i dnes, když tu není. Vím, že on nic podobného nedělá. Vytěsnil mě. Pro něj je to uzavřený příběh. Tak proč se mi pořád plete do života? Jako dneska v noci? Jako předloni na Mallorce? Nebo jako před pár lety v té drahé restauraci, kam mě vzal Arnošt: dojíme a chystáme se platit; jdu ještě na toaletu, a když se vrátím, sedí naproti Arnoštovi Petr se svou těhot nou manželkou (všechny stoly byly obsazené a Petr se Arnošta, kterého nikdy předtím neviděl, zeptal, zda si mohou přisednout). Tomu se říká sladké na závěr… Arnošt je ale formát, a navíc pracuje jako krizový manažer (vážně, nesmějte se), takže celou situaci zvládl s velkým přehledem. Viděl, že nejsem schopná ani myslet, natožpak mluvit, a tak rozhodl za mě: s nehraným klidem novomanželům sdělil, že jsme sice už byli na odchodu, ale že v dané situaci by považoval za přátelštější variantu připít si na společné seznámení. Petr i ta druhá byli okamžitě pro. Arnošt objednal šampaňské. Zdálo se, že jsem jediná, komu to připadá nenormální. Komu to dokonce připadá zrůdné… Takže jsem se vzchopila a začala sama před sebou předstírat, že to setkání je legrační. Dívala jsem se, jak jedí, jak pijí, jak se navzájem dotýkají. Pozorovala jsem její ruce, vlasy, ústa, ňadra, břicho. Dokonce jsem s ní konverzovala. Dokonce jsem se dokázala podívat Petrovi do očí. V jedenáct ji objal kolem ramen. „Tak dem dom, ne?“ Nevěřila jsem vlastním uším. Tohle říkal osmnáct let mně! Dom, to je přece Chodov, Stýblova. Dom, to jsem přece já! 3 Třikrát a dost! Těch náhod začíná být na můj vkus už příliš. Je to statisticky nepravděpodobný — tak jak to, že se to pořád děje? Ještě dokážu pochopit, že když někde bydlím osmnáct
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179781
let, nabídne mi mozek danou adresu automaticky jako první — zvlášť když předtím něco vypiju. Ale jak je možný, že si z několika stovek pražskejch restaurací zvolím zrovna tu, kde večeří moje bejvalá žena se svým postarším přítelem, a ke všemu si neomylně vyberu jejich stůl (a musím pak dvě hodiny snášet její křečovitý veselí a vyčítavý pohledy)? A jaký temný síly způsobujou, že si zcela náhodně vyberu nejen totéž letovisko jako oni, ale dokonce i stejnej hotel? Může mi to někdo laskavě vysvětlit? Tenkrát na Mallorce jsem před snídaní samozřejmě chodil běhat. Na běhání jsem bez nadsázky závislej. Běhám víc než patnáct let, bez ohledu na to, kde právě jsem, jakou mám náladu nebo jaký je počasí (pro běžce neexistuje špatný počasí, existuje jen špatná výstroj). Bez běhání si zkrátka svůj život nedovedu představit — je zbytečný to vysvětlovat, kdo běhá a bere to vážně, ví, o čem mluvím. No nic. To ráno po našem příjezdu bylo pod mrakem, ale pochopitelně teplo; díky odlivu písek ztvrdnul a tolik se nebořil. Běhání u moře je příjemná změna: pozorujete vyplavenou trávu, mušle, sépiový kosti… Několikrát jsem míjel traktor vlekoucí velkou železnou traverzu, kterou uhlazoval písek. Na dřevěnejch kůlech polorozpadlýho mola seděli kormoráni… Kvůli podobnejm pohledům se ta větší námaha na nezpevněným písčitým podkladu každopádně vyplatí. Takže to první ráno běžím, užívám si to, předbíhám jakousi zarudlou funící paní v černých leginách a černém tílku (černá, jak všichni víme, zeštíhluje) — a najednou vidim, že je to moje první žena. „Nazdar!“ povídám jí vesele, záměrně co nejvíc přátelsky, „co ty tady? Ty taky běháš? No já zírám!“ A ona doslova zkamení a kouká na mě, jako bych byl Duch svatej. A odmítá promluvit. Asi pět minut mluvím jenom já. Nedívá se na mě. Ježišmarjá, neudržel jsem se, tak to furt nedramatizuj! Lidi se scházej a rozcházej. Prožili jsme spolu
101 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179781
hezký roky, ale dneska jdem jak se říká každej svojí cestou. Ty máš svůj vlastní život a já taky. Najednou se nadechla. „Dobře, Petře, pokusím se to nedramatizovat,“ slíbila mi. Jenže celou tu dobu pak dělala pravej opak. Jedinej příklad za všechny: mám dva kluky, modrooký blonďáčky, dva a čtyři roky. Ne hezký, krásný! To neříkám jenom já, říkaj to všichni, každá ženská je z nich úplně odvařená — kromě mojí první ženy, která jim za celej tejden nevěnovala jedinej pohled. Úplně je ignorovala. No řekněte, je tohle normální? Na jednu stranu to chápu, protože ona už napodruhý děti mít nemohla, ale zároveň v tom jejím nezájmu bylo cosi podivnýho, skoro patologickýho. Ty děti přece za nic nemůžou, říkal jsem si. Jenže mojí první ženě zřejmě není pomoci. Na tý pláži jsem jí to řek jasně: Buď se budeš nadosmrti ublíženě patlat v minulosti, nebo hodíš minulost za hlavu a jednoduše začneš znova. Jako já. Jak to zpívá Radúza: Slyším tu píseň, co dřív jsem neznala, je za mnou, je pryč, co jsem kdy zpackala! To je celý. Pokud jde o mě, rozhodně dávám přednost tý druhý možnosti — a dokonce i ten její Arnošt to vnímá podobně. Zvláštní je, jak rychle jsme si s Arnoštem porozuměli. Co bylo, bylo, teď je to holt jinak a je třeba se k tomu postavit čelem. To se mi líbí. Jasná chlapská řeč, koneckonců je taky rozvedenej. S chlapem se člověk většinou domluví hned — ale některý ženský maj bohužel talent komplikovat i ty nejjednodušší věci.
102 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179781