Victor Hugo
V době nejhorší bídy si Marius všiml, jak se za ním otáčejí dívky. Domníval se, že si ho prohlížejí pro jeho špatné ošacení, a styděl se. Nenapadlo ho, že je pro dívky zajímavý, tajemný a hezký. Courfeyrac říkával: „Nechtěj být důstojný! Nečti tolik knihy a dívej se víc po holkách. Mají něco do sebe, mršky! Jestli se budeš červenat a utíkat, zblbneš!“ Nebo ho schválně zdravil: „Dobrý den, pane abbé.“ Dvěma ženám se Marius nevyhýbal. Vousaté staré poklízečce, o které Courfeyrac říkal: „Marius nenosí vousy, protože vidí, že je nosí jeho posluhovačka a že jí náramně sluší.“ Druhá byla mladá dívka. Potkával ji často, ale hleděl na ni jen pokradmu. Když si dívka vedle něho poprvé sedla na lavičku, bylo jí asi čtrnáct let. Tehdy byla hubená, ošklivá, neobratná… Jednou by snad mohla mít hezké oči. Dívenka neustále štěbetala a její průvodce, starý pán, mlčel a poslouchal. Marius si zvykl procházet se stromořadím a nacházet dvojici na stejném místě. Courfeyrac se smál černým šatům dívky, že vypadá jako klášterní chovanka. Starého pána překřtil na Leblanca. Druhý rok nastala změna. Dívka už nevyhlížela jako klášterní chovanka s plyšovým kloboukem v merinových šatech se školskými střevíci. Nyní chodila oblečena s jednoduchou elegancí, v šatech z černého damašku, pláštěnce z téže látky, s kloboukem z bílého krepu, na rukou rukavičky… Voněla pronikavě, divoce, nádherně! Starý pán se nezměnil. Jarní Lucemburská zahrada byla plná povykujících vrabců v hustých kaštanech. V dívčině pohledu zahlédl Marius nebezpečný záblesk. Večer ve světnici pak přemýšlel o dvojici z lavičky a uvědomil si, že dívka na něho pohlédla a hned potom sklopila oči. Druhý den Marius vytáhl ze skříně nový kabát, nové kalhoty, klobouk, navlékl si rukavice a vyrazil do Lucemburské zahrady. Cestou potkal Courfeyraca a tvářil se, že ho nevidí. Ten potom vykládal přátelům, že právě potkal nový klobouk a nové šaty a v nich Maria. A vypadal pitomě! Vkročil do stromořadí. Na lavičce seděl pan Leblanc s dívkou. Prošel kolem velmi pomalu, měl v úmyslu oslovit ty dva, jenže odvaha z něho vyprchala, hrdlo se mu sevřelo tak, že by nepozřel kapičku vody, srdce mu divoce tlouklo a potil se. Došel k volné lavičce, sebral proutek z trávy a maloval do písku na cestičce nesmyslné obrázky. Kdyby Courfeyrac viděl jeho počínání, smíchy by pukl. Doma ulehl bez večeře. Zavřel oči a viděl před sebou krásnou dívku s hlubokýma očima. Jak málo scházelo, aby ji oslovil. Gram odvahy navíc! Příští den vyšel z pokoje v docela nových šatech a drbny vykládaly, že ten bídník musel asi dědit, jak jinak by přišel k penězům?! Opět je minul, pohlédl na dívku, ale neodvážil se ani pozdravit. Pozoroval vrabce a zdálo se mu, že se mu posmívají jako Courfeyrac. Čtrnáct dnů uplynulo. Marius se každý den převlékl do nových šatů a spěchal do Lucemburské zahrady. Jednou se stalo cosi neočekávaného. Pan Leblanc s dcerou opustili lavičku a mířili k němu. Nohy mu zdřevěněly, jinak by prchl k fontáně. Šli zvolna kolem, dívka se na něj podívala a její pohled říkal: Proč musím přijít já do vaší blízkosti, proč nepřijdete vy? Marius miloval! Pohled ženy dokáže zažehnout silný plamen touhy. Soukolí lásky vás neúprosně semele, nemáte stání, smějete se bláznivě, pijete nezřízeně, nejíte, nespíte, toužíte, sníte a hloupne-
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179788
Bídníci
te. Neviditelné řetězy vás obtočí, je z vás muž lapený do pasti, ze které není úniku. Pohled ženy se vám zapíchne rovnou do srdce. Uběhl měsíc od návštěvy Lucemburské zahrady, kdy dívka zasáhla pohledem jeho duši. Pan Leblanc zpozoroval Mariovo zaujetí pro dceru, a aby si ověřil správnost domněnky, přesedl si na lavičku dál od Maria. Marius nevydržel a usadil se blíž. Nemohlo být pochyb, že je mladík sleduje. Když odešli, našel Marius na lavičce kapesník s monogramem U. F. Že by Uršula? dohadoval se zamilovaně. V kavárně se Courfeyracovi svěřoval se svým pohnutím. Přítel ho chápal, ale pomoct nemohl. Tohle si musí vytrpět sám. Večer šli společně do divadla, ale Marius hru nesledoval. Herci se mu zdáli nemožní, šumlovali, špatně jim rozuměl, postávali v dřevěných postojích a světla šátrala sotva k hloupě postavené dekoraci. Za tohle vyhazují lidé peníze! V salonu předstíral, že poslouchá politickou debatu na vysoké úrovni, ve skutečnosti dlel myšlenkami jinde. K čemu politika? Leda pro zlost! Jeho myšlenky se toulaly v Lucemburské zahradě. Probudil ho až přítel Courfeyrac neomalenou poznámkou, že kapesníček není dámský a jistě patří starému pánovi. Ptal se, zda kapesníček náhodou nelíbal. Marius to zapřel, ale líbal. Stokrát líbal! A co?! Uršulu miluje, poví jí to. Kdyby tak chtěla jednou nechat doma „tatíčka“! Zamilovanost přináší omyly a chyby. Nemohl si pomoct, ale dopustil se negalantnosti tím, že stopoval dvojici ze zahrady až k třípatrovému domu do Západní ulice. Chvíli počkal, pak vešel a odvážně se zeptal domovníka: „Pán, co právě přišel, bydlí v prvním poschodí?