PODZEMÍ
jící sovou s kulatými brýlemi. Na nálepku kdosi načmáral slovo Deník. Paní Burrowsová okamžitě poznala manželovo neúhledné písmo. „Tohle je ono. Konečně zjistím, co se doopravdy stalo,“ oznámila hromadám krabic v místnosti. Zůstala sedět u stolu a pročítala si deník od prvního řádku k poslednímu. Otáčela stránky, na nichž často nacházela špinavé šmouhy od prstů. „Willovy,“ zašeptala s láskyplným úsměvem, protože věděla, že ty otisky jistě udělal její nevlastní syn. Čím dál četla, tím větší vzrušení ji přemáhalo. Konečně se dozvěděla, co Will s Chesterem zjistili před svým zmizením. Ačkoliv neměla tušení o chodbě, kterou chlapci znovu vyhloubili pod jejím někdejším domovem na Broadlands Avenue, ani to, zda existuje nějaká spojitost mezi jejich zmizením a nálezy doktora Burrowse, přesto se nemohla zbavit dojmu, že se konečně pohnula z místa. Dychtivě četla manželovy postřehy o těch podivných lidech, jichž si všiml v Highfieldu, o zářící kouli, která se objevila v domě paní Tantrumiové, i o místním zámožném podnikateli z osmnáctého století, siru Gabrielu Martineauovi. Když došla k popisu budov, které tento muž nechal postavit ve staré highfieldské čtvrti včetně náměstí, jež neslo jeho jméno, zarazila se a chvíli jen tak vyhlížela z okna, než se opět ponořila do četby deníku. Nakonec se propracovala k posledním záznamům a všimla si data u jednoho z nich. „To bylo té noci..., té noci, kdy Roger odešel,“ pravila napjatě. Zrak jí padl na slova Musím se vydat tam dolů. Dočetla až na konec zápisu, který byl poslední v celém deníku, a znovu se k nim vrátila. „Co tím myslel – tam dolů? Kam dolů?“ Zalistovala prázdnými stranami do konce deníku, aby se ujistila, že jí nic neuniklo. Na zadní předsádce si všimla tužkou napsaného jména a telefonního čísla. Pan Ashmi – farní archivy, přečetla si. Will s Chesterem přenocovali v hlavní místnosti, Will na hromadě koberců, které Marta rozprostřela po podlaze u truhlic s mapami, a Chester na kusu nábytku, který Marta označovala jako „ataman“. Když se o něm zmínila poprvé, Chesterovi radostně zajiskřilo v očích, protože si představil, že bude po dlouhé době spát v něčem alespoň vzdáleně podobném opravdové posteli. Poté co pohovku oprášil, ho však čekalo 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179787
Martin příbytek
hluboké zklamání. Přečnívaly mu z ní nohy a prastaré čalounění bylo tvrdé jako hřebíky. Díky svému vyčerpání ale oba chlapci usnuli za uklidňujícího praskání ohně během několika vteřin po svém ulehnutí. Ze spánku je probralo až rachocení konvice u krbu. „Dobré ráno!“ zatrylkovala na ně Marta vesele, když pomalu dovlekli svá rozlámaná těla ke stolu. „Čaj,“ ohlásila a podala jim hrnky. Pak položila na stůl kuchyňské prkýnko, na němž ležela hromádka šedých stonků a několik bílých kořínků různých velikostí i tvarů. „Co byste říkali snídani? Vsadím se, že máte oba hlad jako vlci,“ řekla a pustila se do krájení rostlin. Chester si podezřívavě prohlížel nevábnou zeleninu a zasténal. „Ehm, ani ne. Díky, Marto. Vlastně je mi docela mizerně.“ „Mně taky,“ přidal se Will. Marta se zamračila. „Třeba je to proto, že jste na novém místě,“ zamyslela se. „Chvíli trvá, než si tady člověk zvykne.