala, že budou cestou pořádat večírek?) místo opravdových karet, které
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179794
Zoufalství 99
ozdobili čtyřmi karetními barvami. A upíři samozřejmě lovili. Někdy to trvalo docela dlouhou dobu, protože zvěře tu bylo málo. Víno Black Magic, kterého jim lady Ulma přibalila hojnou zásobu, jim pomáhalo protáhnout dobu mezi lovy. Když Damon občas navštívil palankýn, bylo to, jako by narušil soukromý večírek a udělal na hosty dlouhý nos. Nakonec už to Elena nemohla vydržet a poprosila Stefana, aby s ní vyletěl na hřbet jednoho obromuta (vyšplhat nebo podívat se dolů by prostě nedokázala), dokud magie ještě funguje. Usadila se v sedle vedle Damona a sbírala odvahu. „Damone, vím, že máš právo se na mě zlobit. Ale nepřenášej to na ostatní. Zvlášť ne na Bonnii.“ „Další přednáška?“ zeptal se Damon a věnoval jí pohled, který by zmrazil i plamen. „Ne, jen – žádost.“ Nedokázala se přimět, aby řekla ‚prosba‘. Když neodpovídal a ticho jí už začalo připadat nesnesitelné, pokračovala: „Damone, kvůli nám všem – vždyť se nevydáváme na pátrání po pokladu z chamtivosti nebo z touhy po dobrodružství nebo z jiného běžného důvodu, ale proto, abychom zachránili naše město.“ „Než přijde Půlnoc,“ ozval se hlas těsně za ní. „Než přijde Poslední půlnoc.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179794
100 Upíří deníky
Elena se honem obrátila. Předpokládala, že uvidí Stefana, jak nese Bonnii, která se ho drží jako klíště. Ale byla to jen Bonnie a držela se sama na žebříčku. Elena zapomněla, že se bojí výšek. Stoupla si na rozvlněném hřbetě obromuta, připravená slézt po druhé straně, kdyby v sedle nebylo dost místa i pro Bonnii. Ale Bonnie měla štíhlé boky, a tak se do sedla vešli všichni. „Přichází Poslední půlnoc,“ zopakovala Bonnie. Elena poznala ten monotónní hlas, křídově bílé tváře a roz ostřený pohled. Bonnie je v transu – a pohybuje se přitom. Musí to být naléhavé. „Damone,“ zašeptala Elena. „Jestli na ni promluvím, vytrhnu ji z transu. Můžeš se jí telepaticky zeptat, co tím myslí?“ O chvilku později uslyšela, jak Damon vysílá: Co je to Poslední půlnoc? Co se pak stane? „V tu chvíli to začne. A všemu bude do hodiny konec. Takže… už nebudou další půlnoci.“ Promiň, cože? Žádné další půlnoci? „Ne ve Fell’s Church. Nezůstane nikdo, kdo by se na ně díval.“ A kdy se to má stát? „Dnes v noci. Děti jsou konečně připraveny.“ Děti? Bonnie prostě přikývla s pohledem upřeným do dálky.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179794