“ „Omyl, mladý muži. Pán je ze třetího patra.“ „Aha, a okna má do ulice, že?“ „Tenhle dům, mladý pane, má byty s okny jen do ulice, víme?“ „Promiňte… A co pán dělá, čím je?“ „Je soukromník. Zlatý člověk, chudým pomáhá a sám není kdovíjak bohatý… Lidé ho tu mají rádi. Je hodný, tichý, na procházku chodí s dcerkou.“ „Jak se jmenuje?“ Domovník si Maria prohlédl z odstupu. „Pán je špicl ve službě?“ „Ne! Nejsem!“ Odešel zahanben. Těšilo ho vědomí, že ví, kde dívka bydlí. Nedal si pokoj, nemohl dospat rána a vyrazil do zahrady. Čekal, nechal je kolem sebe projít a předstíral, že čte noviny. Viděl její tázavý pohled, všiml si starého pána, který po něm sekl očima. Sledoval je zase až k domu, jenže tentokrát náhle z průjezdu prudce vyšel pan Leblanc. Zadíval se krátce na Maria a zmizel v domě. Krve by se v Mariovi nedořezal. Ve starcově pohledu vycítil cosi nebezpečného. Podobné pohledy znal z kavárny, z vášnivých debat o potřebných změnách režimu. Přátelé šlehali kolem sebe smrtícími blesky, provrtávali nepřátele, odpůrce… Divný muž, Leblanc, zvláštní, tajemný. Ale ona! Bože, jaké štěstí, že jsem ji potkal. Rok s rokem se sešel a z ošklivého ptáčete vyrostla nádherná labuť.
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179788
Victor Hugo
Ve třetím patře se rozsvítilo. V následujících dnech dívka se starcem do Lucemburské zahrady nepřišli. Stával před domem v Západní ulici a díval se na osvětlená okna ve třetím patře. Nejedl, mučil se láskou, zamilovanost ho pohltila. Spolek Přátel abecedy zanedbával. Co je politika a revoluce proti lásce?! Nic! Zbytečnost. Týden ho nechala čekat a jednoho večera našel okna zatažená okenicemi. Zaklepal na dveře domovníka. „Promiňte, vážený pane, co je s pánem ze třetího patra?“ „Co by? Odstěhoval se.“ „Odstěhoval? A kdy?“ „Včera.“ Marius se musel držet, aby nekřičel. „Kam? Kde teď bydlí?“ „Nemohu sloužit, nevím.“ „Že by vám nezanechal novou adresu?“ Domovník se díval na Maria posměšně. „Poslyšte, mladý pane,“ řekl důrazně. „Nejste vy přece jen od policie, co?“ V lidské společnosti můžeme najít, čemu se na divadle říká třetí propadliště. Společenská půda je poddolována mnoha civilizačními štolami. My nahoře nic nevidíme, ale temnoty v hlubinách jsou k nedohlédnutí. Stavby společenských řádů hrozí neustálým zhroucením kvůli slojím náboženským, politickým, hospodářským i revolučním. Na povrchu panuje zdánlivý klid, pod ním zejí v hlubině chodby hrozící nedozírnými následky v blízké budoucnosti. Do šachet vedou roztodivné sestupné žebříky a v každém patře nacházíme nesouměřitelné postavy dělníků hýbajících společností svými filozofickými úvahami. Pod Janem Husem nalezneme Luthera, pod Lutherem Descarta, pod Descartem Voltaira, pod Voltairem Condorceta a pak Robespierra, pod ním Marata, a mohli bychom pokračovat donekonečna až do současnosti. Čtěte ty, co mají zvláštní znamení a zářivou zřítelnici oka, a naopak se vyhýbejte těm, kdo se neumějí podívat zpříma do očí. A pamatujte, že třetí propadliště je jáma temnot, samo peklo. Mravní spodina tam zasahuje do všech míst. V této propasti je sociální Ugolino, ten pisánský tyran, kterého nepřátelé uvěznili i s dětmi ve věži, aby zahynuli hladem. V Dantově Pekle hryže hladem lebku svého kata. Dokud nebude zaplašena veliká nevědomost, bude pod společností hnít peleš zla. Zloději budou adorováni, vrazi vydáváni za osvoboditele ducha. Nevědomost žene lidské šelmy z doupat do ulic dusat za kořistí, nechává volnost politickým nulám, hubí cokoli lidské! V lidstvu panuje naprostá rovnost. Jsme uhněteni ze stejné hlíny. Táž tma před zrozením, totéž tělo za života, stejný popel po smrti. Nevědomost je posilou zla! Čtyři lupiči, Claquesous, Gueulemer, Babet a Montparnasse, v letech 1830–1835 ovládali třetí pařížské propadliště.
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179788