“ Během krájení jí nůž vyklouzl z prstů a vyletěl do vzduchu, kde se několikrát otočil. „K čertu!“ ulevila si, když ho znovu chytila. „Vzpomínám si, že jsme s Nathanielem prošli tím samým.“ „Nízká gravitace,“ vysoukal ze sebe Will pomalu. Sledoval, co se stalo s nožem, a sám pro sebe si přikývl. „Ano! Marta má pravdu. Takhle se opravdu můžeme cítit kvůli nižší gravitaci. Asi si na to budeme prostě muset zvyknout.“ „V každém případě se oba najíte, a se vám to líbí, nebo ne. Nesmíte zeslábnout,“ řekla Marta, vstala ze židle a vrátila se ke kamnům, kde naházela kousky zeleniny do hrnce s vroucí vodou. „Polévka vám udělá dobře,“ pravila rozhodně. „Co je s Elliott?“ zeptal se Will náhle. „Jak je jí?“ „Nebojte se,“ odpověděla Marta. „V noci jsem ji několikrát kontrolovala a ráno ještě byla v bezvědomí.“ „Nemůžete něco udělat s její rukou?“ odvážil se zeptat Chester. „To je to první, co mám dneska na programu,“ ujistila ho Marta a energicky se zašourala nehtem malíčku v ústech u zadních stoliček. Když si prohlédla kousek stravy, kterou takto vylovila, znovu si ji vložila do úst a hloubavě ji rozžvýkala. Chester ji přitom pozoroval a potom odsunul čaj stranou. Pokud byl předtím bledý jako stěna, nyní zezelenal. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179787
PODZEMÍ
Slyšitelně zalapal po dechu. „Opravdu, žádnou polévku... Já nic nechci, Marto.“ „Asi by sis měl trochu dát,“ radil mu Will. „Pořádně jsme nejedli už celou věčnost a kromě toho by nám to mohlo zase rozhýbat vnitřnosti.“ Podíval se na svoje břicho. „To jsem snad ani nepotřeboval vědět,“ povzdychl si Chester. O hodinu později všichni vstoupili do Elliottiny komůrky. Will s Chesterem otáleli na prahu, zatímco Marta ležící dívku bedlivě prohlížela. „Proč je pořád v bezvědomí?“ zeptal se Chester. Marta přejela dlaněmi po dívčině hlavě a zátylku a nazvedla jí palcem oční víčko, aby si prohlédla zorničku. „Utrpěla otřes mozku. Dostala pořádnou ránu do hlavy. V každém případě je pro ni lepší, když nebude při vědomí, až jí budu spravovat tu ruku. Pojte mi sem pomoct, ano?“ Chlapci se zdráhavě připloužili k Martě, která přiložila k Elliottinu předloktí z obou stran dlahy. „Podrž tohle,“ nakázala Chesterovi a podala mu z kapsy na zástěře dva smotky plátěného obvazu. „Tak, Wille, ty si stoupni z druhé strany postele. Potřebuju, abys jí pevně podržel ramena.“ Will poslechl. Marta vzápětí sevřela Elliottino zápěstí a několikrát zatáhla. Chlapci slyšeli skřípání, jak se o sebe otíraly konce přelomených kostí. „Au,“ zašklebil se Chester. „To je hrozné...“ V další chvíli Will zaslechl tlumené žuchnutí. „Co to bylo?“ zeptal se, aniž by pustil Elliottina ramena. „Tvůj kamarád právě omdlel. Nech ho být. Potřebuju, abys držel to děvče,“ řekla Marta. „Musím to udělat správně.“ Znovu zatáhla za Elliottinu ruku a pod tlakem s ní otáčela. Na čele se jí zaperlily kapky potu. Po celou dobu si pro sebe něco mumlala. „Vypadá to líp,“ podotkl Will. Marta přikývla. „Má tak nateklou ruku, že se to dá obtížně poznat, ale kosti už by měly být zase na svém místě,“ řekla. Ještě několik minut zkoumala dívčinu paži, než se konečně zatvářila spokojeně. Opatrně přiložila ke zlomené ruce dlahy a připevnila je plátěnými obvazy. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179787