„Řekla bych, že nám nezbývá nic jiného než naložit tu omdlelou na záda a vrátit se i s ní co nejrychleji domů. Dřív, než si nás někdo všimne a skončíme na rožni všichni. Na Špičáku už Vladyho nějak ze ztráty paměti vyléčíme.“ Hlava komtesy Pecholíny se začala znovu vrtět na všechny strany. Vlastně sebou chtěla jen nesouhlasně zakroutit, ale bez krku a těla se jí to příliš nedařilo. Nakonec unaveně zvedla oči v sloup a taktně podotkla: „O Vladyho paměť strach nemám, tu najdeme určitě dřív než moje nohy. Sama znám výborný recept na návrat vzpomínek. Ale horší to bude s letem domů.“ I Vampirie věděla moc dobře, že návrat do budoucnosti se pro ně teď stal téměř nemožným úkolem. Cestovat časem může jenom člen upířího nebo vlkodlačího národa. Lidská rasa ne. Na překonání nebezpečného víru času bylo zapotřebí pro každého přenášeného člověka síly dvou upírů, a stejně i tak by riskovali, že se navěky ztratí v nelítostném proudu času. Bez Pauluse nyní zůstala pouze ona, Vlady a Lupus. Hlava komtesy Pecholíny i chudák námahou polomrtvý Múzák pro ně znamenaly spíše přítěž než pomoc. A měli dopravit do budoucnosti z patnáctého století nejen Juniora, ale i neznámou krásku, kterou bude minulost táhnout zpět do smrtelného víru všemi svými silami, protože její cesta povede do časů, v nichž pro ni dle zákonů přírody není místo. Vampi věděla, že nemají žádnou šanci přežít. Chyběla jim síla jednoho upíra. Zůstat v patnáctém století však nemohli ani o vteřinu déle. V postranních uličkách kolem náměstí se v dešti pomaličku začínaly objevovat první postavy zvídavých vesničanů. Neuniklo jim, že se na 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179793
rynku dělo něco podezřelého. Krok za krokem se přibližovali. A postupně jich přibývalo. Nakonec si jeden z chasníků všiml těla zachráněné čarodějky vedle kašny a vesnicí se rozlehl nenávistný křik. „Protiví se Božímu soudu, hříšníci! Spojili se s ďábelskými silami zla! Upálit! Upálit! Upálit!“ Nic naplat, museli riskovat. „Žádný strach, pihounku. Všechno půjde jako po másle,“ usmála se nakonec Vam pirie na třesoucího se Juniora a byla v té chvíli opravdu ráda, že její lidský kamarád jako obyčejný smrtelník neumí číst myšlenky. Chytili se za ruce, jak nejpevněji to šlo. Mladého Van Helsinga s neznámou kráskou, která nerušeně pokračovala ve svém sladkém snu, postavili doprostřed tohoto prazvláštního řetězu z rukou vampýřích, vlkodlačích, lidských i krysích a Vampirie odříkala za všechny tichým hlasem magické zaklínadlo: „Krkavčí křídla, krkavčí hlas, v krkavčích perutích teď vrátím čas! Poroučím minutám, poroučím hodinám, z dalekých staletí domů se vrátit mám!“ Šest černých ptáků se zvedlo k obloze přesně v okamžiku, kdy dav vesničanů s tlustým mnichem v čele dorazil ke kašně. Několik mávnutí tmavými křídly a jak černá smítka zmizeli jednou provždy za obzorem, odvážně vstříc téměř jisté smrti uprostřed víru času. Vesnická chasa s kosami a motykami už na prchající krkavce nedosáhla. Jen pár hedvábných pírek z ocásku posledního ptáčka se jim podařilo utnout. To sestřihli Vampirii ofinku.
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179793
25
Lehký vánek vonící suchým listím a mlhavou podzimní nocí ji pohladil po rozpálených spáncích jak chladivý obklad. Uprostřed saténových polštářů, zabořená do měkoučkých pokrývek se cítila konečně v bezpečí, i když ji bolel každičký kousek těla. Pomalu otevřela krásné modré oči s dlouhými černými řasami a unaveně se rozhlédla kolem sebe. Ležela v královské mahagonové posteli s vzácným rudým baldachýnem nad hlavou. Dřevěná podlaha míst nosti občas zavrzala pod opatrnými kroky těch neznámých dětí, které ji zachránily z hořící hranice. „Opravdu nechápu, jak jsme mohli zpáteční cestu časem přežít. Podle všech upířích a přírodních zákonů nás měl navždy spolknout vír času. Zdá se mi to nějaké podezřelé…,“ slyšela ustaraný dívčí šepot. „A navíc se vůbec nic v přítomnosti nezměnilo. Všechno je jako předtím. A přitom jsme nenávratně změnili minulost, když jsme tu cizinku zachránili před smrtí. Jak je to tedy možné? To byl její život tak nepodstatný, že ať by byla mrtvá nebo živá, budoucnost by se nezměnila? Zvláštní, opravdu zvláštní…“ Z velkého okna napravo od postele byly vidět holé větve prastarého dubu houpající se ve větru a zapálená svíce ved100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179793